Otroci na bojištích Říma: Když i gladiátoři oblékli legionářskou zbroj
Gladiátoři náleželi podobně jako prostitutky nebo herci ke společenské spodině, přesto se v ojedinělých případech mohli po boku svobodných Římanů účastnit bitev a válečných tažení. Jak se jim podařilo vymanit se z krvavých povinností v arénách?
Od počátku římských dějin byla služba v legiích výsadou svobodných mužů, kteří patřili k římským občanům. V době císařství pak řady stálého vojska rozšířili také muži z námořnictva a menších pomocných oddílů, již pocházeli zpravidla z Římany dobytých území a neměli statut římských občanů. I oni však byli osobně svobodní. Naproti tomu otrokům byla služba v armádě zakázána, proto je nutné od sebe jasně rozlišovat římské vojáky a gladiátory, bojovníky z římských arén, kteří zabíjeli pouze pro potěšení přihlížejících diváků.
Naděje na svobodu
Tradici pořádání zápasů ozbrojených otroků převzali Římané od sousedních kmenů v Itálii kolem roku 300. Postupně se stala oblíbenou zábavou a už v časech diktatury Julia Caesara (45–44 př. n. l.) se v dřevěných arénách střetávaly i stovky bojovníků. Hry s gladiátory se staly vítaným způsobem, jakým si bohatí Římané mohli získat popularitu u širších vrstev obyvatelstva. Mnozí šampioni se těšili značné oblíbenosti a těm nejšťastnějším byla po čase dokonce udělena svoboda. Ti se pak stávali trenéry či majiteli gladiátorských škol a v mnoha případech se také nechávali bohatými římskými občany najímat jako placení rváči nebo tělesní strážci. Své popularitě navzdory ale i bývalí gladiátoři byli považováni za součást nejnižších vrstev společnosti.
Přesto si římští vojevůdci uvědomovali určitý válečný potenciál těchto bojovníků. K povolávání otroků a gladiátorů do vojska však docházelo takřka výhradně jen v dobách velkých krizí, přičemž všichni tito muži museli být nejprve oficiálně propuštěni na svobodu a teprve poté mohli být do vojska přijati.
Poprvé se ve větším množství rekruti z řad gladiátorů objevovali v římských armádách během občanských válek na konci období republiky, zejména ve druhé polovině 1. století př. n. l. Oddíl těžce obrněných gladiátorů nazývaných crupellarii zařadil do svého vojska vzbouřený galsko-římský šlechtic Julius Sacrovir v roce 21. Ani tito do železa zakutí bojovníci ale povstalcům vítězství nezaručili. Vynalézaví římští legionáři se proti nim vyzbrojili těžkými pracovními sekyrami, které byly schopné prorazit i zbroj crupellariů.
Pomoc v nesnázích
Pozoruhodný případ účasti vojáků z řad bývalých gladiátorů představovaly boje během občanské války po smrti císaře Nerona v roce 69. Krátce vládnoucí císař Otho přibral do svého vojska asi dva tisíce těchto zápasníků a nasadil je zprvu úspěšně proti vojákům svého rivala Vitellia. V témže roce se před bitvou u Bedriaka 14. dubna pokusili někdejší gladiátoři zastavit postup Vitelliových elitních oddílů tvořených bojovníky z germánského kmene Batavů, avšak při střetu s těmito neohroženými a skvěle vycvičenými vojáky neměli mnoho šancí. Ve snaze zabránit přechodu Germánů přes řeku Pád tak Othonův oddíl skončil rozprášen.
Příležitostně byli osvobození gladiátoři do vojska povoláváni i později, a to nejen v dobách občanských válek, ale i tehdy, když se nutně musely rychle doplnit stavy během rozsáhlejších konfliktů, jakými byly například markomanské války mezi lety 166–180, v nichž Římané bojovali i na území dnešní Moravy. Stále se však jednalo o velmi vzácné případy. Nejčastějším bojištěm gladiátorů tak zůstávaly četné amfiteátry, ve kterých bavili veřejnost krvavými souboji až do 5. století, kdy křesťanští císaři tento typ zápasů zakázali.
