Odveta za peklo: Poválečný pokus Židů o pomstu na nacistech

Jeden z nejodvážnějších pokusů Židů o pomstu na jejich bývalých nacistických trýznitelích provedla skupina Mstitelé. Odbojáři na jaře 1946 potřeli na tři tisíce bochníků chleba ve sběrném táboře v Norimberku směsí arzenu. Cílem byla hromadná likvidace zajatých esesmanů

27.02.2020 - Vladimír Černý



Masové vyhlazování Židů nacisty za druhé světové války bylo fenoménem, který světové dějiny do té doby nepoznaly. K vyvražďování různých skupin obyvatelstva sice docházelo i předtím, ale ještě nikdy nedosáhlo natolik zrůdných rozměrů. Miliony Židů z celé Evropy povražděných plynem ve speciálně připravených táborech na území okupovaného Polska šokovaly svět a v příslušnících židovské komunity, kterým se podařilo přežít, vyvolávaly pochopitelnou touhu po odplatě.

Když válka skončila, měli pocit, že nacistům nesmí jejich zločiny jen tak projít a je třeba se pomstít. Mezinárodní tribunál v Norimberku stíhal pouze hrstku nejvýše postavených nacistů a Židé zde navíc neměli své samostatné zastoupení. Je skutečností, že většina z těch, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, byla příliš zničená a vyčerpaná. Existovali ale i jiní. Tisíce Židů se totiž aktivně zapojily do bojů proti nacistům zejména v britské armádě v rámci Palestinského pluku a později židovské brigády. Další pak bojovali v různých partyzánských skupinách na Východě. Právě z jejich řad se posléze rekrutovali lidé rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Poválečný chaos 

Situace v Evropě byla v prvních poválečných měsících v mnoha ohledech značně komplikovaná. Spojenci postupně osvobodili mnoho koncentračních táborů a vězni nacistického režimu byli konečně volní. V řadě případů si ihned začali sami vyřizovat účty s bývalými dozorci, které na mnoha místech ubili k smrti a spojenečtí vojáci tomu často ani nebránili. Nakonec však bylo nutné udělat pořádek a propuštění vězni byli soustřeďováni v repatriačních táborech spravovaných organizací UNRRA (United Relief and Rehabilitation Administration). V těchto táborech se nacházelo i mnoho Židů, kteří měli v plánu odstěhovat se do Palestiny. Právě zde měl totiž vzniknout jejich vytoužený židovský stát.

Kromě legálních odchodů ovšem židovská odbojová vojenská organizace Hagana organizovala také nelegální přesuny. Za tímto účelem vyslala do Evropy stovky svých příslušníků, celá operace dostala název Bricha (Útěk). Mnozí Židé tak byli do Palestiny postupně přesouváni různými ilegálními transporty s ozbrojeným doprovodem. Ten zajišťovali lidé, kteří už měli nějaké bojové zkušenosti například z partyzánské činnosti proti nacistům. Patřili k nim Mordechai Rosman, Malachi Wald, Anton Zuckerman a další. Židé si navíc postupně vytvořili rozsáhlou síť informátorů a různých spolupracovníků působících prakticky po celé Evropě. Někteří měli kontakty na spojenecké politické či armádní kruhy, což se jim velmi hodilo. Řada vlivných osobností pochopitelně nebyla k nacistickému masovému vyhlazování lhostejná, sympatizovala s Židy a byla ochotná jim všestranně pomoci.

Zabijte Němce!

Získané zpravodajské informace chtěla využít především organizace založená litevským Židem Abbou Kovnerem v červnu 1945 v Polsku. Jejím cílem měla být pomsta za smrt milionů souvěrců zavražděných Němci během druhé světové války. Skupinu tvořili převážně bývalí židovští partyzáni ze skupiny Spojená partyzánská organizace (Farajnikte Partizaner Organizacje) založené roku 1942 v ghettu ve Vilniusu, kteří disponovali značnými bojovými zkušenostmi. Kovnerova skupina se začala označovat termínem Nakam (celým názvem Dam Jehudi Nakam, tedy „pomstít židovskou krev“) a tvrdé jádro jejích členů si říkalo Mstitelé (Nokmim).

