Orchideje rodu Paphiopedilum: Pustošené střevíčky z vílího šatníku

08.07.2022 - Romana Rybková

Málokterý rod orchidejí vyvolává tolik emocí a takovou chuť rostlinu vlastnit jako střevíčkové orchideje rodu Paphiopedilum. Přes hrozbu vysokých pokut i věznění podnikají na známé lokality nájezdy ziskuchtiví sběrači

<p>Druh <strong><em>Paphiopedilum Gratrixianum</em></strong> se dnes již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou.<em> (foto: Romana Rybková)</em></p>

Druh Paphiopedilum Gratrixianum se dnes již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou. (foto: Romana Rybková)


Reklama

Nevšední vzhled dodává květům orchidejí rodu Paphiopedilum vakovitý pysk, který připomíná pantoflíček, střevíc či bačkůrku. Od okamžiku objevení a dovozu prvního druhu do našeho komerčního světa začala dramatická historie senzačních nálezů, slávy, vysokých sum za rostlinu, chamtivého drancování lokalit a v posledních letech i drastických trestů za loupení a pašování. Souboj ale nevypadá na vítězství ani jedné strany – lokalit i jedinců v přírodě ubývá a další generace bude chudší o skutečné zelené skvosty.

Jedinou šancí je vzájemný smír a urychlené vypěstování velkého počtu rostlin laboratorními metodami, aby klesla cena a zvýšila se dostupnost žádaných druhů – tím by se sběr v přírodě přestal vyplácet a sběrači by snad lokality nechali na pokoji.

Objevené a vzápětí ohrožené

K prvním známým druhům patří severoindický Paphiopedilum insigne, popsaný v roce 1821 jako Cypripedium insigne a Paphiopedilum javanicum (synonymum Cypripedium javanicum 1823). Zpočátku byly všechny popisované druhy řazené do rodu Cypripedium, který ustanovil již C. Linné roku 1753, rod Paphiopedilum odlišil Ernst H. H. Pfitzer až o více než století později roku 1886. Popisy následovaly v zajímavých vlnách – největší „úroda“ nových objevů nastala vždy na přelomu století, ať už kolem roku 1900 nebo 2000.

Neznámé novinky byly v bohaté části světa vždy velmi drahé a ceněné rostliny, pro které se vyplatilo překupníkům vydat se i do vzdálených a špatně dostupných končin, takže mnohé druhy s malým areálem se stávaly ohroženými vzápětí po zveřejnění objevu.

Příležitost k čilému obchodu

Jedním z druhů, které doplatily na svou popularitu, je nádherný vietnamský druh Paphiopedilum delenatii. Růžově kvetoucí rostlinu poprvé přivezl do Evropy jakýsi francouzský armádní úředník při návratu domů roku 1913 z neznámé lokality severního Vietnamu. Rostlina se dostala do pařížské zahradnické firmy Delenat, kde patrně zašla. Vzbudila však zájem, a když byly podobné orchideje nalezeny téměř o 10 let později u jihovietnamského města Nha Trang, majitel tamních školek si je ihned opatřil a v roce 1924 byla první kvetoucí rostlina popsána na jeho počest Paphiopedilum delenatii.

Lokalita však byla poměrně rychle vysbírána a okolí Nha Trangu postupně odlesněno a zničeno nejprve zemědělsky a poté i válkou. Druh byl již považován za v přírodě vyhynulý. Teprve v roce 1992 byla nalezena další lokalita v horském průsmyku Hon Giao, asi 80 km daleko od původních nalezišť. Místní komunita však zároveň objevila nový zdroj příjmu – sběr a prodej orchidejí pro překupníky na Tchaj-wan, do Japonska a USA. Bohužel je známo, že jen v roce 1995 na poměrně malém území nasbírala a prodala více než šest tun orchidejí, za které inkasovala směšnou cenu 1–3 americké dolary za kilogram.

Utajení, nejistota i šťastný konec

Dnes jen několik botaniků ví, kde existuje ještě další, obtížně dostupná lokalita, na níž roste Paphiopedilum delenatii, ale přesnou polohu úzkostlivě tají a nezveřejňují ani ve vědecké literatuře. Poslední rostliny kriticky ohrožené orchideje kromě obtížně schůdných žulových stěn kaňonů, četných vodopádů a ratanem zarostlých strží chrání i velké množství pijavic a místní forma malárie, která má v této oblasti ohnisko výskytu.

