Plavba pomatenců: Loď bláznů se jako alegorická představa zrodila už ve starověku
Loď bláznů jako alegorická představa člunu zmítajícího se ve vlnách a obtěžkaného značně pošetile jednající posádkou se zrodila už ve starověku. Původně Platónova konceptu kritiky demokracie se později chopili pamfletisté i výtvarní umělci a s gustem ho dále rozvíjeli.
Řecký filozof Platón (asi 428–423 až 348/347 př. n. l.) zprvu loď bláznů myslel jako ilustrativní příměr situace státu svěřujícího vládu lidu, neboť ten je podle něj nevzdělaný a podléhá různým vášním a nápadům, které nemají s rozumem nic společného. Plavba této lodi je předem odsouzena ke ztroskotání, protože „rozdováděná“ posádka nepustí ke kormidlu kapitána, přitom on jako jediný ví, jak a kam se plavit. Platón chtěl skrz alegorii názorně vykreslit obraz státu, kde není nasloucháno moudrým radám vzdělaných filozofů a místo toho je řízen „hlasem ulice“.
Do země šílenců
Platónova idea inspirovala na konci 15. století německého humanistického učence Sebastiana Branta (1457/1458–1521), jenž v roce 1494 v Basileji vydal satirické dílo Loď bláznů (v německém originále Narrenschiff). Tato potměšilá veršovaná satira zaznamenala okamžitý úspěch a záhy se dočkala opakovaných vydání.
Brant ovšem původnímu platónskému pojetí dodal značně pozměněný obsah. V době křesťanského středověku byla loď předobrazem církve v souvislosti s bárkou sv. Petra a ostatních apoštolů-rybářů a plavba na rozbouřeném moři zase představovala lidský život. Podle Branta je bláznem v první řadě ten, kdo nežije jako skutečný křesťan, ignoruje Boží nařízení a myslí si, že mu to projde. Tento člověk dává před trvalou nebeskou odměnou přednost světským radostem, a řítí se tak do záhuby. Autorova loď plná pomatenců směřuje do země jménem Narragonie, což je slovní hříčka, poněvadž Der Narr v němčině znamená blázen.
Studnice inspirace
Dílo se ve svých mnoha vydáních dočkalo také početných ilustrací vyvolávajících podobně jako Brantovy štiplavé verše ve čtenářích veselí. Jejich tvůrcem byl vedle dalších malíř a grafik Albrecht Dürer (1471–1528), pro něhož se ve 22 letech jednalo o první velkou zakázku. Brantova Loď bláznů patrně inspirovala také dalšího tehdejšího umělce Hieronyma Bosche k vytvoření stejnojmenné olejomalby, která je dnes k vidění v pařížském muzeu umění Louvre a zpodobňuje pozoruhodné plavidlo, kde se pasažéři více než o směr plavby starají o jídlo a pití.
Malíř svým výtvorem kritizuje soudobou církev, o čemž vypovídá fakt, že mezi pomýlenou posádkou figurují také mnich a řeholnice. Ostatně ze spisku basilejského vzdělance pochází výraz grobián označující fiktivního světce, sv. Grobiána, patrona všech obhroublých neurvalců.
O tom, jaký byla Brandtova Loď bláznů bestseller, vypovídá skutečnost, že za sedm let od prvního vydání roku 1494 vyšla satira nejméně šestadvacetkrát, a to v pěti různých jazycích.
Doba pozdního středověku a rodící se renesance vůbec bláznům přála – do počátku 16. století se datuje i slavné dílo Erasma Rotterdamského Chvála bláznivosti. Také v tomto případě šlo o satiru, jež si brala na paškál lidské slabosti. Její tón je ovšem o něco méně moralizující.