Členové skupiny Nakam využívali podporu lidí sloužících v britských jednotkách rozmístěných v Itálii nebo Židů působících v různých úřadech na území okupačních zón Německa a Rakouska. To bylo důležité zejména s ohledem na vyhledávání samotných nacistických válečných zločinců. Pokud skupina zjistila místo pobytu takového člověka, bylo s dotyčným zle. V některých případech se pak stalo, že příslušný nacista byl nalezen zastřelený nebo uškrcený ještě dříve, než si pro něj přišla vojenská policie některé ze spojeneckých mocností.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Občas docházelo i k podezřelým sebevraždám již zatčených nebo vězněných válečných zločinců a je pravděpodobné, že za určitým počtem z nich stáli právě Mstitelé. V této souvislosti se hovoří například o důstojnících SS Odilo Globocnikovi či Hansi Bothmannovi, kteří se za války podíleli na chodu vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku. Jedna z pověstí spojuje židovskou pomstu dokonce i se sebevraždou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Činnost Mstitelů ovšem dosud není podrobně zmapována a pochopitelně chybějí důkazy, které by je nesporně spojovaly s konkrétními kauzami. Údaje o stovkách obětí jejich pomsty tak nelze ničím doložit a zřejmě budou poněkud nadsazené.

Šest milionů za šest milionů

Mstitelé se však nezaměřovali jenom na konkrétní jedince spoluzodpovědné za holocaust. Jejich plánem bylo potrestat celý německý národ v rozsahu podobném tomu, jaký mělo masové vyvražďování Židů za druhé světové války. Právě Kovner se stal původcem plánu na otravu městských vodních zdrojů v Německu, což mělo postihnout miliony civilistů. Plán se týkal Berlína, Mnichova, Norimberku, Hamburku, Výmaru a Frankfurtu nad Mohanem. Kovner celou operaci suše odůvodnil slovy: „Oni trávili nás, teď budeme my trávit je. Oni zavraždili šest milionů našich lidí a my jim to oplatíme stejně, šest milionů za šest milionů.“

V německých městech byla tehdy voda pumpována z řek nebo systému studní potrubím do vodáren, kde probíhala několikanásobná filtrace. Mstitelé plánovali propašovat jed v konzervách od mléka do Německa a pak proniknout do vodáren. Zde zbývalo umístit jedovatou látku do bazénu s vodou, která už prošla filtrací a byla připravena k rozdělení mezi spotřebitele. Kovner k tomu řekl: „Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář, vypláchne ústa nebo očistí zuby a zemře.“ Jenže řada židovských představitelů včetně Davida Ben Guriona plán odmítala s tím, že jeho realizace ohrozí vznik židovského státu a také případné reparace ze strany Německa.

Kovner byl nicméně o oprávněnosti masové pomsty přesvědčen a přípravy k operaci nepřerušil. Jeho lidé v Palestině obstarali jed a falešné dokumenty, které jim měly pomoci při cestě do Německa. O akci se však dozvěděla britská vojenská policie a její přípravy překazila. Mstitelé sice ještě stačili ve francouzském přístavu Toulon zlikvidovat zásobu jedu, kterou měli u sebe, ale jejich falešné papíry byly rozpoznány a čtyři muži včetně Kovnera skončili v britském vězení.

Celou věc údajně prozradili sami představitelé židovských organizací, protože měli obavy, že masakr takového rozsahu obrátí svět proti nim. Otrava by totiž pochopitelně hromadně postihla i ženy a děti a omlouvat tento čin by bylo velmi obtížné. Vše navíc komplikovala skutečnost, že ve velkých německých městech se pohybovalo množství spojeneckých vojáků, které by pochopitelně také zasáhla.