O růžově kvetoucí rostlině sebrané roku 1913 na severu Vietnamu se soudí, že patřila patrně k druhu Paphiopedilum vietnamense, popsanému teprve roku 1999. Na lokalitu se houfně vrhli sběrači jen několik dní po zveřejnění objevu a jeho další osud je velmi nejistý.

Šťastný konec ovšem má příběh tajemného druhu Paphiopedilum gratrixianum. Do konce 70. let minulého století byla tato orchidej známá pouze z neověřených vyprávění. Firma Sander, dodnes sídlící v anglickém St. Albans, dovezla těsně po roce 1900 údajně z Annamu (dnešní střední Vietnam a část Laosu) střevíčkovec, který M. Masters roku 1905 popsal v Gardeners´ Chronicle jako nový druh Cypripedium gratrixianum. Z kultury ale brzy zmizel, jeho existence byla zpochybněna a později zanikl i v literatuře.

Podruhé byl nalezen až v roce 1976 kuriózním způsobem. Během jediného týdne jej totiž nezávisle na sobě našly dvě skupiny botaniků (z nichž jedna byla česká), a to jak v Laosu, tak i ve Vietnamu. Dnes se již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou.

Stále na šikmé ploše

Většina druhů rodu Paphiopedilum obývá nižší polohy pahorkatin mezi 500 až 1 000 metry n. m., některé jsou však výhradně nížinné a jiné naopak osidlují stanoviště v nadmořské výšce 2 000 nebo dokonce 2 500 metrů.

Jsou to nejčastěji zemní orchideje, ale mnohé (zvláště sekce Brachypetalum) rostou i na skalách, zvláště na vápnitém tufu. Nemálo střevíčkovců, hlavně horských, roste i epifyticky na silnějších vodorovných větvích stromů nebo na vývratech a pařezech. Zajímavý je fakt, společný prakticky všem druhům, že v původním prostředí téměř vždy rostou ve svahu, často velmi prudkém. Běžným stanovištěm jsou i kolmé skalní stěny, kde se tyto orchideje uchycují ve spárách vyplněných spadanými listy a další organickou hmotou nebo v polštářích mechu.

Kapradinové a mechové porosty na silných, víceméně vodorovných větvích vyžadují i epifytně rostoucí druhy. Typy stanovišť vypovídají o citlivosti kořenového systému, který nesnese stojatou vodu a přemáčení. Je totiž velký rozdíl mezi nehybnou vlhkostí půdy, která působí hnilobně, a protékající dešťovou vodou, které může být i velké množství, ale je značně prokysličená a umožňuje kořenům dýchat.

Teplo a zima, světlo a stín?

Rozdíly mezi stanovišti jednotlivých druhů jsou v nadmořských výškách, ročním průběhu teplot a srážek i ve stínomilnosti. Obecně lze říct, že kontinentální druhy z monzunových oblastí Indie, Myanmaru, Thajska, jižní Číny a Vietnamu mívají zimní periodu sucha, zatímco druhy z Bornea a některých dalších ostrovů jsou zvyklé na rovnoměrněji rozložené srážky i teploty během roku. Není to však pravidlo a některé oblasti mají své specifické klima, kdy například neprší několik měsíců, ale časté mlhy v horách nebo vlhký vzduch od moře zásobují biotop vláhou dostatečně.

Velmi se mohou lišit i světelné podmínky stanovišť. Většina druhů je spíše stínomilných a rostou v lesním podrostu nebo na severních stěnách skal, kam sluneční paprsky nemohou. Extrémy ve stínomilnosti tvoří například Paphiopedilum randsii či Paphiopedilum philippinense s kožovitými, tlustými zelenými listy. Protikladem je Paphiopedilum lowii var. Richardianum, které se daří v horách ostrova Sulawesi, jejímž stanovištěm jsou vlhké horské louky ve výšce 1 100–1 200 metrů na plném slunci, anebo zástupci již jmenované sekce Brachypetalum, které najdeme například na rozpálených vápencových mogotech při pobřeží jižního Thajska.

