Mrtvé moře, napájené životodárnou a posvátnou řekou Jordán, se rozkládá v západním cípu pomyslného úrodného půlměsíce. Historici se shodují, že právě v uvedené oblasti začali lidé kolem 10. tisíciletí př. n. l. žít usedlým způsobem a praktikovat zemědělství – což vedlo k rychlému rozvoji nových dovedností, k výstavbě prvních stálých sídel a ke vzniku raných komplexních společností s hierarchickým uspořádáním. Šlo o natolik významnou změnu, že se v učebnicích dějepisu označuje jako neolitická revoluce. Kočovní lovci a sběrači se proměnili v zemědělce a naučili se cíleně šlechtit plodiny: Mezi první domestikované rostliny náležela pšenice, ale také čočka nebo cizrna, jež na Blízkém východě dodnes patří k nejpopulárnějším potravinám.

První usedlíci

Klíčový faktor umožňující tak dramatické proměny představovalo tehdejší klima. Údolí Jordánu a Mrtvého moře ještě nepokrývala poušť, nýbrž úrodná půda porostlá listnatými lesy. Řekou protékalo násobně víc vody a zmíněné jezero mělo oproti současnosti bezmála dvojnásobnou rozlohu – ačkoliv z hlediska salinity bylo již tehdy podobně „mrtvé“ jako dnes. K vyšším výnosům půdy navíc záhy přispěl systém zavlažování.

Pozdně paleolitický Natúfien se považuje za historicky první usedlou kulturu v dějinách. Zformovala se už dva tisíce let před vznikem zemědělství, konkrétně ve 13. tisíciletí př. n. l. Víme, že v tzv. mladším dryasu zhruba před třinácti tisíci lety přechodně zavládlo chladnější a sušší podnebí, což znemožnilo trvalé přebývání v libovolné lokalitě a život se začal soustředit do oblastí s dostupnými zdroji. Archeologické nálezy drobných kamenných nástrojů ve tvaru půlměsíce u dnešní palestinské osady Ein Sultan dokládají, že si lidé kultury Natúfien zbudovali u tamního pramene sídliště. Když pak zhruba o tisíc let později zmíněné období odeznělo, šlo o první známou společnost, jež se naučila vytvářet trvalá osídlení, a později stála u zrodu zemědělství. 

Budiž chléb!

Podle jedné z hypotéz dokonce popsaná změna klimatu a související sucho ohrozily plané obiloviny, jež tak začaly ustupovat divoce rostoucím křovinám. Tehdejším obyvatelům tudíž nezbylo než cíleně vybírat životaschopná semena původních forem pšenice, vysévat je a zavlažovat, čímž mimoděk vyšlechtili odolnější dvouzrnku. Dle Jacoba Bronowského, polsko-britského filozofa, právě spojení obilí a vody umožnilo vznik a rozvoj civilizace: Objevil se první chléb, zřejmě jednoduché placky typu pita, přičemž těsto se sušilo na rozpálených kamenech. Lidé kultury Natúfien nejspíš domestikovali i některá zvířata, a to nejen užitková. V archeologické lokalitě Ain Mallaha na severu Izraele se našel hrob datovaný dvanáct tisíc let do minulosti, jenž ukrýval kostru postaršího člověka a zhruba půlročního štěněte – jedno z nejdávnějších svědectví o společném soužití lidí a psů.

Značnou kulturní vyspělost zmíněné civilizace dokládá i fakt, že budovala vesnice zhruba pro 150 obyvatel a dřevěné domy opatřovala zahloubenými základy. O existenci sýpek na obilí pak svědčí četné nálezy kosterních pozůstatků myší. Pro srovnání: Na našem území tehdy vrcholila poslední doba ledová. Ve střední Evropě se hojně vyskytovali sobi a stále ještě i mamuti, zatímco v dnešních francouzských a španělských jeskyních vznikaly slavné nástěnné malby. A do počátků osídlení starověké Mezopotámie, jež se mnohdy uvádí jako příklad nejstarší vyspělé civilizace, zbývalo dlouhých pět milénií.

Nesmrtelné město

Přibližně ve stejné době, kdy se zrodilo zemědělství, vyrostlo severně od Mrtvého moře první známé opevněné město v dějinách. Jericho zpočátku obývali vyznavači měsíčního kultu, od nichž se odvozuje i jeho název – ze starohebrejského „yarah“ neboli „měsíc“. V 8. tisíciletí př. n. l. už mělo dva až tři tisíce obyvatel, a třebaže se opakovaně měnilo v terč ničivých válek, vždy znovu vstalo z popela, a dnes tak patří mezi nejdéle trvale osídlená místa planety. 

První kultura se tam usadila kolem roku 9500 př. n. l. a ještě neznala keramiku. Její příslušníci si stavěli menší kruhová obydlí o průměru asi pěti metrů, uvnitř i vně budovali ohniště a své mrtvé pohřbívali pod podlahu. Na přelomu 9. a 8. tisíciletí př. n. l. již existovalo sídliště zhruba o rozloze čtyřiceti tisíc metrů čtverečních, zatím bez uličního uspořádání, přičemž jej obklopovala zeď vysoká 3,6 metru a široká bezmála dva metry. Uvnitř se podařilo odkrýt pozůstatky asi pětimetrové kamenné věže, jež patří k nejstarším stavbám svého druhu na světě. Předpokládá se, že její zbudování trvalo stovce mužů asi sto dní a jedná se o náznak prvních rysů určité společenské organizace.

