Padlí američtí generálporučíci: Lesley McNair a Millard Harmon
Životní příběh dvou amerických generálporučíků, kteří zahynuli během druhé světové války. Jeden padl vinou přátelské palby vlastních jednotek, druhý zmizel kdesi nad Pacifikem a po válce byl prohlášen za mrtvého.
Minnesotský rodák Lesley McNair si po absolutoriu na West Pointu vybral jako své umístění dělostřelectvo, ale zakrátko požádal o přidělení k výzbrojnímu oddělení, kde se věnoval testování a experimentům s různými druhy zbraní, zpočátku zejména horskými kanony. Nadále se odborně vzdělával a absolvoval několik stáží. V roce 1909 se vrátil zpět k dělostřelectvu, pořád se však věnoval zdokonalování zbraní i výstroje, díky čemuž se dočkal instruktorského místa ve škole polního dělostřelectva.
Obránce Havaje
Měsíc po vstupu USA do Velké války byl povýšen na majora a převelen k nově vzniklé 1. pěší divizi, s níž odcestoval do Evropy. Během plavby sdílel kajutu s tehdejším kapitánem Georgem Marshallem, s nímž se spřátelil. Krátce po příjezdu do Francie byl přidělen k velitelství Amerických expedičních sil jako náčelník pro dělostřelecký výcvik a taktiku. V říjnu 1918 dostal dočasnou hodnost brigádního generála a ve svých 35 letech se tak stal druhým nejmladším generálem amerických ozbrojených sil. Na konci války obdržel Armádní medaili za vynikající službu a francouzský Řád Čestné legie. Poté se vrátil zpět do hodnosti majora a věnoval se až do roku 1921 vojenskému školství. Následovala služba na Havaji, kde se mimo jiné zabýval otázkou nejlepšího způsobu obrany pobřeží, zejména pokud šlo o výhody a nevýhody letectva a pobřežního dělostřelectva.
Po povýšení na podplukovníka nastoupil McNair roku 1928 na vysokou válečnou školu, kterou dokončil s vynikajícím hodnocením a doporučením na umístění do vrchního velení. Posléze se stal zástupcem velitele dělostřelecké školy, kde se věnoval modernizaci nasazení polního dělostřelectva: stál například u rozvoje použití předsunutých pozorovatelů. Od roku 1933 dostal McNair velení dělostřeleckého praporu, ale již o rok později jej čekalo převelení do čela jedné ze sekcí takzvaných Civilních ochranných sborů, což byla pracovní služba pro mladé nezaměstnané muže – jedna z hlavních součást Rooseveltova New Dealu.
Zabit vlastními bombardéry
V květnu 1935 McNaira povýšili na plukovníka a přemístili do funkce výkonného důstojníka u náčelníka polního dělostřelectva. I na této víceméně administrativní pozici si našel čas k testování různých druhů zbraní, například protileteckých a protitankových kanonů Hotchkiss. Studoval ale i možnost použití vírníků. V lednu 1937 byl povýšen na brigádního generála a krátce nato obdržel velení dělostřelecké brigády spadající pod 2. pěší divizi. V březnu 1939 se pak postavil do čela vysoké školy pro velitele a štábní důstojníky. V červenci 1940 McNair dostal významnou funkci náčelníka štábu generálního velitelství US Army a o necelý rok později byl povýšen na dočasného generálporučíka. V březnu ovšem došlo k rozpuštění jeho úřadu, jehož pravomoci přešly na tři nové instituce. V čele jedné z nich – Velitelství pozemních sil armády Spojených států – stanul právě Lesley McNair, a to s nelehkým úkolem rozšířit pozemní síly ze stávajících zhruba 780 000 důstojníků a mužů na více než 2,2 milionu v červenci 1943 a přes osm milionů do roku 1945.
Stal se tak jedním z architektů americké válečné armády, sám ovšem nikdy žádnému útvaru na bojišti nevelel, za což mohla také postupná ztráta sluchu, kterou trpěl. Neznamená to však, že by se na frontu nikdy nedostal. Na jaře 1943 například při inspekci vojsk v severní Africe utrpěl v přední linii zranění od střepin na hlavě a paži. V polovině roku 1944 McNair dorazil na evropské válčiště, prozatím bez zařazení, nicméně počítalo se s tím, že po generálporučíku Georgi Pattonovi převezme velení klamné 1. skupiny armád.
V červenci McNair odcestoval do Francie, kde se jako pozorovatel zúčastnil operace Cobra. Právě tam jej však zastihla smrt, když bombardéry americké 8. letecké armády omylem shodily svůj náklad na pozice 2. praporu pěšího pluku 120. Zahynulo přes 100 amerických vojáků, dalších 500 utrpělo zranění. V roce 1954 byl Lesley McNair posmrtně povýšen na generála.
Ztracen beze stopy
Také rodák z Fort Mason v Kalifornii Millard Harmon absolvoval akademii ve West Pointu, a to v roce 1912. Od dva roky později byl odvelen na Filipíny a roku 1916 se přidal k nově se formujícím leteckým silám US Army. Po vstupu Spojených států do Velké války působil přímo ve Francii jako bojový pilot, za což si vysloužil Croix de guerre. V poválečných letech vykonával různé velitelské a štábní funkce, zároveň si intenzivně doplňoval vojenské vzdělání.
V letech 1927–1930 stál v čele letecké školy zaměřené na základní výcvik. Následovalo velení 20. stíhací skupiny a v roce 1936 již jako podplukovník převzal 5. bombardovací skupinu na Havaji. Po dvou letech se vrátil do Spojených států a zapojil se mimo jiné opět do leteckého školství. V roce 1940 byl povýšen na brigádního generála. V lednu 1941 pak Harmona čekalo převelení do Velké Británie, kde působil jako pozorovatel. Poté následoval relativně rychlý postup na kariérním žebříčku, takže v prosinci 1942 byl již jako generálmajor jmenován do čela Bojového velitelství vzdušných sil. Na této pozici se však dlouho neohřál, neboť na konci ledna 1942 se stal náčelníkem leteckého štábu vzdušných sil US Army a v červnu 1942 pak převzal funkci velitele armádních sil jižního Pacifiku, kde mimo jiné úspěšně spolupracoval s admirálem Williamem Halseym.
V únoru 1943 se Harmon dočkal povýšení na generálporučíka a v září 1944 přešel na novou pozici velitele armádních leteckých sil v Pacifiku. Zanedlouho se ale dostal do kompetenčního sporu s generálem Henry Arnoldem a generálmajorem Curtisem LeMayem. Dne 25. února 1945 se tak Harmon v doprovodu náčelníka svého štábu brigádního generála Jamese Andersena vydal na palubě letounu C-87A Liberator Express (neozbrojená dopravní verze bombardéru B-24 Liberator) z Guamu přes Kwajalein a Havaj do Washingtonu, aby spor vyřešil. Zatímco na druhý zmíněný atol letoun bezpečně dorazil, následujícího dne po startu na Havaj se nad oceánem beze stopy ztratil. Navzdory rozsáhlé pátrací akci nebyl nalezen ani letoun, ani nikdo z osádky. Příčiny neštěstí jsou neznámé, s největší pravděpodobností však nešlo o práci japonských stíhačů, kteří už v dané oblasti neoperovali. Millard Harmon byl za mrtvého prohlášen rok po svém zmizení 27. února 1946.
