Odpadkové ekosystémy překvapují: Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

15.11.2016 - Jaroslav Petr

Asi třetinu souše naší planety pokrývají ekosystémy, kde vedle sebe žijí rostliny a živočichové, kteří by se bez přispění člověka nikdy nepotkali. Biologové měli pro tyto oblasti dlouho jen slova opovržení, ale v poslední době je berou na milost

Vydrží jen očekávaný žár -<p>Na požáry v australské buši jsou místní rostliny připraveny a často jsou samy původci ohně.  Nejsou ovšem zvyklé na žár, který mohou vydávat zavlečené hořící borovice</p>
Vydrží jen očekávaný žár -

Na požáry v australské buši jsou místní rostliny připraveny a často jsou samy původci ohně.  Nejsou ovšem zvyklé na žár, který mohou vydávat zavlečené hořící borovice


Reklama

Velkou část povrchu Země pokrývají ekosytémy, kterých se lidská ruka nedotkne, a přesto nejsou panenskou divočinou. Spíše připomínají botanické a zoologické zahrady, kde vedle sebe existují člověkem zavlečené rostliny a živočichové vedle původních druhů. Odborníci začali teprve nedávno připouštět, že tyto kusy „divné přírody“ mohou být hodnotnou náhražkou původních druhů.

Místa, odkud člověk odešel

Pokud by se laik ocitl uprostřed „divné přírody“, velice pravděpodobně by si myslel, že se kolem něj rozkládá panenský ekosystém. Na rozdíl od něj odborník rychle zjistí, že je zde plno přivandrovalců. Například unikátní pralesy Havajských ostrovů nahradily na mnoha místech porosty, kde jsou vedle sebe indické mangovníky, mexické stromy rodu Cercopia, stromy Syzigium jambos z jihovýchodní Asie či australské javorům podobné dřeviny Flindresia brayleyana. Původní havajské dřeviny tu jsou v menšině. Fauna těchto lesů je poznamenána ještě víc. Zástupce havajských opeřenců prakticky nepotkáte, ale o to častěji se zde můžete střetnout se zdivočelými prasaty, jež přicestovala s lidmi na palubách velkých katamaránů z jiných částí Polynésie. 

Odborníci měli pro takový prales jen pohrdlivá označení „degradovaný“ či „antropogenní“, někdy se dokonce hovoří o „odpadkových ekosystémech“. Podle rozšířeného názoru nejde o nic víc než sbírky plevele, jimž kralují ty nejagresivnější druhy. V poslední době ovšem někteří odborníci odmítají automaticky považovat původní ekosystémy za „dobré“ a vše ostatní házet do jednoho pytle jako „špatné“. Razí neutrální a nezaujatý termín „nové ekosystémy“, což jsou kusy přírody, jejichž vzhled těžce poznamenal člověk. Ten už je ale dnes nemá ve své moci a příroda žije svým vlastním životem. Stromová plantáž tedy mezi nové ekosystémy nespadá, ale tatáž plantáž ponechaná několik desetiletí sama sobě napospas už novým ekosystémem je.
Přesné statistiky neexistují, odborníci však odhadují, že nové ekosystémy zabírají 35 % souše. Jejich plochy se budou v budoucnosti dále rozšiřovat a také proto je nutné vědět o nich co nejvíce.

Nerozbitné ekosystémy

Zaznívají hlasy vyzývající k ochraně některých nových ekosystémů, především těch, jež se staly posledními útočišti původních druhů. Pokud se totiž nového ekosystému namáhavě zbavíme, nenahradí jej ekosystém původní. Navíc přijdeme i o to málo, co ještě z původních přirozených porostů zbylo. Nadto nové ekosystémy často plně zastupují služby, jež vykonávala  původní zničená příroda. Filtrují například vodu mokřadů, chrání svahy před erozí, přispívají k tvorbě půdy a vážou oxid uhličitý z atmosféry. Tyto „ekosystémové služby“ jsou uváděny jako hlavní důvod pro ochranu panenské přírody. V případě nových ekosystémů  máme naopak tendenci mávnout nad jejich přínosy rukou a prohlásit je za nežádoucí.

Paradoxní je, že když vezmeme v potaz jen ekosystémové služby, mohou být některé nové ekosystémy dokonce přínosnější než původní příroda. Panenská příroda je v mnoha případech velmi křehká a její ekosystémy se pod tlakem nejrůznějších lidských aktivit hroutí. Nové ekosystémy bývají „nerozbitné“ – vydrží mnohonásobně více a poskytují nám ekosystémové služby i v případě, že se k nim chováme dost drsně.