Asfalt na mumie

Později hrála oblast kolem Mrtvého moře stěžejní roli v dějinách židovského národa. V roce 1856 objevil britský archeolog William Petrie v egyptských Thébách žulovou stélu, vztyčenou ve 14. století př. n. l. faraonem Amenhotepem III., na níž se dochovalo nejstarší známé svědectví o existenci země zvané Izrael. Dnes se archeologové domnívají, že izraelská kultura vznikla coby odnož semitského národa Kanaánců. Judaistické náboženství se potom rozvíjelo až v době babylonského zajetí, tedy nuceného odchodu Židů z Judského království do Babylonu počátkem 6. století př. n. l. Postupně tak vymizely všechny prvky někdejšího mnohobožství a z židovství se stal první ryzí monoteismus na světě.

Ještě předtím ovšem v okolí Mrtvého moře vyrostlo několik osad. Západně od nehostinné vodní plochy leží například oáza Ein Gedi s pramenem, který dnes obklopuje přírodní rezervace. V roce 630 př. n. l. tam vzniklo první židovské osídlení a v následujících staletích region vzkvétal díky datlím a cedrovému balzámu, jimiž zásoboval řecko-římský trh. Už ve starověku křižovaly Mrtvé moře lodě s nákladem z obou břehů, jenž putoval dál do celého známého světa.

Žhavým obchodním artiklem se stal asfalt, který se přirozeně vytváří na dně. Mnohé kultury se jej naučily sbírat do sítí a záhy rozpoznaly jeho obchodní potenciál: Například Egypťané využívali zmíněné živice k balzamování. Ve starém Římě se o Mrtvém moři hovořilo jako o „asfaltovém jezeře“ neboli „Palus Asphaltites“ a zaujalo i známého filozofa Aristotela, jenž se o něm zmínil ve spise Meteorologika: „Říká se, že je tak hořké a slané, že v něm nežijí žádné ryby, a že když do něj namočíš šaty a zatřeseš jimi, očistí se.“

Otisky dějin

S tím, jak se oblast postupně vysušovala a jezero odpařovalo, klesal i počet bezprostředních osídlení – až do míst nakonec přicházeli prakticky jen mystici. V jeskyních v nedalekém Kumránu se usadila sekta esejců, kteří sice sdíleli většinu hodnot židovské společnosti, ale vyvinuli si také řadu svých doktrín: například víru v nesmrtelnou duši či vyznávání lásky k bližnímu a posmrtného vzkříšení těla. Jejich učení se natolik podobalo pozdějším pilířům křesťanství, že podle názoru řady historiků strávil mezi esejci několik let i Ježíš a následně svoji zkušenost včlenil do vlastních morálních pravidel. A právě v kumránských jeskyních se v roce 1947 podařilo nalézt tzv. svitky od Mrtvého moře, které badatele přiměly kompletně přehodnotit přístup k Bibli (viz Sekta z pouště).

Význam okolní pouště coby duchovního místa se nikdy nevytratil. I poté, co Římané vyvrátili židovský stát a zničili jeho Chrám, tam kvetl mysticismus. Okolo 5. století vyrůstaly v regionu úchvatné opevněné kláštery obývané ortodoxními mnichy a mnohé fungují dodnes. Navštívit tak můžete třeba klášter sv. Jiří z roku 460, doslova „nalepený“ na strmou stěnu údolí, na jehož konci leží Jericho. 

Ostatně, na březích Mrtvého moře či Jordánu se nachází řada významných lokalit spojených s velkými událostmi dějin – například místo Ježíšova pokřtění, hrobka Mojžíše či pevnost Masada, kde se poslední židovští povstalci bránili římské armádě. Jinou oblast tak dokonale prostoupenou historií bychom nejspíš hledali stěží. 

Historie strategických bombardérů sahá do hluboké minulosti, jelikož poprvé se tento druh letounů objevil již během první světové války. Nálety na nepřátelský týl na počátku prováděly spíše vzducholodě, ale na obou stranách posléze zvítězily stroje s pevným křídlem, na které se sázelo i během meziválečné éry. 

Druhá světová válka prokázala schopnosti tohoto typu letounů, jenže upozornila i na jejich limity, jelikož nálety samy o sobě nedokázaly zlomit Velkou Británii ani třetí říši. Závěr největšího konfliktu v dějinách lidstva pak ukázal strategický bombardér jako nosič kvalitativně nové zbraně, totiž atomové pumy. Právě přeprava těchto nástrojů zkázy pak představovala a dodnes představuje základní poslání strategických letounů, ačkoli většina typů může nést i širokou škálu konvenčních zbraní.

Americké pevnosti 

Jaderné bomby shodily na Japonsko slavné stroje Boeing B-29 Superfortress, jež se staly základem strategického letectva USA v prvních letech studené války. Původní typy atomových zbraní se vyznačovaly velkými rozměry a váhou, takže k jejich dopravě nad území nepřítele byl třeba skutečně výkonný letoun s velkou nosností. 

Na B-29 tedy navázala jeho vylepšená verze B-50, avšak na přelomu 40. a 50. let vstoupil do služby daleko větší stroj, a sice Convair B-36 Peacemaker, který poháněla šestice motorů s tlačnými vrtulemi (a u pozdějších variant navíc i čtyři pomocné proudové motory). Při rozpětí 70 metrů a maximální startovní hmotnosti 185 tun to byl největší sériově vyráběný pístový letoun v dějinách a mohl nosit výzbroj o váze až 39 tun čili více, než kolik vážilo prázdné letadlo B-29! Ve své době vzbuzoval úžas, ale záhy vyšly najevo také jeho limity, respektive limity vrtulového pohonu. „Mírotvůrce“ tedy představoval spíše jen relikt již skončené éry a američtí konstruktéři se zaměřili na čistě proudový pohon. 