Zlikvidovat tábor

Když nevyšel plán A, zaměřili se Mstitelé na nový plán B. Ten byl podstatně „skromnější“ a počítal s hromadnou likvidací zhruba 15 000 zajatých příslušníků SS včetně bývalých dozorců z koncentračních táborů internovaných ve sběrném táboře Stalag XIII-D v Norimberku. Za války sloužil jako německý tábor pro válečné zajatce a nyní jej využívali Spojenci. Dalších 30 000 Němců bylo vězněno v bývalém koncentračním táboře Dachau a ten se měl stát druhým cílem. Židé hodlali v tomto případě využít dodávky chleba pro internované esesáky, které měly být otráveny pomocí arzenu.

Jelikož skupina v Dachau byla Američany brzy odhalena, soustředila se pak pozornost Mstitelů už jen na norimberský tábor. Člen skupiny Liepke Diestel se na jaře 1946 nechal zaměstnat v pekárně zásobující tábor chlebem a v noci 12. dubna vpustil do budovy další dva odbojáře. Společně natřeli směsí arzenu na 3 000 bochníků, což mohlo podle odhadů stačit k otravě asi 13 000 lidí. Koncentrace použitého jedu však byla zřejmě příliš slabá. Přesné následky útoku známy nejsou a tak jako v případě ostatních akcí Mstitelů, i zde se údaje různí.

V novinách New York Times z 20. dubna 1946 se bylo možné dočíst, že asi 1 900 zajatců otrávený chléb skutečně požilo. Jiné zdroje uvádějí čísla od 300 do 1 000 otrávených mužů. Většinou měli průjmy, zvraceli a objevila se u nich nepříjemná kožní vyrážka. Ale jenom 38 z nich prý postihly vážnější problémy, přičemž nezemřel ani jeden. Americká armáda se postarala o lékařské ošetření postižených nacistů a nelze ničím doložit pověsti hovořící o tom, že skutečný počet úmrtí v rozmezí tří až čtyř stovek Němců byl zatajen. Podrobnosti o celé akci popsal po mnoha letech jeden z předáků Mstitelů Joseph Harmatz, který pocházel z Litvy. Původcům otravy se po útoku podařilo nepozorovaně uniknout přes Prahu až do Palestiny, kde nalezli útočiště v jednom z místních kibuců.

Mosad na scéně

Členové skupiny Mstitelé prováděli své akce až do roku 1950, kdy se organizace definitivně rozpadla. Mezitím se někteří z nich zúčastnili úspěšné války za nezávislost Izraele a po vzniku samostatného státu začali působit u zpravodajské služby Mosad. Ta se pochopitelně na vyhledávání válečných zločinců také zaměřovala a její činnost přinášela výsledky. Jak to však bývá u tajných služeb obvyklé, podrobnosti o akcích Mosadu pochopitelně veřejnosti známy nejsou. Každopádně například 5. května 1958 uhořel ve svém autě při podezřelé dopravní nehodě nedaleko Düsseldorfu bývalý nacistický vyslanec u francouzské kolaborantské vlády Otto Abetz, který se podílel na deportacích francouzských Židů. Podivná smrt potkala v uruguayském hlavním městě Montevideo 24. února 1965 i Herberta Cukurse, který byl za války příslušníkem nechvalně známé jednotky lotyšské pomocné policie známé jako Arajs Kommando. Tato jednotka měla na svědomí vraždy tisíců lotyšských Židů.

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Nevyjasněné okolnosti doprovázely také smrt mnoha dalších válečných zločinců ukrývajících se před spravedlností v různých koutech světa. Všeobecně známý je pak únos jednoho z hlavních organizátorů holocaustu SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna, který žil v Buenos Aires pod jménem Richard Klement a věnoval se chovu králíků. Mosad jeho pravou identitu vypátral a v květnu 1960 jej unesl z Argentiny do Izraele, což vyvolalo mezinárodní skandál. V následném soudním procesu byl Eichmann odsouzen k smrti a 1. června 1962 popraven oběšením.  


Další články v sekci