Od modré k šedé: Válečná proměna výstroje rakousko-uherské armády

Čtenářům bych se chtěl omluvit za drobnou mystifikaci. Onou „modrou“ v nadpisu je myšlen dezén sukna v barvě štičí šeď, známé typicky namodralým odstínem. Roku 1908 rakousko-uherské vrchní velení rozhodlo, že je třeba sjednotit polní uniformy pro všechny druhy zbraní. Mimo to se veškerá kožená výstroj zavedla v přírodní barvě. Štičí šeď však nepředstavovala žádnou novinku, v císařské armádě ji více jak sto let nosili polní myslivci, pionýři a další útvary. Typické schéma kombinace egalizační barvy a barvy knoflíků k určení příslušnosti k pluku či praporu zůstalo ponecháno.

Válka si žádá nový přístup

Po sarajevském atentátu na následníka trůnu se Evropa propadla do zničujícího konfliktu, který navzdory předpokladům nebyl krátký a už vůbec ne lokální. Bojové operace představovaly zatěžkávací zkoušku, poukázaly na nepraktičnost výstroje z předválečného období a vedly k prvním změnám. Došlo ke zrušení polních pásů a šavlí u důstojníků, které poutaly pozornost nepřítele, zatímco mužstvo demaskovaly lesklé knoflíky a kokardy. Již na podzim 1914 taky vyšel rozkaz, podle nějž se tyto součástky měly odstranit nebo zabarvit. Stejnému osudu neunikly například ani dragounské přilby.

V prvních měsících konfliktu zatím měla habsburská armáda všeho relativní dostatek a dodavatelé zvládali uspokojovat vojenské zakázky. Během roku 1915 se však situace zásadně změnila, zvláště poté co do války vstoupila Itálie. Otevření nové fronty, která dostala charakteristický horský pro l, si vyžádalo zásadnější změny. Jednu z nich představovalo zavedení ovinovaček, které nahradily spinky, respektive kamaše pro zimní období. Nejednalo se ale tak úplně o novinku, protože je už před válkou využívali turisté či cyklisté. 

Polní velitelé stále častěji upozorňovali na vhodnější barvy uniforem spojenecké německé armády. V půli září 1915 tak rakouské vrchní velení rozhodlo o přelomové změně – štičí šeď měla být zaměněna za polní šeď. Výstroj pěchoty se začala více podobat výstroji horské zeměbrany, která jako specifická stráž hraničních území měla vybavení uzpůsobené náročnému terénu. Zimní vysokohorské podmínky daly vzniknout větrovkám (v dnešní terminologii nepromokavým bundám a kalhotám). Tyto svršky se šily ze stejného materiálu jako ruksaky a chlebníky, často i v polních dílnách. Nezbytný doplněk představovaly sněžné brýle chránící zrak ve vánici a odrážející sluneční paprsky. Vojáci také fasovali horskou obuv, mačky, horské hole či sněžnice.

Vyčerpání zdrojů

Jak postupně nastupovaly do zbraně odvodní ročníky a očekávaný brzký konec války se rozplynul, bylo zapotřebí zvyšovat produkci vojenského materiálu, avšak již s omezenými zdroji. Neželezné kovy potřeboval zbrojní průmysl. Například pro výrobu milionu „jablíček“ na polní čepice producent potřeboval 9 t mosazi, ale stejné množství postačilo na 750 000 kusů nábojnic pro pušky Mannlicher. Typické tombakové (slitina mědi a zinku) opaskové spony s dvouhlavým orlem se nově dělaly z oceli, nebo vojáci dostávali zjednodušené opasky s jednotrnnou přezkou. Tornu a patronentornistru vystřídal na produkci mnohem jednodušší a objemnější ruksak. A myslelo se i na drobnosti, kdy egalizace byla pro nedostatek barveného sukna zredukována z obdélníku 8,5 × 4 cm na pouhý svislý proužek o šíři 1,5 cm.

