Padlí američtí generálporučíci: Simon Bolivar Buckner a Frank Andrews
Nejvýše postavení američtí důstojníci, kteří padli v průběhu druhé světové války, měli hodnost generálporučíka. Prvního z následujících velitelů usmrtil nepřátelský dělostřelecký granát, druhý zahynul při letecké nehodě.
Syn konfederačního generála Simon Bolivar Buckner Jr. absolvoval West Point v roce 1908, poté vykonal dva turnusy na Filipínách a v průběhu první světové války coby dočasný major driloval disciplínu u budoucích letců. Také meziválečná léta strávil převážně v rámci vojenského školství, a ačkoliv měl výborné hodnocení, objevovaly se i hlasy, podle kterých byl na kadety až příliš tvrdý.
Od roku 1936 postupně prošel velitelskými funkcemi u různých pěších pluků a v září 1940 se dočkal povýšení na brigádního generála, přičemž měl nově na starost obranu Aljašky. O necelý rok později přišlo další povýšení na generálmajora a Bucknerova služba se nesla především ve znamení neustálého očekávání japonského útoku.
Smrt na pozorovatelně
Ten přišel teprve na začátku června 1942, když došlo k úderu na Dutch Harbor a obsazení ostrovů Kiska a Attu. Buckner se obával, že by Japonci mohli na Aleutských ostrovech zřídit letecké základny a z nich pak bombardovat americké západní pobřeží. V rámci obranných opatření vydal v červnu 1942 kontroverzní rozkaz k evakuaci domorodých obyvatel souostroví a spálení jejich vesnic, přičemž zpět se nemohli vrátit až do konce války. Odmítal také nasazení afroamerických vojáků na Aljašce s tím, že by tam po válce zůstali a „že by se křížili s indiány a Eskymáky a vytvořili nepřijatelnou rasu kříženců, což by byl problém“. V květnu 1943 Američané se značnými ztrátami na obou stranách dobyli ostrov Attu a v srpnu provedli vylodění na Kisku, odkud se ale Japonci již předtím v tichosti stáhli.
Buckner povýšený v roce 1943 na generálporučíka byl v červenci 1944 odvelen na Havaj, kde dohlížel na formování 10. armády, jejímž primárním úkolem se měla stát invaze na Tchaj-wan. Tato operace však byla posléze zrušena, a tak Bucknera a jeho muže nově čekalo nasazení na Okinawě.
Krvavá bitva začala 1. dubna 1945, a přestože v počátcích slavila agresivní taktika velitele 10. armády úspěch, v dalších fázích se dopustil také vážných omylů, které útočníky stály další životy. Mezi více než 12 500 jmény padlých Američanů se navíc ocitlo i to Bucknerovo.
Dne 18. června dorazil na pozorovací stanoviště zhruba 300 metrů za frontovou linií, odkud hodlal sledovat postup svých vojáků. Nedbal přitom příliš na bezpečnost, protože na místo přijel v džípu označeném generálskou vlaječkou a také na jeho přilbě do dálky zářily tři generálské hvězdy. Na tuto skutečnost Bucknera upozornilo i jedno ze vzdálených mariňáckých předsunutých stanovišť. Velitel 10. armády si sice ještě stihl vyměnit přilbu za obyčejnou bez označení, jenže vzápětí dopadl nedaleko něj dělostřelecký granát a střepiny generálporučíka vážně poranily na prsou. Následoval rychlý převoz na nedalekou stanici první pomoci, kde však Simon Bolivar Buckner Jr. zemřel na operačním stole. V roce 1954 byl posmrtně povýšen na generála.
Od kavalerie do vzduchu
Vůbec prvním americkým generálporučíkem, který přišel během druhé světové války o život, se stal Frank Andrews. Rodák z Nashvillu absolvoval v roce 1906 vojenskou akademii ve West Pointu a posléze byl v hodnosti podporučíka zařazen ke kavalerii. Andrewse to ovšem táhlo do vzduchu, a tak si již v roce 1914 podal žádost o zařazení k letecké službě. Nadřízení mu ale přemístění zamítli.