Pohled do stratosféry

Prvním reaktivním letadlem, jež sloužilo v roli proudového bombardéru, se stal North American B-45 Tornado. Jeho služba (podobně jako u B-36) trvala poměrně krátce, jen kolem deseti let, protože v roce 1951 byl zaveden šestimotorový Boeing B-47 Stratojet, který reprezentoval páteř americké odstrašující síly do přelomu 50. a 60. let. Projevil se též jako vynikající stroj pro fotografický a elektronický průzkum, takže službu definitivně opustil až v roce 1977.

Jeho nástupcem se stal téměř příslovečně odolný B-52 Stratofortress, jenž vstoupil do služby v roce 1955 a dosud v ní zůstává jako jedna z nejzdařilejších konstrukcí letadel všech dob. Jeho maximální hmotnost činí okolo 220 tun, z čehož 31 tun může tvořit výzbroj, a osm motorů zajišťuje maximální rychlost přes 1 000 km/h a akční rádius 14 000 km.

Nástup nadzvukových strojů 

Ze stejné éry jako gigantický B-52 pochází též podstatně menší Douglas A-3 Skywarrior, jenž vznikl pro operace z palub letadlových lodí. Jako bombardér se uplatnil jen omezeně, avšak stejně jako B-47 se ukázal být skvělou platformou pro jiné úlohy, zejména vzdušné tankování, průzkum a elektronický boj. V úloze palubního strategického bombardéru jej nahradil typ North American A-5 Vigilante, jenže i ten se tímto způsobem užíval jen krátce, protože sloužil spíše jako průzkumný. 

US Navy se pak strategických bombardérů prakticky vzdalo, ale vigilante si zasluhuje zmínku díky faktu, že už patřil do další generaci letounů, a to mezi nadzvukové stroje. Tamtéž spadal i Convair B-58 Hustler, který US Air Force přijalo do služby roku 1960. Čtyřmotorový stroj, který dosahoval rychlosti Mach 2, byl zamýšlen jako náhrada B-47, avšak v tomto smyslu neuspěl, protože se ukázal jako značně komplikovaný a poruchový, a proto ve službě vydržel jen deset let. 

Přednost mají rakety

Neúspěchem skončil i ambiciózní projekt letadla North American XB-70 Valkyrie, které mělo dosahovat rychlosti až Mach 3, jenže jeho vývoj byl zastaven kvůli obrovským finančním nákladům, technické složitosti a především nástupu úplně nového druhu zbraní, totiž mezikontinentálních balistických raket. 

TIP: Američané představili nový „neviditelný“ bombardér B-21 Raider

Bombardéry pozbyly svou roli klíčových nosičů nukleárních zbraní a přesunuly se do úlohy pomocného, byť stále hodně významného prvku odstrašujících sil. Strategické letectvo pak zavedlo do služby stroj General Dynamics FB-111A, tedy speciální verzi taktického bombardéru F-111 Aardvark, a pracovalo se na novém výškovém bombardéru Rockwell B-1 Lancer, jenž měl (podobně jako FB-111A) měnitelnou geometrii křídla. Do služby ale nakonec vstoupila přepracovaná verze B-1B, která byla vyvinuta naopak pro průniky v malých výškách.

Dokončení: Smrtonosní giganti nebeských výšek (2): Strategické bombardéry během studené války (vychází ve čtvrtek 7. prosince)

Mléčná dráha neputuje vesmírem osamoceně. Obíhají kolem ní desítky trpasličích galaxií a také hvězdokup, které nejsou součástí galaxie. Jejich seznam je již poměrně úctyhodný, přesto se ale ukazuje, že stále existují velmi slabě zářící průvodci Mléčné dráhy, které jsme doposud neznali.

Mezinárodní tým astronomů nedávno analyzoval data ze souboru UNIONS (Ultraviolet Near Infrared Optical Northern Survey) a objevil v nich doposud neznámého průvodce Mléčné dráhy. Pojmenovali ho Ursa Major III/UNIONS 1 a zjistili, že je to nejslaběji zářící objekt ze všech známých satelitů Mléčné dráhy.

Nový přírůstek v rodině

Soubor UNIONS pokrývá velkou část severní oblohy. Vznikl díky spolupráci dvou havajských zařízení, teleskopu CFHT (Canada–France–Hawaii Telescope) a systému Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System). Hlavním cílem programu UNIONS je studovat strukturu Mléčné dráhy.

Jak uvádí doposud nepublikovaná studie, objekt Ursa Major III/UNIONS 1 (UMa3/U1) byl objeven během rozsáhlejšího výzkumu, který pátrá právě po takových objektech Místní skupiny galaxií v datech souboru UNIONS. Objev následně podpořila pozorování Keckova teleskopu a vesmírné observatoře Gaia, která potvrdila, že skutečně jde o shluk společně se pohybujících hvězd, které lze tím pádem považovat za jeden objekt.

Co je vlastně UMa3/U1 zač? Efektivní poloměr tohoto objektu, což je poloměr pomyslné koule, která vyzařuje polovinu záření daného objektu, je v tomto případě asi 10 světelných let. Jde tedy o velmi kompaktní uskupení. Podle astronomů obsahuje zhruba jen 50-60 hvězd o celkové hmotnosti okolo 16 sluncí.

