Osud šimpanzích sirotků: Místo na talíři skončili v péči farmářů

16.10.2020 - Radomír Dohnal

Záchranná stanice Chimfunshi Wildlife Orphanage pečuje o více než 130 osiřelých šimpanzů, jejichž rodiče byli zabiti a snědeni. Původní farma se přitom v útulek nepřeměnila cíleně, ale „nevyhnutelným řízením osudu“

<p>„Maso z buše“ je podstatnou složkou jídelníčku Afričanů. Po zabitých dospělých šimpanzech zůstávají opuštěná mláďata, která bez pomoci zahynou</p>

„Maso z buše“ je podstatnou složkou jídelníčku Afričanů. Po zabitých dospělých šimpanzech zůstávají opuštěná mláďata, která bez pomoci zahynou


Reklama

Před padesáti lety žilo na území 24 afrických zemí přibližně pět milionů šimpanzů. Dnes se jejich počet snížil na 150 000, a na území čtyř států už na ně vůbec nenarazíte. Biologové očekávají, že v následujících pěti letech dojde k úplnému vymizení tohoto živočišného druhu v dalších čtyřech zemích. Jakoby fragmentace biotopů v důsledku rozšiřování farem, nelegální těžba dřeva nebo zavlékání člověkem přenosných nemocí nestačilo, je navíc každý rok okolo 4 800 šimpanzů odloveno a snědeno, jako „bushmeat“.

Jasná logika hladových

Bushmeat, doslovně přeloženo „maso z buše“, byl pro environmentalisty do roku 2000 téměř neznámý pojem. Až příliš dlouho tento fenomén unikal pozornosti ekologů, a byl často ztotožňován s prostým pytláctvím. V dnešní době je lov „masa z buše“ řazen k nejvýraznějším příčinám úbytku živočišných druhů. I když tento typ lovu není primárně motivován touhou po získání nevšední trofeje, nevyhýbá se vzácným ani kriticky ohroženým živočichům – ať už jde o slony, papoušky, gorily nebo třeba šimpanze. Je to společný problém Asie, Afriky i Jižní Ameriky, nepostihnutelný ve své zdánlivé neviditelnosti, a přesto nevyhnutelně spjatý s řadou dalších negativních lidských aktivit v přírodě.

Tam, kde se pralesy otevírají nelegální těžbě dřeva, zlata, mědi, síry; v místech kde se pohybují skupinky protivládních partyzánů, kde se budují silnice v džungli, nebo se chudinské čtvrtě slumů přibližují lesům, tam se zákonitě objevuje i lov divokého masa. Jakákoliv masitá strava slouží k obohacení jídelníčku izolovaných táborů kopáčů, dřevorubců, revolucionářů i vesničanů, a je celkem jedno, o jaké zvíře se jedná. Část odloveného masa se dostává i na městské trhy, a je tu velmi vítanou komoditou. 

Sirotci mezi zvířaty

Pro nasyceného Středoevropana je snadné odsoudit nezřízené plundrování přírodního bohatství. Otec hladovějící rodiny v Gabonu má ale jiné priority a možnost jít zastřelit gorilu a nasytit tak celou osadu se nabízí mezi prvními způsoby řešení. Zrovna v chudém Gabonu se nelegální praktiky bushmeatu do roku 1990 podepsaly pod 80 % poklesu populací primátů.

Společné pro bushmeat (označovaný také termíny viande de brousse, wild meat) jsou nepovolené techniky lovu (neregistrované zbraně, chytání do drátěných ok, použití trhavin), neselektivní lov jakýchkoliv (tedy i ohrožených a chráněných druhů) živočichů, odlov prováděný v zakázaných oblastech (například národních parcích, rezervacích) a pochopitelně dlouhodobá ekonomická/ekologická neudržitelnost tohoto počínání. 

Svou roli tu sehrává také vzájemná provázanost sociálně-ekonomických faktorů a vzrůstající velikost lidské populace. To vše souvisí se zpřístupněním divočiny komerčním aktivitám a velkým zahraničním projektům – stavbou silnic, těžbou ropy, diamantů, tantalu nebo zakládáním plantáží. Ve venkovských oblastech západní Afriky představuje maso z buše až 40 % podílu živočišných bílkovin ve stravě místních obyvatel. Mezi katastrofální následky patří také zvyšující se počty opuštěných mláďat primátů, která bez mateřské péče nevyhnutelně zahynou.

Kámoš – první v dlouhé řadě

Střípkem v mozaice dějů spojených s lovem bushmeatu je příběh záchranné stanice Chimfunshi Wildlife Orphanage (ChWO) v Zambii. Ten se začal poznenáhlu odvíjet v roce 1983, když manželům Siddleovým, původem britským farmářům, přinesl jejich zeť na ranč šimpanzí mládě. Tlupu šimpanzů na území bývalého Zairu „rozprášila“ před několika dny skupinka hladovějících horníků ze severu Copperbeltu, většina z opic skončila na pultech řezníků nebo se rozprchla, a vážně poraněné opuštěné mládě nutně potřebovalo péči. 

