Nejvíc metres se přisuzuje Ludvíkovi XIV. Svými avantýrami proslul i jeho pravnuk a nástupce Ludvík XV. Přitom do manželství vstupoval jako panic a své manželce Marii Leszczyńské zachoval věrnost více než sedm let
Svatba patnáctiletého francouzského krále Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou, která se uskutečnila 4. září 1725, vzbudila na evropských dvorech údiv i překvapení. Vždyť Marie nepatřila zrovna k atraktivním krasavicím, navíc byla o sedm let starší. Podle tehdejších měřítek už jako nevěsta měla nejvyšší čas, či možná už byla tak trochu „po záruce“. Její otec Stanislav Leszczyński sice z královského rodu nepocházel, přesto ho polským králem zvolili hned dvakrát.
Ostatně i samotnou Marii žádost o ruku překvapila. Sňatky mocných se v té době uzavíraly s vidinou zisku, ať už šlo o zpečetění nějakého výhodného spojenectví či příslib nového území. Princezna ale prakticky do manželství nic takového nepřinášela. Jenže šlo o záměr. To právě princ de Condé, první ministr krále Ludvíka XV., v jehož hlavě se plán na sňatek zrodil, sledoval. Hledal nenápadnou nevěstu z královského rodu, která by porodila co nejvíce dětí, nejlépe syny, aniž by Francii přinesla nějaké politické komplikace.
Jakými povahovými vlastnostmi vlastně Marie Leszczyńska oplývala? Zdobila ji laskavost, upřímnost i takt. Rovněž se jednalo o nenápadnou, zkrátka nekomplikovanou mladou ženu. Navíc vděčnou, že se jí dostalo té ohromné cti stát se francouzskou královnou. Na Ludvíkův vkus se však chovala velmi zbožně a manželské povinnosti moc nemilovala.
Zpočátku spolu manželé vycházeli velmi dobře. Královna porodila celkem deset potomků, dva syny a osm dcer. Děti přišly na svět v prvních dvanácti letech manželství, poslední se narodilo v roce 1737. Tři z nich zemřely v raném věku. Zbylí potomci dělali královně velkou radost. Marii jako matku totiž nesmírně milovali a vždy při ní stáli – i proti otci či metresám.
Neustálá těhotenství a porody Marii totálně vyčerpávaly, a tak se začala uchylovat ke lsti, aby nemusela být tak často manželovi po vůli. Ten byl totiž jako mladší stále při chuti. Vymlouvala se na nevolnosti, jindy se zas večer prý modlila tak dlouho, až manžel usnul. Nebo říkala, že se bojí tmy, a tak chtěla, aby ji služebná držela za ruku. Také po porodech nechtěla s manželem nic mít tak dlouho, co to jen šlo… Nemůžeme se tedy Ludvíkovi příliš divit, že ho taková odmítnutí odradila a že začal Marii zanedbávat. Zpočátku sice vysedával s přáteli nad skleničkou šampaňského a kartami, ale brzy začal hledat i jinou útěchu.
S nalezením milenky si nemusel vůbec lámat hlavu. Ludvík byl vysoký a pohledný, takže se mu ženy samy nabízely, a to ještě před svatbou. Nikdy je nesváděl. Vlastně to ani neuměl či nepotřeboval. Očekával iniciativu od nich. S nevěrami začal tedy poměrně pozdě, ale od té doby se nezastavil… Všechno dohnal. Počet žen, které prošly jeho ložnicí, přičemž navštěvoval i nevěstince pochybné pověsti, nelze zjistit. Mluví se o několika stovkách, za pozornost jich však stojí deset. Nejčastěji se uvádějí dvě – madame de Pompadour a Jeanne du Barry, obě velmi krásné, chápavé i inteligentní a obě neurozeného původu.