Nejodolnější, nejkrásnější

K nejodolnějším a proto i nejčastěji pěstovaným druhům patří Paphiopedilum callosum, jehož obrovský areál zahrnuje Thajsko, Kambodžu, Laos a Vietnam. Roste v hlubokém stínu lesního podrostu i na severně orientovaných skalách v nadmořské výšce od 300 do 2000 metrů. Je vhodný pro začínající pěstitele tohoto rodu, protože snáší celoroční vlhkost.

Podobně odolný je Paphiopedilum insigne, rozšířený v severní Indii, Bangladéši a Nepálu, kde roste též do výšky 2 000 metrů nebo Paphiopedilum hirsutissimum rostoucí od severovýchodní Indie přes Myanmar, Thajsko, Laos do Vietnamu a patrně až do jižní Číny v horách mezi 1 200 až 1 800 metry nadmořské výšky.

Mezi nejkrásnější druhy lze určitě počítat mohutný bornejský druh Paphiopedilum rothschildianum rostoucí ve specifických podmínkách roklí podél potoků ve výšce 500–1 800 metrů nad mořem, kde bývá teplotní rozdíl mezi dnem a nocí až 15 ˚C. Působivý je i drobný druh Paphiopedilum armeniacum s unikátním žlutým květem. Roste ve vápencových horách západního Yunnanu ve vysokých nadmořských výškách kolem 2 000 metrů, kde zimní teploty klesají až pod nulu a od listopadu do časného jara bývá suché období s minimem srážek.

A jako opravdu krásný druh je nutné zmínit i sněhobílé Paphiopedilum niveum z Myanmaru, Thajska, Malajsie a Bornea, rostoucí na kolmých vápencových útesech pouhých 10–60 metrů nad mořem.

Kde roste a jak se pěstuje rod Paphiopedilum

Celkem bylo popsáno téměř 420 druhů, z nichž je však platných jen necelých 90. Všechny rostou v tropické a subtropické Asii a na pacifických ostrovech. Na západě začíná areál rodu v Indii a ve východní části Himálaje, severně probíhá jihem Číny a přes Vietnam, Malajsii, Filipíny a Sundy se táhne na Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Ačkoliv kouzlu těchto orchidejí podléhá mnoho lidí, pěstování původních druhů není zrovna jednoduché. Šlechtitelé však vytvořili velké množství hybridů a kultivarů, z nichž mnohé patří k velmi odolným rostlinám a vydrží mnohem více než rostliny z přírody. Jsou běžně dostupné v květinářstvích nebo zahradnických supermarketech, snadno vykvétají a bytové podmínky a drobné pěstitelské přehmaty snášejí většinou bez fatálních následků.

Bývají téměř vždy teplomilné a spíše stínomilné, vhodným substrátem je směs hrubé borové kůry, hrubého perlitu, suchého rašeliníku. Přidat lze i dřevěné uhlí, strouhaný pěnový polystyrén, pemzovou drť a vermikulit. Dospělé a dobře prokořenělé rostliny je nutné přesadit každým rokem zjara, před růstem nových kořenů.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Romana Rybková (se souhlasem k publikování)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pohoří Ťan-šan nad hladinou Toktogulské přehrady postavené na řece Naryn. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Autonomní robot Cassie na závodní dráze. (foto: Oregon State University, Kegan SimsCC BY 4.0)

Věda

Mary trénovala boj od mládí a v šermu i přestřelkách se mužům vyrovnala. (ilustrace: Shutterstock)

Historie

Při pozorování částečného zatmění Slunce je nezbytné použít patřičné pomůcky, například speciální filtry, které dostatečně utlumí jas hvězdy, a ochrání tak vaše oči. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, TomruenCC0)

Vesmír

Silná kůže nosorožců lesknoucí se v zapadajícím slunci připomíná brnění. V národním parku Čitvan žije více než 700 kusů nosorožců indických. (foto: © David Hainall)

Příroda

Filtrace se může odehrávat i přímo u zdroje, v komínech továren či elektráren. Filtrování kouřovodů ovšem pokrývá pouhou část produkce skleníkového plynu, proto je potřeba čistit jak komíny, tak ovzduší. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907