Osmý div světa: Španělský El Escorial patří k perlám evropské renesance

13.10.2019 - Kristina Popelka

Monumentální komplex El Escorial nechal vybudovat Filip II., a rozhodně na něm nešetřil

<p>Jižní strana kláštera El Escorial. Celý komplex se rozprostírá na ploše 33 000 m².</p>

Jižní strana kláštera El Escorial. Celý komplex se rozprostírá na ploše 33 000 m².


Reklama

Osmý div světa se El Escorialu začalo přezdívat již dlouho před jeho dokončením, neboť doslova na zelené louce postavený kolos, přirovnávaný k francouzským Versailles, udivoval jak svou monumentalitou, tak astronomickými výdaji vynaloženými na jeho stavbu. Zejména za hranicemi Španělska se do širokého povědomí zapsal především jako královská hrobka, protože právě pohřební krypta k sobě strhává nejvíce pozornosti. Ve skutečnosti je však jeho účel mnohem rozmanitější.

Komplex, který se rozprostírá na více než třiatřiceti tisících metrech čtverečních, tvoří vedle baziliky s královským pantheonem a královského paláce také internátní světská i církevní škola, klášter a knihovna. Svého času zde dokonce fungovala rozsáhlá nemocnice s dobře vybavenou lékárnou.

Ve jménu sv. Vavřince

Stavbu této perly španělské a potažmo evropské renesance inicioval král Filip II. koncem padesátých let 16. století. Impulzem mu byly dvě okolnosti. První z nich představovala bitva u Saint-Quentinu, která se odehrála 10. srpna 1557 a v níž Španělé na hlavu porazili své odvěké francouzské rivaly. Ti se během konfliktu dopustili nečekané a natolik fatální chyby, že hladké vítězství španělského impéria bylo připsáno na vrub zásahu svatého Vavřince z El Escorialu, jehož svátek připadal na onen slavný den.

Druhou, neméně významnou okolností pak byla roku 1558 smrt Filipova otce, císaře Karla V. Ten si totiž ve své poslední vůli rozmyslel původní přání být pohřben mezi svými předky v granadské katedrále a syna pověřil úkolem vybudovat novou rodinnou hrobku hodnou slávy vládců impéria, nad nímž nikdy nezapadá slunce.

Prvotní Filipovou ideou bylo vystavět klášter zasvěcený svatému Vavřinci s bazilikou, v níž by se nacházel královský pantheon. Shodou dalších okolností došlo postupně ke značnému rozšíření projektu. Patřilo k nim i přesunutí hlavní panovnické rezidence z Toleda do Madridu v roce 1561, čímž vznikla potřeba venkovského sídla pro královský dvůr. Pro vysněnou stavbu vybral Filip II. za pomoci odborníků místo vzdálené necelých padesát kilometrů od hlavního města. Nacházelo se v idylické krajině pohoří Sierra de Guadarrama poblíž do té doby bezvýznamné vesnice Escorial. Hlavní výhodou lokality bylo vedle dobré dosažitelnosti, množství zdrojů dřeva a kamene potřebného ke stavbě i chladnější klima, které mělo královské rodině a dvořanům v letních měsících poskytnout úlevu od rozpálené metropole.

Zrození monumentu

Vytvořením stavebních plánů pro zamýšlený komplex byl pověřen tehdejší královský architekt Juan Bautista de Toledo. Panovník si od něj mnohé sliboval, neboť Bautista svého času pracoval na svatbě svatopetrské baziliky ve Vatikánu a byl ceněným spolupracovníkem samotného Michelangela. Základní kámen byl slavnostně položen 23. dubna 1563, a pokud by došlo k dokončení stavby podle původní dokumentace, byl by dnes El Escorial zhruba poloviční, s množstvím věží a zdobných prvků. Protože ale Juan Bautista v roce 1567 nečekaně zemřel a Filip II. začal na stavbu klást čím dál tím větší požadavky, doznala původní podoba projektu značných změn.

