Obrněnec na přelomu ocelových generací: Ruský tank T-90 (1)
Ačkoliv se ruský T-90 na první pohled může jevit jako zcela nová konstrukce, ve skutečnosti vychází ze známého typu T-72. Jeho první verze se nemohly v přímém boji postavit západním protějškům, avšak další vývoj učinil z „devadesátky“ obávaného protivníka
Na přelomu 60. a 70. let začali sovětští konstruktéři pracovat na hlavním bojovém tanku T-80, který vycházel z T-64 a měl čelit i nejmodernějším západním typům. Generálové prosadili osazení stroje přelomovou plynovou turbínou, jejíž produkce se záhy ukázala jako dražší a náročnější, než kdokoliv očekával. Navíc měla obrovskou spotřebu paliva, takže sériové tanky zavedené do služby roku 1976 vykazovaly dojezd pod 300 km. Náklady na výrobu se vyšplhaly do závratných výšin, objednávky sovětské a posléze i ruské armády zůstaly za očekáváním a T-80 se prosadil hlavně při exportu. Moskva totiž požadovala spíše větší počty levnějších tanků, a tak padlo rozhodnutí modernizovat typ T-72.
Původ v T-72
Roku 1986 dostala vývoj na starost Karcev-Venediktova konstrukční kancelář, která přichystala dva návrhy. Zatímco Objekt 188 představoval jen lehce upravenou verzi existujícího T-72B, pokročilejší Objekt 187 přinášel nový design trupu i věže a propracovanější pancéřování i pohon. O dva roky později spatřily světlo světa prototypy, a přestože se Objekt 187 jevil nadějněji, generálové nehodlali riskovat a schválili konzervativnější verzi přeznačenou na T-72BU.
K tomuto rozhodnutí pravděpodobně přispěl zmatek spojený s rozpadem Sovětského svazu a nejistota ohledně budoucího rozpočtu na ozbrojené síly. Ruské ministerstvo obrany typ oficiálně přijalo na podzim 1992 a obratem ho přejmenovalo na T-90. Nové označení mělo vyjádřit vyšší bojový potenciál stroje a udělat tlustou čáru za původními T-72, které se za první války v Perském zálivu v iráckých službách příliš nevyznamenaly.
Moderně nadupaný
Marketingově motivovanou změnu osobně posvětil prezident Boris Jelcin. Hlavní vylepšení oproti „dvaasedmdesátce“ představovala integrace systému řízení palby 1A45T Irtyš převzatého po mírné úpravě z T-80U a zabudování inovovaného vidlicového vznětového dvanáctiválce V-84MS o výkonu 618 kW, jenž kromě běžných druhů nafty snese i automobilový benzin a letecké petroleje.
Irtyš zahrnuje stabilizátor kanonu a balistický počítač a umožňuje účinné vedení palby ve dne i v noci. Střelci nabízí krom jiného infračervené zobrazení cílů, veliteli pak denní i noční pozorovací systém TO1-PO2T Agava-2 TI zobrazující cíle do vzdálenosti 2,5 km. Sériová produkce se rozjela v letech 1992–1993 v Uralvagonzavodu v Nižném Tagilu, avšak kvůli nedostatku peněz na nákup nové techniky sjížděly z linek minimální počty strojů. Do roku 2005 odebrala armáda ruské federace zřejmě méně než 200 kusů T-90.
S novou věží
Vedle malého zájmu Moskvy čelil projekt i dalšímu problému, a to uzavření poslední továrny na odlévání tankových věží na území bývalého SSSR. Konstruktérům nezbylo než sáhnout po výsledcích testů ještě ze sovětské éry a ve spolupráci s experty na zpracování oceli vyvinout novou svařovanou věž. Management Uralvagonzavodu věřil, že tímto krokem zaujme i zahraniční zákazníky, a nemýlil se – záhy přišla poptávka od indické vlády, která potřebovala reagovat na pákistánský nákup více než 300 T-84 z Ukrajiny.
Pokračování: Obrněnec na přelomu ocelových generací: Ruský tank T-90 (2)
Prvních 42 tanků označených T-90S Indové obdrželi roku 2001, nicméně šlo o přechodový model vybavený ještě posledními odlévanými věžemi a původním motorem. Dalšího roku následovalo 82 strojů už osazených novými věžemi i výkonnějším dieselem V-92S2 o 735 kW. Indická „eska“ nesla zjednodušenou variantu systému Štora-1, jehož senzory po detekci ozáření tanku laserovým paprskem spustí zadýmovací granátomety (u pozdějších sérií zařízení nahradily pokročilejší systémy). Indové podepsali s výrobcem smlouvu o licenční produkci dalších 186 kusů, která však neběžela podle plánu, a tak Uralvagonzavod roku 2007 obdržel novou objednávku na 124 tanků.