Otazníky nad novou budoucností

Ekologové začínají přehodnocovat metr, kterým určují cenu ekosystému. Dříve pro ně byl hlavním kritériem výskyt organismů, které na místě rostly před stoletím nebo tisíciletím. Dnes vystupují do popředí procesy, jež v ekosystému probíhají bez přispění člověka. Zatím se vědci soustředili na zkoumání dějů, jež se odehrávají v nenarušené přírodě. V nových ekosystémech se podobně komplikované předivo vztahů mezi různými organismy zřejmě ustanovuje velmi rychle. To však zatím jen tušíme, protože tyto oblasti donedávna stály stranou zájmu drtivé většiny badatelů.

TIP: Pachypodia z Afriky a Madagaskaru aneb Sukulenty s tlustou nohou

Zatím nevíme, zda bude původní prales nahrazen jiným, novým typem pralesa, nebo tu vznikne zcela jiný typ krajiny, například savana. Není jasné, jak moc budou nové ekosystémy druhově pestré a zda v některých zcela nepřevládne jen několik málo nejzdatnějších a nejagresivnějších organismů. Otazník visí i nad druhovou stabilitou. Budou se v nových ekosystémech objevovat stále další druhy, aby vzápětí zmizely a uvolnily místo svým nástupcům?

Chránit nebo vymýtit?

Podle některých expertů by měla existenci a význam nových ekosystémů vzít na vědomí i ochrana přírody. Příroda se rychle mění a musíme zvážit, jestli se máme při její ochraně zoufale snažit těmto změnám bránit a co nejvíce konzervovat stav z minulosti, nebo máme vzít dynamiku nových ekosystémů jako fakt a snažit se ji dirigovat tak, aby ekosystémy skýtaly co nejvíce ekosystémových služeb.

Příkladem může být boj ekologů, kteří se v mokřadech Spojených států snaží zastavit invazi euroasijských variant rákosu obecného. Rákosoví vetřelci vytlačují původní americké formy rákosu obecného a zaujímají jeho místo. Ochránci přírody mohou cizí formy rákosu ničit, ale je otázka, zda mají šanci na úspěch a zda bude mokřad zbavený rákosu hodnotnější. Někteří ekologové proto navrhují vzít euroasijský rákos obecný na milost a využít jeho ekosystémových služeb. Není sporu o tom, že mokřady zarostlé invazní formou rákosu skýtají vynikající hnízdiště pestrému společenstvu opeřenců.

Nejnovější výzkumy vedou vědce k přehodnocení hrozeb, jež představují zavlečené cizí druhy. V řadě případů je náš strach z těchto vetřelců přehnaný. Většina cizích rostlinných druhů se vloudí na nové lokality bez toho, že by páchaly významné škody. Případy, kdy invazní druh vytvoří jednolitý porost, v kterém už není místo pro nic jiného, lze vnímat jako výjimky z pravidla.

Přecitlivění z izolace

Ani nenápadné vetřelce však nelze pouštět úplně ze zřetele. Příkladem může být bobovitý strom albizie, který byl z Asie zavlečen na Havaj a je součástí tamějších nových ekosystémů. Na první pohled albizie neškodí, ale detailnější výzkum ukázal, že tento strom vede malou soukromou válku s místním stromem železnecem označovaným také jako ohi. Tam, kde se porosty albizií dostanou do blízkosti stromů ohi, vysílá vetřelec výběžky, kterými domorodý železnec obklíčí. Nové albízie pak železnec zastíní a otráví jej výměšky svých kořenů. Při dalším šíření albízií tak hrozí stromům ohi vyhubení.

Situace na Havaji je ale zřejmě v mnoha ohledech unikátní, protože ostrovy byly původně osídleny jen malým počtem rostlinných druhů, které tu neměly valnou konkurenci ze strany flóry ani fauny. Většina havajských rostlin tak za 30 milionů let vývoje v izolaci ztratila své původní obranné systémy. Příbuzné druhy na americkém či asijském kontinentu mají trny anebo se brání syntézou chemických látek. Havajské druhy o trny i chemický arzenál většinou přišly. Jakákoli jen trochu zdatná konkurence proto jejich existenci ohrožuje. To je také důvod, proč původní havajské druhy většinou v nových ekosystémech nepřežívají. Mnohé z nich jsou závislé na úzkém spektru jiných ryze havajských organismů. Například ptáci z čeledi šatovníkovitých, jejichž peří sloužilo domorodcům k výrobě náčelnických plášťů, se živí nektarem vybraných rostlin. Není divu, že v nových ekosystémech nemají šatovníci velkou šanci na přežití.

