Odborníci na Slunce předpovídají, že po létě 2025 by mohlo nastat období nebezpečné solární aktivity. To může představovat riziko pro astronauty i kosmickou techniku
NASA má s programem Artemis velké plány. Stále platí, že by se v roce 2024 měli astronauti vrátit na Měsíc. Nový výzkum, který vedl fyzik Mathew Owens z britské Univerzity v Readingu, ale přichází s varováním. Podle Owense by NASA rozhodně měla s programem Artemis dodržet časový plán, jinak se mohou objevit problémy.
Owensův tým odhalil zvláštní rozložení solárních bouří v obdobích maxim jedenáctiletého slunečního cyklu. Vědci odhalili, že v případě sudých cyklů se solární bouře vyskytují spíše před maximem dotyčného cyklu, zatímco v lichých cyklech je více solárních bouří po maximu cyklu. Momentálně prožíváme 25. cyklus od doby, co se cykly počítají, takže můžeme očekávat extrémní solární počasí spíše až po červenci 2025, kdy má nastat maximum tohoto cyklu. Proto by bylo dobré, aby NASA stihla alespoň úvodní let programu Artemis před tímto datem.
Jde o samozřejmě jen o předpověď. Slunce se nechová jako počítač a mívá své vrtochy. Na druhou stranu jde o vážné varování podložené daty. Bouřlivé solární počasí může přinést kosmickému programu celou řadu závažných problémů.
TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabším cyklem od roku 1755
Pořádná solární bouře může ohrozit satelity, které jsou nezbytné pro komunikaci s misí. Může také být nebezpečná pro posádku na misi i pro samotnou kosmickou loď a její součásti. Riziko pro lunární mise bude o to větší, že míří mimo ochranný štít pozemského magnetického pole. Minimálně mise Artemis se tak stává závodem s časem. Mise, které poletí k Měsíci po roce 2025, budou muset s tímto rizikem každopádně počítat a zahrnout ho do svých plánů.
Flickr, NASA's Goddard Space Flight Center, CC BY-NC 2.0 + NOAA/NASA, CC BY 4.0
PřírodaMilovníci rozpálených skal
Kozorožec núbijský (Capra nubiana) je jediným druhem kozorožce, jenž je adaptován pro život v horkých a suchých oblastech. Žije v horských regionech severovýchodní Afriky a na Středním východě v nadmořských výškách do 3 000 metrů, kde si vybírá ty nejodlehlejší, nejvyšší a nejstrmější skalní stěny. V rámci tohoto druhu je velmi výrazný pohlavní dimorfismus – samci váží kolem 60 kilogramů a dorůstají délky kolem 125 cm, zatímco samice jsou maximálně kolem 30 kg těžké a ne delší než 105 cm. Vroubené rohy samců mohou být až 120 cm dlouhé a docházejí uplatnění při bojích o dominanci. Jejich srážky ale jen zřídka končí zraněním. (foto: Shutterstock)