TIP: Překvapení: Jedny z nejstarších galaxií vesmíru obíhají kolem Mléčné dráhy

Výsledky pozorování naznačují, že Ursa Major III/UNIONS 1 má pericentrum 41 700 světelných let a prochází diskem Mléčné dráhy přibližně 52 100 světelných let od galaktického středu. Data také naznačují, že věk Ursa Major III/UNIONS 1 je nejméně 11 miliard let a má hvězdnou populaci chudou na kovy. Mohlo by tak jít o malou hvězdokupu, nebo velmi malou trpasličí galaxii. Odpověď na tuto otázku by měl přinést až další výzkum.

Pověst o blanických rytířích pronikla do povědomí především díky Jiráskovu literárnímu zpracování. Žádná starodávná pověst to ale není. Její nejstarší podoba vznikla zřejmě až na konci středověku. Lokální legenda se přerodila v českou národní pověst teprve v průběhu 19. století.

„V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům.“

Nejstarší varianta blanické pověsti pravděpodobně vznikla v druhé polovině 15. století. Zaznamenal ji nebo možná i sám vytvořil nevzdělaný jihočeský vesničan Mikuláš Vlásenický. Tento samozvaný prorok se stal vůdcem jedné náboženské sekty, která působila hlavně na Benešovsku až do období třicetileté války.

Temné proroctví

Vlásenického proroctví začíná slovy: „Velmi hrozné a strašlivé předpovědění muže božího...“ a skládá se ze dvou částí. První podrobně popisuje různé pohromy a katastrofy, které v budoucnu postihnou Čechy pro jejich hříšnost a bezbožnost. Ještě před tím však budou lidé varováni osmi výstražnými znameními.

Páté se týká blanické hory, která „pomalu schnouti bude od svrchu dřeva, znamenávajíce proměnu času“. Když se lidé ani po osmi znameních nepolepší, vtrhnou do Čech ze čtyř světových stran nepřátelská vojska, aby kvůli přijímání Kristovy krve zahubila český národ.

K rozhodující bitvě nakonec dojde právě pod Blaníkem. Po velkém krveprolití z „prostředku hory blanické“ vyjde i vyjede vojsko, které nepřátelské bojovníky pobije nebo vyžene ze země. V této variantě pověsti ještě není blanické vojsko nijak detailně určeno a popsáno. Vlásenický také neuvádí žádné jméno jeho velitele.

TIP: Mýtické Svatoplukovy pruty: Symbol dědictví, nebo rákoska na synáčky?

Historik Rudolf Urbánek se například domníval, že už v této verzi mělo jít o vojsko husitské. Základ pověsti podle něj vzešel ze vzpomínek na krátký pobyt táborských bojovníků na Blaníku (v čele s Žižkou) v roce 1420. Urbánkův názor je však spekulativní a nepodložený. 

Vlásenického Předpovědění se dochovalo v úplném českém znění až v rukopise z přelomu 16. a 17. století. Ze stejné doby také pocházejí jeho tištěné německé verze, které nejčastěji přisuzují autorství nějakému husitskému polnímu kazateli.

Navzdory svému názvu nemají reality show se skutečným světem příliš společného. Právě naopak – zachycují uměle vykonstruované situace, s nimiž si účastníci často nevědí rady. Ze zákulisí je navíc producenti ponoukají k co největší kontroverzi. Pro účinkující se nicméně i faleš stává realitou, protože od ní nemají odstup jako diváci u obrazovek, a může na nich tudíž zanechat hluboké mentální šrámy.

Utrpení navíc přitahuje masy jako magnet a sledovanost hraje klíčovou roli, takže krutost i bizarnost pořadů stále vzrůstá: V „The Moment of Truth“ museli lidé napojení na detektor lži prozrazovat o sobě a svých blízkých intimní informace. „Survivor“ zase soutěžící nutí konzumovat pochybné věci, včetně živého hmyzu. A „Born in the Wild“ zachycuje porody uprostřed divoké přírody bez dohledu lékařů, čímž otevřeně hazarduje se životy maminek i dětí.

Utrpení za odměnu

Uvedené příklady nicméně spadají do západní tvorby, a nepředstavují tak to nejpodivnější či nejdrsnější, co se kdy na obrazovkách vysílalo. Skutečnými „mistry“ na daném poli se stali Japonci, jejichž reality show nezřídka překračovaly hranice sadismu. A nejlepší ukázku nabízí pořad „Susunu! Denpa Šónen“, volně přeloženo jako „Brzdi, šílenče!“, vysílaný od roku 1998.

Jeho náplň se v závislosti na účastnících měnila, ale dramaturgové se nebáli opravdu extrémních pokusů. Ve vysílání se například objevovali skalní fanoušci baseballových týmů japonské ligy: Vtip tkvěl v tom, že vybraný jedinec seděl sám a potmě v izolované místnosti a jídlo či osvětlení mu tvůrci dopřáli, jen když jeho oblíbené mužstvo vyhrálo zápas. Klání probíhala denně, pokud se však dotyčným sportovcům nedařilo, mohl účastník prosedět na samotce, v temnotě a hladový i desítky hodin. V jiných sezonách zase štáb vysadil dva soutěžící na opuštěném ostrově a nechal je doslova napospas divočině. Dvojice si pak musela postavit vor a vrátit se na něm na pevninu.