Vzhledem k tomu, že si panovník přál rozšířit klášterní donaci počítající s padesáti mnichy o dalších padesát míst, rozhodl se nový stavbyvedoucí Juan de Herrera proporcionálně zvětšit také ostatní části komplexu včetně baziliky a to jak do výšky, tak do šířky. Herrerovou invencí byla rovněž nová, jednoduchá podoba vnějších fasád, jež byly osazeny hladkými granitovými deskami z nedalekého lomu a díky nimž stavba začala působit zcela jiným dojmem. Zatímco Juan Bautista zval pomyslné příchozí dál velkoryse navrženými branami a pro jejich oči přichystal sofistikovanou podívanou, Herrera stvořil monument určený k pozorování zdálky. Postavil zdi, jež působí, jako by byly vytesány z jediného kusu kamene a ze všeho nejvíce připomínají vysoké hradby.

Od Michelangela po El Greca

Stejně jako v případě architektonických plánů, schvaloval král i veškeré návrhy na vnitřní výzdobu a osobně vybíral umělce, kteří se měli zhostit její realizace. Vzhledem k religiózní povaze komplexu stály v centru jeho pozornosti především oltářní obrazy, jež toužil zadat nejproslulejším evropským výtvarníkům. V prvé řadě pomýšlel na Michelangela, který se ovšem pro pokročilý věk nemohl zakázky ujmout, zemřel ostatně již necelý rok po zahájení stavby El Escorialu. Filip II. tedy oslovil Tiziana, jehož Umučení svatého Vavřince se mu ale nakonec zdálo pro hlavní baziliku příliš tmavé a málo výrazné, a nechal je proto umístit do takzvaného starého kostela v prostorách kláštera. Tintoretto i Veronese pro změnu odmítli přicestovat do Španělska, a proto se král ve finále musel kvůli nedostatku disponibilních uměleckých superstar spokojit spíše s lokálními malíři či dát příležitost nováčkům.

Pod výtvarnou výzdobou El Escorialu jsou tak podepsáni kupříkladu Luca Cambiaso, jenž se ujal fresek v klenbách hlavní baziliky, Benvenuto Cellini, který je autorem mramorového ukřižovaného Krista v životní velikosti, jehož proti konvencím dodal bez bederní roušky, Juan Fernandez de Navarette či Claudio Coello.

Do řady umělců, kteří ve stavbě El Escorialu spatřovali svou životní šanci a všemožně se snažili získat královskou zakázku, se svého času postavil i Doménikos Theotokópoulos, později známý jako El Greco. Filip II. si u něj objednal hned dvě plátna – Alegorie svaté ligy (v některých pramenech nazývaná Filipův sen) a Umučení svatého Vavřince – z nichž posledně jmenované zamýšlel umístit v bazilice El Escorialu. Obě zakázky El Greco dokončil v průběhu roku 1582. Filip II. je sice přijal a vyplatil dohodnutý honorář, k umělcovu nemalému zklamání však vyjádřil nespokojenost s provedením a stejně jako kdysi obrazu od Tiziana, našel pedantský král nyní i El Grecovu plátnu jiné, méně prestižní umístění.

TIP: Katedrála Sagrada Família: Legendární barcelonské staveniště míří do finále

Je dodnes předmětem dohadů, v čem přesně spočívaly královy výhrady – jestli jej odradila přehršel světských postav v náboženském výjevu, zda jeho estetické vnímání pobouřily příliš výrazné barvy v netradičních kombinacích či nepřijal novátorské pojetí velkoryse ignorující zažitý styl oltářních obrazů. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, znamenala definitivní konec spolupráce mezi Filipem II. a El Grecem a rozplynutí malířova snu o královské službě. 

Řekův Escorial

El Escorial byl dokončen v roce 1584, jedenadvacet let od položení základního kamene a čtyři roky před smrtí svého vznešeného stavitele, který se posléze stal čtvrtým obyvatelem královského pantheonu (jako první byly do El Escorialu uloženy ostatky Filipových rodičů společně s tělem jeho manželky Anny Rakouské). Jednalo se o kolos obdivovaný celou soudobou Evropou, čítající 16 nádvoří, 13 kaplí, 15 křížových chodeb, 86 schodišť, 1 200 dveří, 2 673 oken a 88 fontán. Filipu II. se tak podařilo vyplnit to, co si předsevzal, ačkoliv cesta k cíli byla místy velmi křivolaká.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907