Nová je hlavně rychlost

Někteří ekologové odmítají uznat vysokou druhovou pestrost nových ekosystémů jako pozitivní fakt. Poukazují například na  kalifornské jezero Clear, kde od roku 1800 stoupl počet druhů ryb z 12 na 25. Z čistě „početního“ hlediska jde o jasný příklad zvýšení druhové pestrosti. Pokud se ale podíváme, jaké ryby se v jezeře uchytily a jaké z něj naopak zmizely, není výsledná bilance tak skvělá. Do jezera byly zavlečeny ryby, které jsou hojné i jinde, a zmizely z něj unikátní druhy, které jinde nežily. Celková druhová pestrost kalifornské přírody se tedy snížila.

V lidské přirozenosti je slabost pro to, nač jsme delší dobu zvyklí. Proto chráníme historické památky, znepokojuje nás zánik zvyků, tradic nebo jazyků. S přírodou je to podobné. Druhová pestrost původních ekosystémů má pro nás vysokou hodnotu a cítíme potřebu o ni pečovat a chránit ji. Nové ekosystémy tyto „tradiční hodnoty“  postrádají. Liší se od původní přírody asi jako domácí kuchyně od menu v McDonaldu.

Na druhé straně by ale byla chyba představovat si přírodu jako „rajskou zahradu“, která se nemění. I původní ekosystémy jsou výsledkem evoluce. Pronikaly do nich nové druhy a staré vymíraly. Z tohoto hlediska jsou nové ekosystémy jen pokračováním procesů, které přírodu vždycky formovaly. Novinkou je snad jen rychlost s jakou vznikají a šíří se.


Překvapivé bohatství nových ekosystémů

Nové ekosystémy už vědcům připravily nejedno překvapení. Na Portoriku pohořeli biologové ve snaze prozkoumat opuštěné plantáže, na kterých se pěstovaly importované borovice. Podrost, který narostl po korunami cizích jehličnanů, vytvořil neproniknutelnou džungli, kterou se dá projít jen s mačetou nebo sekyrou v ruce. Vegetace je tu podstatně bujnější než v původních portorických pralesích. Podle tradičních představ by měly být původní porosty druhově bohatší. Tisíciletí evoluce by měla vyústit v situaci, kdy má každé vhodné místo svého obyvatele – rostlinu, hmyz, obratlovce. V novém ekosystému na Portoriku tato učebnicová poučka zjevně neplatí. Podrost opuštěných borovicových plantáží má zhruba stejně druhů rostlin jako původní prales. A co do celkového objemu rostlinstva je nový ekosystém výrazně produktivnější. Roste tu více zelené hmoty, protože rostliny využívají mnohem efektivněji všechny dostupné živiny. Výsledky výzkumu portorického „nového pralesa“ byly pro odborníky tak šokující, že je vědecké časopisy odmítaly plných deset let publikovat.

Druhově bohatých nových ekosystémů byla odhalena celá řada. Dokonce i vegetace ze zavlečených druhů, která porůstá vychladlé lávové proudy na Havaji se druhovou rozmanitostí vyrovná nebo dokonce předčí původní havajské lesní ekosystémy. Podobně i tyto nové ekosystémy vedou v objemu vyprodukované biomasy a efektivním využíváním živin.

Zatímco u přirozených ekosystémů je druhová rozmanitost brána jako obrovská devíza, u nových  ekosystémů si ji odborná veřejnost obvykle příliš nepovažuje s odůvodněním, že jde o „špatné“ druhy, jež do dané oblasti nepatří. Například na opuštěných pastvinách vznikají lesy z cizích druhů stromů. Tyto lesy jsou druhovým složením na hony vzdáleny spektru stromů, jež byly v krajině doma před příchodem člověka. Měli bychom je vykácet? Bylo by to krajně neprozřetelné, protože původní stromy nedokážou na opuštěné pastvině přežít. Z nich už nový les nevyroste. Z „přistěhovalých“ stromů ano.

„Ať se nám to líbí nebo ne, nové ekosystémy budou pohánět většinu přírodních procesů, jež na Zemi běží,“ prohlásil na konferenci Ecological Society of America americký ekolog Joe Mascaro, který se zabývá novými ekosystémy Havaje.


Nic není ztraceno

Američtí ekologové Holly Jonesová a Oswald Schmitz z Yale University v New Havenu vyvracejí tradovanou představu, podle které současné lidstvo páchá na přírodě škody, které se již nedají napravit. Nepopírají jejich závažnost a uznávají, že lidé ničí životní prostředí globálně. Prakticky neexistuje ekosystém, který by byl ušetřen nepříznivých vlivů lidské aktivity. Obecně se má za to, že potrvá staletí, než se  podaří napáchané škody zahladit a v řadě případů není náprava vůbec možná.