Zdaleka nejvíc však pořad proslavila loterijní výzva a účastník Tomoaki Hamacu, přezdívaný Nasubi neboli „lilek“ (viz Lilek místo hlavy). Neúspěšný komik, jemuž se nedařilo získat pozornost diváků, se přihlásil do loterie, jejíž vítěz se poté mohl zapojit právě do pořadu „Susunu! Denpa Šónen“. Háček spočíval v tom, že výherce netušil, co ho čeká a že svůj život zcela odevzdal do rukou náhody…

Závod s časem

Producenti zavřeli Nasubiho do jednopokojového bytu, vzali mu všechno včetně oblečení a oznámili mu, že odteď bude žít pouze z vlastních výher v časopisových loteriích: Jeho úkolem bylo získat ceny v hodnotě milionu jenů, v přepočtu přes dvě stě tisíc korun. V bytě měl světlo, elektřinu, vodu a nechyběla ani toaleta s malým koupacím koutem. Nábytek ovšem zahrnoval pouze stolek s hromadami obálek a papírů a nástěnný stojan obtěžkaný japonským tiskem. Nasubimu tudíž nezbylo než se vypořádat se svou nahotou, kterou navíc zachycovaly kamery, a vyplňovat přihlášky do slosování.

Pro komika tím začal nekončící závod s časem, neboť producenti dotáhli jeho závislost na loteriích do sadistických detailů: I pokud chtěl jíst, musel si jídlo vyhrát. První dny tak strávil o hladu a výrazně zhubnul. Zlom přišel, když se mu podařilo získat balík želé – plnohodnotnou stravu sice nenahradilo, ale aspoň ho zasytilo. Další jídelní průlom znamenal pětikilový pytel rýže, kterou si však Nasubi neměl jak uvařit, protože v bytě chyběly hrnce. Zpočátku ji proto jedl syrovou, což se ovšem neukázalo jako příliš vhodná taktika. Na vrcholu zoufalství pak zjistil, že když rýži smíchá s vodou v obalu od želé a umístí ji blízko zdroje tepla, obilnina vodu nasaje a stane se relativně poživatelnou.

Co nevyhraješ, to nemáš

Nicméně jídelní položky představovaly pouhé kapky v moři z celkové sumy, kterou Nasubi potřeboval vyhrát, a tak se musel soustředit i na hodnotnější ceny. Ačkoliv během prvního měsíce vyplnil 5 748 tiketů, výhry se dostavovaly jen pomalu. Život v osamělosti, bez oblečení a pořádného jídla si vybíral krutou daň. Kdysi upovídaný mladík ztrácel sociální dovednosti, jeho řečový projev se zpomaloval a každý den pro něj znamenal utrpení. Sadističtí producenti však odmítali z podmínek slevit a divácká odezva je utvrzovala v tom, že objevili zlatou žílu.

Nasubiho zoufalství se zprvu objevovalo na obrazovkách každou neděli v sestříhaných epizodách. Popularita pořadu však rostla a od určitého okamžiku bylo jasné, že jeden díl týdně krvelačnému publiku nestačí. Přestože tedy byla internetová technologie koncem 90. let na hony vzdálená současným standardům, začal se Nasubiho každodenní zápas s loteriemi ve velmi jednoduché formě vysílat online. Nedělní souhrnné epizody ovšem zůstávaly a na vrcholu oblíbenosti k nim usedalo zhruba sedmnáct milionů diváků.

Zatímco fanoušci se nemohli Nasubiho boje o duševní zdraví nabažit, on sám si jej pochopitelně příliš neužíval. V jedné ze soutěží vyhrál plyšovou hračku a dlouze s ní pak rozmlouval, neboť šlo o jeho jedinou sociální interakci. Před kamerami přitom neustále chodil nahý, protože se mu podařilo získat pouze dámské kalhotky, jež mu navíc byly malé. Neměl si čím zkracovat vlasy, vousy ani nehty a dlouhé měsíce se musel obejít i bez kartáčku na zuby. Kromě toho mu spousta cen v jeho strádání příliš nepomohla – jako třeba jízdní kolo.

Znovu, a korejsky!

Nasubiho sláva mezitím vystoupala do takových výšin, že se bulvární novináři začali pídit po místě jeho pobytu, a nakonec jej skutečně vypátrali. Přítomnost slídilů však chod reality show ohrožovala, a tak jednou v noci vtrhli dovnitř členové štábu, zavázali dočasnému nájemníkovi oči a pod rouškou tmy ho převezli jinam. Vše mu přitom odůvodnili tvrzením, že se přesunem pokoušejí obnovit jeho štěstí. Pověrčiví diváci by však nejspíš namítli, že se dostavil přesný opak: V novém domově se Nasubimu zcela přestalo dařit a jeho smůla byla natolik drtivá, že ho produkce přemístila ještě jednou.

Jeho vysvobozením se stala výhra v podobě drahých pneumatik a přes hranici milionu jenů ho přenesl pytel rýže. Po trýznivých 335 dnech tak produkční tým vrátil Nasubimu oblečení a za odměnu mohl na výlet do zábavního parku v Jižní Koreji. Jenže netušil, že ho čeká další zrada: Po celém dni na atrakcích mu tvůrci zase zavázali oči a odvedli ho do jednopokojového bytu. Překvapenému soutěžícímu pak řekli, že na letenku domů si musí opět vydělat v loteriích, tentokrát ovšem korejských. Nasubi cizí jazyk neuměl, takže dostal slovník a zůstal odkázaný sám na sebe. S novou situací si nicméně poradil překvapivě rychle a zaskočení autoři show mu tak začali podmínky ztěžovat: Původně mu stačila nejlevnější letenka, potom potřeboval ekonomickou třídu, a nakonec první.