Úsporná válečná produkce diktovala nové trendy – takzvané náhradní (ersatz) verze, kdy se výstroj vyráběla z náhražkových materiálů. Nedostatkovou hovězí kůži na opascích, závěsnících a řemení nahradilo plátno či tkané popruhy. Patrontašky se lisovaly z ocelového plechu nebo byly nýtované z voskovaného kartonu. Výstrojní sklady často dodávaly bodáky bez dřevěných střenek a výrobně složitého systému záchytu, takže vojáci dostali pouze zbroušenou naohýbanou plochou ocel s přinýtovanou pružinou. Zjednodušení výrobních postupů pak nabízelo využití nekvalifikované pracovní síly, jako například válečných zajatců.

Nová taktika

Válka napříč Evropou uvízla na mrtvém bodě a znepřátelené strany hledaly nové způsoby k potírání nepřítele. Jedním z nich se stalo nasazení bojových plynů. Hrůzostrašné účinky chemických koktejlů si  vyžadovaly vývoj adekvátních ochranných prostředků. Rakousko-uherská armáda zpočátku nakupovala kožené protiplynové masky od Němců, později však vyvinula vlastní z pogumovaného plátna pod označením M17. 

Obdobný příběh má také notoricky známá ocelová přilba – rohatka. Podunajská monarchie nejprve v Německu zakoupila téměř půl milionu helem M16, aby následně zahájila vlastní produkci mírně upraveného typu M17. Odlišnost spočívala pouze v systému uchycení podbradníku a barvě. U zmíněných ochranných pomůcek se nejedná o jediné používané modely, jsou zde záměrně popsány jen ty nejrozšířenější. Zásadní roli dále hrály ruční granáty, s nimiž je neodlučitelně spjata nová taktika úderných jednotek – Sturmtruppen. Jednalo se o malé oddíly fyzicky velmi zdatných mužů, kteří byli speciálně cvičeni k průlomu nepřátelských pozic. Úderníci pak více než střelbu využívali právě ničivého účinku granátů. Dílo zkázy dokonávali pomocí dlouhých útočných nožů nebo vlastnoručně zhotovených zákopových bijáků.

Poslední z velkých změn

Po nástupu císaře Karla I. armáda testovala nové stejnokroje, které v moderním pojetí odkazovaly na krásu tradičních parádních uniforem. Vídeň nakonec od záměru upustila, přesto byl zaveden alespoň staronový střih stejnokrojů. Výnos z 27. listopadu 1916 nařizoval užívání blůz s límcem s převěsem, nesprávně nazývaným „ležatý límec“. Pantalony (kalhoty rovného střihu) byly nahrazeny takzvanými kniehose s nabíranou stehenní částí a pod koleny zúženými, se spínáním na oděvní háčky. Pláště s rozměrným límcem určené původně pro jízdní dělostřelectvo měla nově dostávat také pěchota. Záměrně jsem uvedl staronový střih – tato novela „pouze“ vycházela z letitých zkušeností a ty nejpraktičtější výstrojní součástky vzájemně zkombinovala. Stejné nařízení zároveň rušilo tradiční barevné rozlišovací schéma, namísto nějž se objevily čepicové nášivky se zkratkou a číslem útvaru.

V reakci na pokusné vzory uniforem se začaly objevovat především u důstojníků a vyšších poddůstojníků blůzy střihu „Karlbluse“. Ty měly na rozdíl od standardních polních blůz zapínání a kapsy s viditelnými knoflíky – ramenní a zádová část pak odpovídala modernímu sportovnímu střihu. Tyto módní výstřelky si zmínění pořizovali na vlastní náklady a často z kvalitních materiálů, jako je gabarden nebo cord (textilie podobná manšestru). I přesto, že se nejednalo o schválený oficiální vzor, bývaly tyto „frajeřiny“ obecně tolerovány, což je nepopiratelným důkazem velmi demokratického přístupu velitelů k podřízeným. Jakkoliv se zdá problematika „uniformologie“ prostá, tak na dobových fotografiích se tu a tam objevují podivné kombinace výzbroje a výstroje, nad nimiž zůstává rozum stát. Je ale nutné si uvědomit, že válka trvala čtyři roky a monarchie měla ve zbrani více než šest milionů mužů, což si někdy žádalo notnou dávku improvizace. 