Podle Jonesové a Schmitze stačí jeden lidský život na to, aby se i silně poničené ekosystémy opět obnovily. Rychlost obnovy nezávisí ani tak na míře poškození, jako na jeho typu. Například mořské ekosystémy se obnovují poměrně rychle, protože se organismům pronikajícím z okolí na poničené lokality nestaví nic do cesty. Naopak, k nejpomaleji se obnovujícím ekosystémům patří vykácené lesy. Zatímco největší škody na poničeném mořském dnu mizí už do deseti roků, obnova poničeného lesa trvá v průměru 42 let. Poměrně rychlá je obnova ekosystémů poškozených průnikem cizích druhů, únikem ropy, důlní činností nebo lovem živočichů z mořského dna. V průměru nezabere více než 5 let. Ještě rychleji se příroda vzpamatovává ze škod napáchaných hurikány a dalšími přírodními pohromami.  Nejkomplikovanější je náprava škod vyvolaných kombinací více ničivých faktorů. V průměru trvá 56 let. Důležité je dát důslednou ochranou poničenému ekosystému vůbec nějakou šanci, aby se z devastace vzpamatoval.


Organismy si přizpůsobují přírodou

Většinou platí, že se organismy buď přizpůsobí svému prostředí nebo vyhynou. Toto pravidlo má ale řadu výjimek, kdy si organismy přetvářejí prostředí tak, aby lépe vyhovovalo jejich nárokům. Mění se prostředí, zatímco organismus zůstává stejný. K „obrazu svému“ mění izraelskou poušť Negev bakterie, lišejníky ale i plži.
Bakterie vylučují do okolí cukry a mění tak písek a prach na pevnou krustu, jež vzdoruje erozi. Bakterie jsou pod ní chráněny před tvrdým pouštním klimatem. Když se na poušť snese vzácný déšť, krusta odpuzuje vodu a ta stéká do okolních prohloubenin. Vznikají tak malá jezírka, jež nabízejí dostatek vody pro vzklíčení semen zanesených do pouště větrem.

Zvláštní druh slimáků si hledá v poušti Negev „pastvu“ na kamenech, v jejichž pórech rostou lišejníky. Slimáci se k nim prokousávají přes povrchové vrstvy kamene. Zkonzumovaný kámen vylučují s výkaly a produkují značné množství půdy obohacené o dusíkaté látky využitelné rostlinami. Bez přispění bakterií, lišejníků a slimáků by se mnohé rostliny v poušti vůbec neudržely.


Rostlinní žháři

Vyprahlým australským bušem nebo jihoafrickou divočinou se čas od času přeženou  požáry zažehnuté bleskem. Původní rostlinám ohnivá „lázeň“ příliš neuškodí. Naopak, semena mnohých uvolní z obalů teprve žár ohně. Mladé rostliny klíčící na spáleništi jsou zbaveny konkurence. Proto některé rostlinné druhy požárům napomáhají. Australské eukalypty vylučují vysoce hořlavé silice, které mění horký vzduch nad letním bušem v silně vznětlivý aerosol.

Tito „rostlinní žháři“ potřebují požár dost silný, aby  vyčistil porost, a zároveň i dost rychlý, aby teploty nevystoupily nad hodnoty, které už rostliny nesnesou. Požár původního porostu tyto podmínky splňuje. Zavlečené druhy mohou rovnováhu narušit.  Například hořící evropské borovice vyvinou vysoké teploty a v jižní Africe ohrožují jedinečné vřesovcové porosty, které jsou přizpůsobeny k požárům méně „výhřevné“ místní vegetace.

  • Zdroj textu:

    Příroda 5/2010

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zleva sedí Apt, Wilcutt, Readdy, Akers, Walz, stojí Lucidová, Blaha.

Vesmír

Katedrála Sagrada Família je impozantní, i když zatím není dostavěná. Ve finále ji má zdobit 18 věží; dostavěných jich je ale zatím jen osm a nejvyšší z nich měří 112 metrů.

Zajímavosti

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Ostrov Kubu se rozkládá uprostřed solných plání Makgadikgadi v Botswaně, nedaleko měst Orapa a Letlhakane. Celá oblast je chráněnou krajinnou oblastí a původními obyvateli regionu je dokonce považována za posvátnou.

Příroda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír

Pohřební koruna Přemysla Otakara II. Podobně mohla vypadat česká koruna za Přemyslovců

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907