Smích skrz slzy

Ani zvyšovaná obtížnost však komika nezastavila, a produkci tak nezbylo než mu znovu zavázat oči a dopravit ho domů. Jakmile mu pak sundali masku, zjistil, že se opět nachází v jednotvárné místnosti. Myslel si proto, že hra pokračuje, svlékl si šaty a chtěl začít vyplňovat lístky – od začátku show jich přitom bylo už 75 tisíc. Jenže vtom stěny spadly, odhalily velké studio s obecenstvem a nahý Nasubi více než po roce izolace zažil tvrdý šok. Až do zmíněného okamžiku navíc netušil, že se jeho trampoty vysílají: Celou dobu žil v představě, že se jedná o časosběr, který se bude stříhat a teprve poté půjde na obrazovky.

Trauma, které si z reality show odnesl, bylo obrovské. „Každý den jsem si připadal jako v pekle,“ svěřil se později v jednom z rozhovorů. „Nejhorší byla osamělost. Neustále mě trýznila otázka, proč vybrali zrovna mě a jenom mě. Proč musím zažívat všechno tohle utrpení. Tehdy jsem si říkal, že raději umřu, než abych to musel podstoupit znovu. Ačkoliv jsem na obrazovkách vypadal, že se vlastně docela bavím, byl jsem zoufalý.“ Poslední poznámkou narážel na fakt, že produkční tým jeho příkoří usilovně zlehčoval.

Sestříhané záběry jej ukazovaly usměvavého nebo třeba tančícího, zvlášť když se mu podařilo vyhrát. Kdykoliv se však jeho veselá fasáda začala hroutit a na povrch vystupovala realita, přidávali tvůrci k videu vtipné zvuky, nahrávky potlesku či smíchu a další efekty. Vzbuzovali tak v divácích pocit, že rozhodně nesledují člověka, který už řadu měsíců prožívá zásadní krizi.

Zpátky v obleku

Ani Nasubiho návrat do běžného světa nebyl zrovna ideální: Reality show ho sice proslavila, ale ne tak, jak si nejspíš představoval. Najednou se ocitl ve světě, který se posledních patnáct měsíců bavil nikoliv s ním, nýbrž na jeho účet. Začleňování do společnosti bylo značně komplikované, protože empaticky otupěl a utrpěly i jeho další sociální dovednosti. Po tolika týdnech bez oblečení mu navíc dělalo značný problém nosit jakýkoliv oděv, protože se nepřiměřeně potil a látka ho škrábala. Přesto se nevzdával a po letech intenzivní terapie jde zase o stejně veselého a společenského vtipálka jako kdysi. Za pandemie koronaviru navíc čerpal ze svých zkušeností v izolaci a předával je strádajícím Japoncům.

Už v roce 2016 také po několika nezdarech stanul na vrcholu Everestu. Dodnes se přitom objevuje ve vedlejších televizních rolích, případně vystupuje v klubech jako stand-up komik. Pořad „Susunu! Denpa Šónen“ se vysílal až do roku 2002. Tehdy už ovšem sadistické japonské reality show znamenaly takový problém, že proti nim musela zasáhnout vláda. A seriál, který Nasubiho proslavil, tak z obrazovek zmizel.

Pravý černý kaviár je klasickou a velmi ceněnou pochoutkou, která se vyrábí z jeseterovitých ryb. Nějakou dobu byl ilegální, protože pytláctví poháněné vidinou ohromného zisku málem vedlo k vyhubení ryb, z nichž se pravý kaviár získává. Dnes je produkce kaviáru striktně regulovaná a legální kaviár pochází výhradně od ryb, které se chovají na farmách.

Nedávná analýza DNA a izotopů z kaviáru a masa jeseterů, pocházejícího ze zemí východní Evropy, kterou zveřejnil vědecký časopis Current Biology, ale odhalila, že restrikce týkající se pravého kaviáru, jejichž účelem je chránit zbývající populace cenných ryb, jsou přímo masivně porušovány a obcházeny.

Potíže s kaviárem

Výsledky týmu, který vedl Arne Ludwig z Leibnizova institutu v Berlíně, ukazují, že polovina komerčních produktů z kaviáru vznikla nelegálním způsobem. A v některých případech jsou dokonce za pravý kaviár vydávány jikry jiných ryb. Badatelé v rámci tohoto výzkumu prozkoumali 149 vzorků kaviáru a také masa jeseterů, které získali online nebo osobním nákupem v různých zařízeních.

Vědci zjistili, že 21 procent vzorků pocházelo z jeseterů ulovených v přírodě. 29 procent studovaných vzorků zase porušovalo nařízení CITES a mezinárodní legislativu, například uvedením jiného druhu ryby nebo jiné země původu než ve skutečnosti. Dalších 32 procent vzorků vědci hodnotili jako klamání spotřebitele. Šlo zejména o případy, kdy výrobce deklaroval, že kaviár pochází od volně žijících ryb a ve skutečnosti šlo o produkt akvakultury.

TIP: Paleontologové objevili fosilie dvou doposud neznámých druhů jeseterů

Profesor Ludwig a jeho kolegové považují výsledky za alarmující. Lov volně žijících jeseterů podle nich ohrožuje zranitelnou populaci těchto ryb. Rovněž se potvrdilo, že bohužel stále přetrvává velká poptávka po produktech z volně žijících ryb a zákazníci zjevně doposud plně neakceptovali výrobky z akvakultury jako dostatečnou náhradu. Jde přitom o hnací sílu pytláctví. Problém je také to, jak snadno jsou obcházena pravidla CITES a EU, která by měla jeseterovité ryby chránit.