Výstroj vojína 5. praporu polních myslivců, léto 1914

Základ tvořil stejnokroj M08 v barvě štičí šedi. V levé spodní kapse blůzy nesl každý voják v době války obvazový balíček. Pod pravým nárameníkem je připnutý váleček, který brání sklouzávání pušky. Pantalony, tedy kalhoty rovného střihu, se na boty spínaly v letních měsících spinkami, v zimních (od října do dubna) kamašemi. Tyto propriety chránily konce nohavic před znečištěním a především před předčasným opotřebením. V pravé kapse kalhot se nacházela speciální kapsička na identifikační kapsli, v níž měl voják papírek, kde byly zaznamenány všechny důležité informace. Dále k výstroji náležel plášť, který se nosíval sbalen do bandalíru na torně, nebo jej muži nosili křížem přes tělo. Pod uniformu se oblékala bavlněná košile a spodky. Krk proti odřeninám od límce chránil šátek, který se přehrnul přes okraj límce. Pokrývku hlavy tvořila polní čepice opatřená kokardou s vyraženými iniciálami panovníka FJI. 

Přes pravé rameno k levému boku se nosil zavěšený chlebník, do nějž se ukládala polní láhev, konzervovaná káva, chleba nebo suchary, tabák a kuřácké potřeby, příbor a sada k čištění pušky. Na opasku se k levému boku připínal závěsník s bodákem, vpředu se navlékaly patrontašky obsahující 40 kusů nábojů M93. Patrontašky spolu s nosným řemením, opaskem a patronentornistrou (lidově podtele) tvoří samonosný systém, díky kterému je váha výstroje rovnoměrně rozložena. Do patronentornistry si voják ukládal dalších 80 nábojů do opakovačky. Na nosné řemení se pak dala pomocí závlačky a řemínků připnout torna, jejíž obsah tvořila sada kartáčů na boty a uniformu bederní pás, hygienické potřeby, náhradní spodní prádlo, lehká blůza z plátna, masová konzerva, porce soli, tabák a káva. Pod víkem bývala sbalena celta se stanovými kolíky a lehké rezervní boty z plátna. Navrch torny se připínala jídelní miska M12. Muži v každé rotě nosili rozdělenou další výstroj, která se při přesunech připevňovala na tornu. Vojáci si tak museli rozdělit 96 lopatek, 16 krumpáčků, 32 bandasek na vodu a pět luceren. Poslední klíčovou součást výbavy představovala opakovací puška M95 systém Mannlicher s přímotažným závěrem.

Výstroj vojína 5. praporu polních myslivců, rok 1917

V roce 1915 došlo ke změně barvy uniforem na polní šeď. Plášť M15 z úsporných důvodů přišel o egalizační parole (výložky v barvě pluku), jinak byl střihově zcela shodný s předchozím modelem. Polní blůza M16 nově dostala vakovité kapsy, tento konkrétní kus má dodělané zapínání kapes na čtyřdírkové zinkové knoflíky. Kalhoty se stažením pod koleny jsou taktéž M16. Spodní konce nohavic si vojáci omotávali pletenými ovinovačkami. Polní čepice M16 se vyráběla z lisované králičí plsti – tento typ byl výrobně jednodušší než u pokrývek hlavy šitých ze sukna. Vpředu se nosila kokarda s iniciálami císaře Karla I. Tornu nahradil ruksak z celtoviny, obsah však zůstal stejný. Na spodní stranu se připínala deka sbalená v celtě. 

Před zavedením deky vojáci spávali pouze přikryti pláštěm. Z náhradních válečných materiálů se vyráběly patrontašky (lisované z tenkého ocelového plechu) a opasek M15 (konopná popruhovina). Stejně tak tomu bylo u bodáku a závěsníku, ten se šil z plátna. Vedle chlebníku je polní láhev s kelímkem na pití M16 nošená na popruhu přes rameno, což se pro použití ukázalo jako mnohem pohodlnější. Poslední změny oproti roku 1914 tvořil plechový obal na masku, protiplynová maska M17 ocelová přilba M17 v barvě  Isonzobraun.

---

Čtěte také:

Češi míří na frontu: Co vše měl rakousko-uherský voják na sobě a při sobě?

V průběhu Velké války došlo k nesčetným modifikacím uniforem, výstroje i výzbroje, jež armáda zaváděla. Jak se měnila výbav tehdejších vojáků a co v ní nesmělo chybět?