Novozélandská Rotorua: Tajemný kraj bahna, bublin a páry

02.04.2019 - Lenka Vaňková

Tajemně znějící slovo Rotorua se stalo jménem nejen souměrného jezera na severním novozélandském ostrově, ale také turisticky proslulého města na jeho břehu, a přeneseně pak i celého okolního regionu pod sopkou Tarawera. Právě zde vedli kdysi Maorové krvavé války s Evropany o svoji zemi

<p>Jedny z nejznámějších portrétů Maorů vytvořil český malíř Bohumír Lindauer (1839–1926). Na Novém Zélandu pobýval od roku 1874 a jeho obrazy se těšily velké oblibě u původních obyvatel i mecenášů umění.</p>

Jedny z nejznámějších portrétů Maorů vytvořil český malíř Bohumír Lindauer (1839–1926). Na Novém Zélandu pobýval od roku 1874 a jeho obrazy se těšily velké oblibě u původních obyvatel i mecenášů umění.


Reklama

Celé území Rotorua se vyznačuje velkým výstupem podzemního tepla, přičemž od jihovýchodu oblast uzavírá věnec hor, zatímco na teplém severu se do Tichého oceánu otevírá záliv Plenty (Hojnosti). První, čeho si tu návštěvník všimne, je všudypřítomný a neodbytný puch zkažených vajec. Stoupá v pramíncích páry z přívalových jímek, trhlin v silnicích, příkopů a dokonce i z květinových záhonů na zahradě. Místní už nebaví donekonečna vysvětlovat, že jde o zápach sirovodíku související se zdejší vulkanickou činností. Raději tedy návštěvníky ujistí, že nelibý puch přestanou za pár dní vnímat. Naštěstí mají pravdu. 

Severní ostrov Nového Zélandu se rozkládá na ploše 114 724 km², a je tedy jen o málo větší než Bulharsko. Překvapuje však řadou přírodních pozoruhodností. Nabízí například dvě zcela odlišné tváře: starou a klidnou východní a mladou a sopečnou západní. Mezi nimi pak vede nápadná dělicí linie – hluboký zlom, který vyznačuje okraje dvou míjejících se litosférických desek a zároveň je příčinou častých zemětřesení. Maorové, kteří sem přišli ve 14. století, nazvali místo Te ika a Maui, Ryba Mauiho (viz Jak vznikl svět). 

Zahalen v mlze 

Kraj Rotorua jako by pocházel z jiného světa. V okolí spousty jezer bohatých na ryby vyvěrají ze země teplé až vroucí prameny, které Maorové a první evropští osadníci využívali k vaření, praní i koupání. Méně příjemné jsou jejich jezerní sestry – tiše bublající bahenní sopky. Ve skutečnosti jde totiž o jámy horkého zapáchajícího bahna, přičemž syčivé vývěry plynů zahalují v chladných dnech kraj do bílého oparu. 

Nádhernou podívanou naopak nabízí gejzírová pláň v okolí osady Whakarewarewa, což maorsky znamená „Místo vznášející se páry“. Nachází se tu kolem pěti set horkých zřídel a sedm gejzírů, z nichž nejznámější jsou Pohutu (Stříkající voda), Mahanga a Péra prince z Walesu. Pohutu je nejvyšším gejzírem na Novém Zélandu: průměrně čtrnáctkrát za den chrlí vroucí vodu zhruba do osmnácti metrů, někdy však až třicet metrů vysoko. Světový rekord ovšem patří zdejšímu gejzíru Waimang, který bohužel v roce 1917 zcela zanikl. V letech 1900–1904 nicméně vyvrhoval ze země vodu smíšenou s tmavým jílovitým nánosem do neuvěřitelné výšky až pěti set metrů.

Ve Whakarewarevě patří mezi velké atrakce také bahenní vulkány – vroucí rybníčky s bahnem zvané „hrnce s ovesnou kaší“. Z pukajících bublin sirného plynu tu stříkají do stran kousky horkého bahna. 

Termální wonderland 

O 24 kilometrů dále na jih leží rozsáhlé geotermické pole Wai-O-Tapu, nejbarevnější novozélandská geotermální oblast. Velké bohatství barev způsobuje zdejší výskyt různých chemických sloučenin. Hlavní turistickou atrakci pak rozhodně představuje největší novozélandské bahnité jezero s výrony plynů a gejzír Lady Knox. Tento přírodní zázrak byl ovšem velmi necitlivě upraven tak, aby tryskal každý den pravidelně v 10:15. Do výšky mu pomáhá železné potrubí a dávka mýdla – a vodotrysk mydlinek pak létá až nad koruny stromů. Dále je tu k vidění jezírko s názvem Artist’s Palette (tedy umělcova paleta), které takřka neustále mění barvy. 