Atakamská velká milimetrová anténní soustava (ALMA) je soustavou 66 radioteleskopů, vybudovaných na náhorní plošině Chajnantor v nadmořské výšce přes 5 000 metrů. V provozu je už déle než 10 let a za tu dobu už mnohokrát prokázala své mimořádné schopnosti v oblasti milimetrových vln.

Astronomové a inženýři nedávno opět posunuli hranice možností soustavy ALMA, když a pořídili snímek, který má doposud nejvyšší rozlišení, jakého zdejší radioteleskopy dosáhly. Tentokrát byla cílem soustavy ALMA fascinující a často studovaná proměnná uhlíková hvězda R Leporis ze souhvězdí Zajíce, vzdálená od nás asi 1 350 světelných let. Hvězda R Leporis září zhruba jako 6 700 Sluncí a její povrchová teplota je přibližně poloviční (3 000 K) než v případě naší mateřské hvězdy.

Krása uhlíkové hvězdy

Uhlíkové hvězdy jsou vlastně nafouklé umírající hvězdy podobné červeným obrům, v jakého se jednou změní i naše Slunce. Na rozdíl od klasického červeného obra obsahuje uhlíková hvězda v atmosféře víc uhlíku než kyslíku. Tyto dva prvky na uhlíkové hvězdě vytvářejí oxid uhelnatý a zbylé atomy uhlíku tvoří další sloučeniny, díky nimž jsou uhlíkové hvězdy nápadně červené.

Nový snímek hvězdy R Leporis nabídl rozlišení pěti úhlových milisekund. S takovým rozlišením bychom byli schopni pozorovat školní autobus na povrchu Měsíce. Proti dřívějším pozorováním hvězdy R Leporis radioteleskopy soustavy ALMA jde o zhruba 15× vyšší rozlišení. Výsledky pozorování uhlíkové hvězdy v rekordním rozlišení zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

TIP: Soustava ALMA detekovala vodu v galaxii vzdálené 12,88 miliard světelných let

Vědci mimo jiné získali doposud nejdetailnější pohled na astronomický maser této hvězdy. Vesmírné masery vznikají podobným mechanismem jako laserové paprsky, jen se to týká oblasti mikrovln. V tomto případě maser souvisí s kyanovodíkem, který se ve velkém množství nachází v mračnu obklopujícím hvězdu R Leporis.

Uherské jakobínské hnutí bylo současně hnutím demokratickým i národním, a to v duchu celouherského vlastenectví. Zapojili se do něj lidé z řad měšťanské i šlechtické inteligence, silně byli mezi nimi zastoupeni uherští evangelíci. Své podhoubí našlo jakobínství ve více než třiceti zednářských lóžích, které tehdy v Uhrách působily. Uherští jakobíni zašli ve svých politických plánech nejdál, ale i oni zůstávali převážně v zajetí pouhých teorií.

Tato radikální skupina se seskupila kolem abbého Ignáce Martinovicse (viz Vůdce uherských rebelů), problematické osobnosti a politického dobrodruha, na kterého padá obvinění z dvojaké politiky a ze spolupráce s tajnou policií. Pod Martinovicsovým vedením se zformovala do dvou seskupení, jež měla připravovat velké politické změny ve dvou etapách. 

První etapa byla fází postupných reforem, pro něž chtěli spiklenci získat i část uherské šlechty. Ve druhé fázi se měly Uhry odtrhnout od habsburské monarchie a uskutečnit demokratickou revoluci po francouzském vzoru. Za účelem provedení první fáze byla zjara 1794 založena takzvaná Společnost reformátorů. Pro uskutečnění druhé radikální fáze pak měla připravit půdu Společnost svobody a rovnosti. Cíle této druhé společnosti měly ovšem zůstat řadovým členům Společnosti reformátorů zatím utajeny.

Prozrazené spojení

Radikálnější a přísně utajená Společnost svobody a rovnosti se už nespokojovala s plány na pouhou společenskou reformu, ale připravovala se k ozbrojenému lidovému povstání. V konečné fázi měla vzniknout nezávislá národní republika založená na federativním základě. S tímto radikálním programovým vyústěním dospěla Martinovicsem založená společnost nejdále.

Ignác Martinovics zatáhl do své sítě především mladé vzdělané lidi toužící po společenské změně a jejich nadšení pro věc povstání udržoval ujišťováním, že je ve spojení s francouzskými jakobíny, kteří přijdou Uhrám v pravou chvíli na pomoc. Po jeho boku stanulo několik schopných mužů odhodlaných jít za společnou věcí do všech důsledků. Z nich je třeba jmenovat na prvním místě vzdělaného právníka Josefa Hajnócziho, tajemníka uherské královské komory. Abbé Martinovics v něm našel ochotného pomocníka a člověka s bohatou zkušeností ve státní službě. 

K Martinovicsovi se přidala i celá skupina mladých lidí s právním vzděláním, rozhodnutých jít do vzpoury: advokát Pál Óz, soudce Ferenc Szentmarjay, soudní praktikant Károly Szmetanovicz, právník Samuel Vrchovský a bývalý kapitán János Lackovics. Do hnutí se zapojil také přední uherský literát a jeden ze zakladatelů moderního maďarského jazyka Ferenc Kázinczy. Do spiknutí se více či méně zapojilo až několik set lidí.