Jako král sice Ludvík vystupoval okázale, ale jako člověk toužil po přirozenosti. Vedle aristokratek tedy většina jeho milenek pocházela z lidových vrstev. Svá četná milostná dobrodružství a vztahy s výjimkou madame Pompadour a madame du Barry a úzkostlivě tajil, mnohdy o nich nevědělo ani nejbližší okolí. Za milenkami jezdíval inkognito a v převlecích, a když ho náhodou poznali, prchal.
A co na to nešťastná Marie Leszczyńska? Tiše trpěla! Nezbylo jí, než královým záletům se zaťatými zuby přihlížet. Na Ludvíkovu obranu nutno říci, že ji po celý život respektoval a nikdy ji neponižoval. Nebránil jí také ve styku s jejími rodiči, ani v podpoře jejích krajanů žijících ve Francii, mezi nimiž se, a vlastně i mezi Francouzi, těšila velké oblibě.
TIP: Slavné milenky: Koho měli v náruči nejmocnější muži světa?
Svazek tak odlišných manželů, byť dlouhá léta jen formální, nakonec trval dlouhých čtyřicet tři let. Marie zemřela v pětašedesáti letech. Pochovali ji v tradiční hrobce francouzských králů v Saint-Denis, dnes v severní části Paříže. Její srdce ale spočívá v katedrále v Nancy, kde jsou pohřbeni Mariini rodiče.
ZajímavostiSvoboda z oceli a kůže
Společnost: Harley-Davidson
Založena: 1903, USA, Milwaukee
Ikony: modely JH „Two-Cam“ (1928), Hydra-Glide (1952), Electra Glide (1965), FX Super Glide (1971)Motorky Harley-Davidson, které dnes více než co jiného představují synonymum svobodného životního stylu, vznikly vlastně opravdu pro zábavu. Jejich „otcové“ – ve skutečnosti dvacetiletí mladíci a potomci anglických emigrantů Arthur Davidson a William Harley – si prostě chtěli urychlit časté cesty k jezeru. A tak je napadlo přišroubovat k obyčejnému jízdnímu kolu benzinový motor. Svou myšlenku ovšem dále rozpracovávali a již v roce 1903 spatřil světlo světa jejich „stroj číslo jedna“. Dokázal vyvinout rychlost až 60 km/h a jezdil i do kopce. Podnikaví mladíci motorku prodávali za 200 dolarů (asi 112 tisíc korun v dnešních cenách) a zakázky se jen hrnuly. Není divu – ceny automobilů se tehdy pohybovaly v řádech tisíců dolarů. Ocelový orel, symbol jejich nově založené firmy Harley-Davidson (H-D), mohl hrdě vzlétnout.
Bezstarostná jízda
S trochou nadsázky lze říct, že jejich společnost v následujících desetiletích přežila vše: velkou hospodářskou krizi, období špatné kontroly kvality, finanční propad i konkurenci levnějších a zpočátku dynamičtějších japonských výrobců. Stačila si však přitom připsat hned několik legendárních kousků. Jeden takový vznikl roku 1952 pod označením Hydra Glide: na jeho slávě se pak velkou měrou podílel i film Divoch s Marlonem Brandem v hlavní roli, v němž se záporný hrdina proháněl právě na této „těžké mašině“. V 60. letech se harleye staly doslova reklamou na svobodu, poté co se objevily v kultovním snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda). Model FLH Electra Glide (1965) dodnes tvoří zlatý standard amerických motorkářů.
Ačkoliv firma prošla mnohými krizemi a její motorky byly svého času spojovány s temným podsvětím, nakonec si dokázala místo na trhu udržet. Stále platí, že pro většinu lidí je jakýkoliv „svalnatý“ motocykl prostě „hárlej“ a stejně tak slavná značka evokuje představu chopperu – v obou kategoriích má přitom H-D na všech kontinentech už dlouho silnou konkurenci. Každoročně pak vyjede na silnice na 300 tisíc nových modelů, jejichž základní pořizovací cena se pohybuje v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. (foto: Unsplash, CC0)