David a Sheila byli zemědělci a v péči o malé primáty neměli absolutně žádné zkušenosti. Jejich zeť, místní ranger, je ale nemusel dlouho přesvědčovat, aby mládě přijali za své. Farmáři šimpanze pojmenovali „Pal“ (kámoš), a někde tady by příběh o zápaďanech, kteří si osvojili exotického domácího mazlíčka, mohl klidně skončit. Jenže situace se záhy opakovala. 

Nevyhnutelná nutnost vzniku

Poraněná mláďata i dospělci šimpanzů z Angoly nebo DR Kongo začala směrovat do Zambie, kde se tato zvířata přirozeně nevyskytují. „Kdo že se o ně posledně postaral? Siddleovi z Copperbeltu. A zvládli by ošetřit i jiné zvíře?“ Příběh Britů s velkým srdcem nepozbývá romantickou linku, ale sama Sheila přiznává, že když se do Chimfunshi někdo dva dny trmácel s džípem z Angoly, a na korbě měl naložené postřelené zvíře, nedokázala prostě odmítnout. 

Rozlehlá farma se tak brzy stala vyhledávaným útočištěm pro poraněná a opuštěná zvířata z celé střední Afriky. Na počátku tu rozhodně nebyl záměr o vytvoření rezervace nebo záchranné stanice, ale „Někdy si prý člověk prostě nevybere, kam jeho život směřuje,“ říká Sheila Siddleová. Na místě „kde tryská voda“ (což je překlad názvu Chimfunshi) vznikla jedna z prvních ryze soukromých rezervací.

Bezpečí za plotem Chimfunshi

Na zambijské zařízení ChWO si brzy vzpomněli i celníci a ozbrojenci z pohraniční stráže. Pašovaná nebo nelegálně prodávaná zvířena, zadržená na hranicích či trzích, nejrozmanitější zbídačelí živočichové ze soukromých menažérií, ti všichni tady začali objevovat svůj nový domov. Věhlas práce Siddleových se záhy rozšířil i mimo Afriku, takže u nich skončila například i zvířata z argentinského cirkusu. Nebo samice hrocha. Drtivá většina primátů se sem dostala jako smutné výsledky nezřízeného lovu masa z divočiny. Na konci devadesátých let už žilo v okolí farmy okolo stovky šimpanzů. V roce 2003 už nebylo možné „táhnout“ ideu zvířecího sirotčince na neoficiální bázi, a vzniklo zde nevšední zařízení, které nabízí 445 hektarů oplocených výběhů pro šimpanze a spoustu dalších nalezenců. 

Dnes je území rezervace bohatší o dalších 121 hektarů (celkem má tedy 566 hektarů) oplocené půdy, a dohromady se tu nachází pět velkoplošných výběhů pro 120 šimpanzů. Starají se o ně Sheila s dcerou Sylvií, Zambijcem Evanem Mulengou, a řadou dobrovolníků, kteří sem jezdí z celého světa. 

Pomoc, která spojuje

Chimfunshi Wildlife Orphanage je hned z několika ohledů naprosto jedinečným zařízením. Nevznikl z iniciativy ochránců přírody, ale obyčejných lidí. Prvních dvacet let fungování sirotčince nemělo vůbec komerční potenciál. Na zvířata jste se klidně mohli cestou z Chingoli zajet podívat a za vstupné vám posloužil košík ovoce. Pramálo společného měla tato rezervace s módní vlnou zachránců Afriky z řad celebrit. Provozovatelé nevnucovali svou vizi záchrany živočichů zbytku světa. Jen se starali o opuštěná zvířata. Tento přístup, který oponuje zažité praxi, si však získal srdce Zambijců.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

V celém Copperbeltu prý přijali myšlenku Chimfunsfi za vlastní. Obchůdky a tržnice, restaurace i školní jídelny se předhánějí, aby poslali jednou za čas bednu zeleniny nebo ovoce do šimpanzího sirotčince. Do podpory se zapojil i místní obchodní řetězec Shoprite, svou nelichotivou eko-bilanci si podporou projektu zlepšuje i těžební společnost. V roce 2006 se při rozšiřování výběhu na stavbě plotu podíleli vesničané z okolí. Prostě chtěli s něčím pomoci. Za dlouhá léta svého fungování přežil sirotčinec nájezdy pytláků, dozvuky občanské války, finanční krize i důsledky korupce státních úředníků. Ostatně, tento projekt dodnes nepobírá žádnou formu státní podpory. Podle slov návštěvníků si navíc Chimfunshi dodnes zachovává svůj civilní a rodinný charakter.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907