Když v červenci 1794 zatkli ve Vídni prvních devět spiklenců, byl mezi nimi i abbé Martinovics, který se tou dobou zdržoval v hlavním městě. Až do té doby sledovala tajná policie pouze vídeňské spiklence, o uherské konspirační síti neměla tušení. Martinovicsovy výpovědi při výslechu vzápětí prozradily tajné spojení, jež existovalo mezi Vídní a Uhrami. Vlna zatýkání se tak přenesla do Uher. Zatčeno bylo nejdříve dvacet uherských jakobínů, ale brzy se počet zatčených rozrostl na několik desítek.

Dva tresty smrti

Habsburská vláda zinscenovala s jakobíny dva monstrózní procesy – jeden ve Vídni, druhý v Budíně. Dvorní vyšetřovací komise ve Vídni byla urychleně svolána už 25. července 1794. Ihned zahájila svou činnost a začátkem října své vyšetřování ukončila. Provinilci byli obviněni z velezrady a urážky císařského majestátu. Policejní ministerstvo požadovalo pro vídeňské delikventy mimořádný soud se zkráceným řízením. Vojenské osoby byly postaveny před vojenský soud.

Avšak známý právník Karl Anton von Martini, osvícenec a představitel přirozenoprávní školy, se postavil proti policejnímu ministerstvu a dokázal v té věci oponovat i císaři. A císař mu po jistém váhání ustoupil a souhlasil nakonec s řádným procesem. Martini tak zachránil život civilním provinilcům, protože v řádném soudním řízení byl podle trestního zákoníku Josefa II. z roku 1787 vyloučen trest smrti. Válečný soud ve Vídni pak vynesl dva tresty smrti provazem, a to nad Hebenstreitem a Gilowským. Franz Hebenstreit skončil na šibenici před vídeňskou Skotskou bránou 8. ledna 1795. Kajetán Gilowský spáchal ve vězení sebevraždu a na popravčí lešení byla vynesena jen jeho mrtvola. Ostatní provinilci byli odsouzeni k dlouholetému vězení a odpykávali si své tresty v žalářích na pevnostech. Mezi ně patřil i Andreas Riedel, kterému se podařil útěk z brněnské vazby až v roce 1805, když Brno okupovala francouzská napoleonská armáda.

Tvrdý soud v Uhrách

Civilní osoby s uherskou příslušností byly postaveny před uherskou královskou kurii, která zasedala v Budíně. V budínském procesu, který probíhal od prosince 1794 a s odvolacím řízením až do konce května 1795, bylo obžalováno přes padesát osob. Protože v Uhrách byl od roku 1793 trest smrti obnoven, padlo v procesu 18 hrdelních rozsudků. Jedenácti odsouzeným k smrti byl nakonec jejich trest cestou milosti zmírněn v pevnostní vězení na neomezenou dobu. Sedm rozsudků smrti však bylo vykonáno mečem. Na místě zvaném Krvavé pole pod budínským hradem byli tímto středověkým způsobem 20. května 1795 popraveni Ignác Martinovics, Josef Hajnóczi, hrabě Jakob Szigray, János Lackovics a Ferenc Szentrmarjay. O dva týdny později, 3. června, padly ještě hlavy Alexandra Szolarcsika a Pála Öze. Ostatní provinilci v počtu 52 si odpykávali své dlouhé tresty na brněnském Špilberku a ve věznici na Cejlu, později na tyrolské pevnosti Kufsteinu.

Tvrdé tresty proti jádru vídeňských a uherských jakobínů a přísné pronásledování všech, kdo byli jen podezřelí ze sympatií k Francouzské revoluci, měly být odstrašujícím příkladem pro všechny poddané rakouského císaře. Přesto jejich osud vyvolal u mnohých soucit a soustrast. Pro nejednoho z jejich současníků a pro následující generace se stali jakobíni symbolem demokratických principů, které se v habsburské říši objevily poprvé.  

Archeologové nedávno na lokalitě Casas del Turuñuelo v jihozápadním Španělsku objevili místo, kde bylo uloženo velké množství zvířecích kostí z doby železné. Celkem zde vědci identifikovali 6 770 kostí, které náleží minimálně 52 různým zvířatům. 

Zvláštní nález detailně prozkoumal tým španělských odborníků, kteří na místě provedli zooarcheologické analýzy. Získané důkazy přesvědčivě dokládají, že šlo o rituální obětiště. Podrobnosti o výzkumu vědci publikovali ve vědeckém časopisu PLOS One.

Rituální zvířecí hřbitov

Vědci identifikovali kosti nejméně 41 koní, šest kostí patřilo skotu, čtyři prasatům a jedna psovi. Zvířata byla podle vědců obětována někdy v době kolem 5. století před naším letopočtem. Z uspořádání kostí vyplývá, že na tomto místě proběhly celkem tři fáze obětování zvířat. Během první a druhé fáze byla obětovaná zvířata pochovávána v původním stavu, v průběhu třetí fáze lidé zřejmě maso těchto zvířat zpracovávali. Podle autorů studie to značí, že se rituály v průběhu časů měnily na hostiny.

TIP: Ve Velkém Británii objevili při pokládání potrubí 26 rituálních lidských obětí

Badatelé rovněž zjistili, že obětovaná zvířata byla dospělá, zdravá a ve výborné kondici. Některá ze zvířat byla pohřbívána v párech, což ukazuje, že nešlo o masový pohřeb zvířat uhynulých kvůli nějaké nemoci či jiné katastrofě. Důležitým vodítkem byl nález zbytků spálených rostlin, které odpovídají obětinám známým z jiných rituálních míst. Nález místa hromadného obětování zvířat z doby železné je pro celou rozlehlou oblast Středomoří velmi neobvyklý.