Při západním úbočí zrádné sopky Tarawera se rozkládá několik vodních ploch. Jezero Rotomahana proslulo terasami z bílého a růžového křemene, které připomínají svatební dort. Šlo prý o nejkrásnější přírodní kaskády na světě, zmizely však za úsvitu 10. června 1886, kdy Tarawera vybuchla tak dunivě, že to bylo slyšet v okruhu 160 kilometrů, a jezero Rotomahana zakrylo bahno a pára. K erupci došlo bez nejmenšího varování a zničila nejen slavné terasy, ale zasypala také tři vesnice a zabila 155 lidí. 

Maorské války

Až do poloviny 17. století Evropané Nový Zéland neznali. V roce 1642 jej ale objevil holandský mořeplavec Abel Tasman, který také jako první obeplul Austrálii. Poté, co Maoři některé z jeho mužů zabili (a pravděpodobně snědli), však Tasman se zbylou posádkou urychleně odplul. Ačkoliv to byli právě Holanďané, kdo dal ostrovu jméno Nieuw Zeeland, v roce 1769 jej kapitán Cook nárokoval pro Anglii. Od té doby začalo do země proudit stále více dobrodruhů. 

Ostrov se brzy stal útočištěm pronásledovaných a lidí stojících mimo zákon. Nově příchozí prodávali Maorům alkohol a střelné zbraně, které začali domorodci používat v hojných potyčkách. Tím odstartoval postupný a nezadržitelný zánik jejich éry: umírali nejen v bojích, ale kosily je také evropské nemoci, proti nimž neměli protilátky. Původní obyvatelé, kteří přežili, postupně konvertovali pod vlivem misionářů ke křesťanství. 

Země patřící všem

Osídlování země mělo být legalizováno v roce 1840, kdy Angličané podepsali ve Waitangi se 45 maorskými náčelníky smlouvu, jež stanovila práva domorodců. Postupné zabírání půdy Evropany ovšem zvyšovalo napětí, které přerůstalo v boje a povstání. Některé maorské kmeny ze severu si v roce 1857 zvolily za krále Potatatua I. a roku 1867 zosnovaly povstání. Toto hnutí odporu Hauhau (pojmenované podle válečného pokřiku Maorů) bojovalo mimořádně fanaticky. V roce 1868 se pak zformovala další povstalecká skupina Ringatu, která spojovala do nového světonázoru maorské tradice a křesťanskou víru.

Samotná maorská odvaha však nemohla proti technické převaze Evropanů vydržet dlouho. Válka skončila roku 1872 a Maoři ztratili většinu země. Původně ostrovy nepovažovali za osobní vlastnictví, ale za území, které patří všem a musí být zachováno pro příští generace. Evropané však starý společenský řád Maorů rozbili. 

Přežívající tradice

I tak se ale Maorové integrují do evropské společnosti mnohem lépe než například původní obyvatelé Austrálie. Snaží se stále uchovávat tradice, což je patrné právě v oblasti Rotorua ve vesnicích Ohinemutu a Whakarewarewa, kde můžete obdivovat například neobyčejně propracované řezbářské výrobky. Řemeslo však bylo pouze výsadou mužů a ženy nesměly jejich práci ani přihlížet.

Dnes se k maorskému odkazu hlásí i mnozí Novozélanďané s evropskými kořeny. Například válečný tanec Haka přijali za svůj ragbisté národního týmu už v roce 1888 a při četných příležitostech ho předvádí také novozélandská armáda. 

Síla z masa poražených

Před příchodem Evropanů obývalo Nový Zéland pět velkých maorských kmenů rozdělených do četných klanů. Žili v domech se slaměnými střechami ve vesnicích opevněných vysokými hradbami a příkopy. Pěstovali různé druhy brambor, lovili ryby i velké nelétavé ptáky moa. Společnosti, jimž výrazně dominovali muži, však byly orientovány hlavně válečnicky. Bojovníci si zdobili těla výrazným tetováním: do obličeje si vyřezávali spirály, do nichž pak vtírali barvy. Zajatci se běžně rituálně zabíjeli a jedli – Maorové věřili, že se tím zmocní jejich energie a duševní síly. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rorschach chtěl svým testem odhalovat schizofrenii, tedy duševní nemoc související se selháváním myšlenkových procesů a sníženým vnímáním emocí.

Zajímavosti

Svobodné zednářství

Historie

Pozemní personál britského a francouzského letectva si krátí dlouhou chvíli u krytu s nápisem upomínajícím na adresu britských premiérů

Válka

Umělá inteligence značně vylepší provoz satelitů pro dálkový průzkum Země.

Vesmír

Bakteriální kultury v experimentu

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907