Ostřelování Cherbourgu v roce 1944 (1): Ocelové lodě proti betonovým pevnostem
Francouzský přístav Cherbourg se v červnu 1944 stal dějištěm duelu mezi americkými válečnými loděmi a německými pobřežními bateriemi. Šlo o jedno z posledních střetnutí svého druhu, které ukázalo hodnotu přesného spojeneckého řízení palby i vysokou odolnost německých baterií
Na samém vrcholku poloostrova Cotentin ležící město Cherbourg je vzhledem ke své poloze jedním z nejdůležitějších francouzských přístavů. Nejinak tomu bylo i během druhé světové války, kdy se zvláště cenným stal po vylodění v Normandii v červnu 1944. Spojenecké armády v té době neovládaly žádný velký přístav a veškeré zásobování angloamerických vojsk záviselo na dvojici umělých přístavů Mulberry; ty ale představovaly jen dočasné řešení do obsazení severofrancouzských přístavů.
Úkol pro generálmajora Collinse
Když 19. června jeden z přístavů Mulberry zničila bouře, obrátila se pozornost spojeneckých plánovačů právě na Cherbourg. Ten se nacházel pouhých 120 km od britského pobřeží a jeho velký přístav dokázal odbavit i velká transportní plavidla.
Dobytí přístavu tak bylo pro bitvu o Normandii klíčové. Daný invazní sektor měla na starosti americká armáda, které se 18. června podařilo poloostrov Cotentin odříznout od zbytku Francie. Úkol vyčistit poloostrov a obsadit Cherbourg pak připadl VII. pěšímu sboru generálmajora Josepha Collinse; k dispozici měl kromě čtyř pěších divizí i 82. a 101. výsadkovou divizi. Útok na město měl začít 19. června.
Baterie Hamburg
Cherbourg bránila německá posádka o síle 40 000 mužů, v jejímž čele stál generálporučík Karl-Wilhelm von Schlieben. Německé velení si význam přístavu uvědomovalo a von Schlieben dostal rozkaz udržet jej za každou cenu. Kromě členitého terénu severní části poloostrova mu v tomto úkolu měly pomoci především desítky pobřežních baterií, které Němci již dlouho před invazí na pobřeží poloostrova rozmístili. Severní pobřeží Cotentinu bránilo 20 železobetonových kasematových baterií, z nichž 15 disponovalo děly ráže 150 mm či vyšší. Tyto baterie doplňovala série menších polních baterií s děly ráže 75 a 88 mm, přičemž většinu mohli Němci v případě potřeby obrátit do vnitrozemí a použít pro ostřelování útočníků.
Nejmocnější část obrany pak tvořila čtveřice 240mm námořních děl umístěná na kopci u Fermanville 12 km východně od Cherbourgu. Tato baterie, které Němci přezdívali Hamburg, vznikla již v roce 1943 a kromě masivních železobetonových kasemat ji chránily i mohutné pancéřové štíty podobné dělovým věžím na válečných lodích. Baterie Hamburg mohla vést palbu na vzdálenost až 25 km, představovala proto vážnou hrozbu pro jakoukoliv loď, která by se pokusila k Cherbourgu přiblížit.
Shromažďování flotily
Američané o existenci pobřežních baterií věděli a uvědomovali si, že pro dobytí Cherbourgu je nezbytné tato děla umlčet. Collinsovi proto své služby nabídl kontradmirál Morton Deyo, který se 15. června ujal velení všech válečných lodí v americkém invazním sektoru. Collins Deya požádal, aby jeho lodě zahájily ostřelování německých baterií a vyřadily je z boje. Deyo následně vypracoval plán, který počítal s nasazením hladinového svazu Task Force 129 složeného okolo trojice starých bitevních lodí USS Nevada, USS Texas a USS Arkansas. Kromě nich svaz čítal těžké křižníky Tuscaloosa a Quincy, britské lehké křižníky HMS Glasgow a HMS Enterprise a 11 torpédoborců.
Svaz byl rozdělen na dvě skupiny: Battle Group 1 a Battle Group 2. První tvořila Nevada, všechny čtyři křižníky a šest torpédoborců, druhou Texas, Arkansas a pět torpédoborců. Do čela první skupiny se postavil sám Deyo, který svou vlajku umístil na palubu Tuscaloosy, druhé skupině velel kontradmirál Carleton Bryant z paluby Texasu.
Dokončení: Ostřelování Cherbourgu v roce 1944 (2): Ocelové lodě proti betonovým pevnostem (vychází v neděli 13. března)
Obě formace válečných plavidel vyčleněných k ostřelování Cherbourgu se měly k přístavu ze severu ve dvou řadách a následně zaujmout pozice pro ostřelování přímo naproti přístavu. Obavy z námořních min přiměly Deya oběma skupinám přidělit eskadru minolovek, plujících v první linii. Ve vzduchu se pak mohl celý svaz spolehnout na podporu stíhaček a průzkumných letounů 9. letecké armády, jejichž piloti měli kromě hlídkování také hlásit cíle a efekt střelby z lodí. Deyovy lodě měly pálit 90 minut a po uplynutí této doby se stáhnout zpět do svých přístavů.