Teprve poté, co se Spojené státy zapojily do Velké války, byl Andrews dočasně povýšen na majora a přes nevoli svého velitele se dostal k letecké sekci při US Signal Corps. Nejprve pracoval ve štábu, ale v dubnu 1918 se konečně dostal k pilotnímu výcviku. Po jeho absolvování ovšem vzhledem ke své hodnosti neputoval na frontu do Francie, nýbrž zůstal v USA a podílel se výcviku dalších pilotů a plnil štábní úkoly. Po válce se přesunul do Evropy, kde sloužil jako letecký důstojník u americké okupační armády v Německu. V roce 1920 obdržel trvalé povýšení na majora a zároveň byl oficiálně převeden k letectvu, které se nově stalo jednou ze zbraní americké pozemní armády.
Zastánce čtyřmotoráků
Po návratu do USA v roce 1923 Andrews postupně prošel různými velitelskými a štábními funkcemi, přičemž v březnu 1935 jej tehdejší náčelník štábu US Army generál Douglas MacArthur prosadil do čela Hlavního velitelství vzdušných sil. Necelý rok poté následovalo rychlé povýšení až na úřadujícího generálmajora.
Andrews platil za zastánce těžkých čtyřmotorových bombardérů a zejména pak konstrukce firmy Boeing, z níž vzešel slavný B-17 Flying Fortress. Prosazoval nákup velkého množství těchto strojů, jenže náčelníkem štábu se mezitím stal generál Malin Craig, který letectvo viděl jen jako podpůrnou složku pro pěchotu, a proto upřednostnil nákup lehkých a středních bombardérů.
Jelikož Andrews své záměry prosazoval až příliš vehementně, udělal si řadu nepřátel, a tak jej čekal kariérní propad: po konci jeho čtyřletého mandátu v dosavadní funkci nebyl opětovně jmenován, takže se vrátil na svou stálou hodnost plukovníka. Už zakrátko jej však na výsluní vytáhl starý přítel generál George Marshall, čerstvě jmenovaný náčelníkem štábu armády Spojených států. Andrews byl povýšen na brigádního generála a zastával funkci zástupce náčelníka štábu pro věci operační. Zodpovídal tak za přípravu celé armády na nevyhnutelný vstup do války.
Nechtěný primát
Roku 1940 se ujal velení vzdušných sil v oblasti Panamy a od září 1941 stál v čele Velitelství obrany Karibiku. V únoru 1942 se Andrews stal svědkem útoku německých ponorek na ostrov Aruba a ve stejném roce strávil tři měsíce v severní Africe v čele Velitelství sil armády Spojených států na Blízkém východě. Poté následoval další významný postup, když nahradil generála Dwighta Eisenhowera na pozici velitele armády Spojených států pro evropské válčiště.
Zářnou kariéru ale uťala náhlá smrt. Dne 3. května 1943 generálporučík Andrews, který hodlal podniknout rychlou návštěvu amerických sil na Islandu, nastoupil v Británii na palubu bombardéru B-24 Liberator „Hot Stuff“ od 93. bombardovací skupiny, pilotovaného kapitánem Shannonem. Šlo o vůbec první stroj 8. letecké armády, s kterým jeho osádka odlétala 25 misí nad okupovanou Evropou, a po absolvování té 31. byla vybrána, aby se vrátila do USA kvůli propagačnímu turné za účelem podpory prodeje válečných dluhopisů.
Na cestě měl liberator naplánovanou zastávku na islandské základně RAF Kaldadarnes kvůli dotankování paliva a zároveň tam měl vysadit Andrewse. Pro špatné počasí však pilot přistávací manévr přerušil a krátce poté stroj narazil do svahu hory Fagradalsfjall. Při nehodě zahynulo 14 osob včetně generálporučíka Andrewse a náčelníka jeho štábu brigádního generála Charlese Bartha. Přežil jediný muž: zadní střelec štábní seržant Eisel. Spojenci toho dne přišli o jednoho ze žhavých kandidátů na velení chystané invaze do Francie.
