Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (4)

20.10.2019 - Miroslav Mašek

Bitvy na západní frontě máme většinou spojeny s pozičními zákopovými boji. Málokdo ze současníků si nicméně dokáže představit, jakým útrapám každodenní pobyt v bahnitých liniích vojáky vystavoval

<p>Osamělý britský voják drží hlídku během bojů na Sommě, léto 1916</p>

Osamělý britský voják drží hlídku během bojů na Sommě, léto 1916


Reklama

Jednu z mála možností, jak mužstvo při útoku chránit, představovala dělostřelecká baráž. Neutuchající kanonáda však zároveň měla zhoubný dopad na psychické zdraví. Tradovalo se, že život v zákopu se skládal z 90 % z rutiny a 10 % z hrůzy – a dělostřelba měla na oné desetině lví podíl. Starší vojáci snášeli palbu lépe než chlapci a snažili se jim dodávat odvahu. Jim Wooley ze západoyorkshirského pluku vzpomínal na čtyřhodinové bombardování, kdy zákopy zaplnil dým z explozí: „Byl s námi nový mladík, který začal vzlykat. Jeden z kamarádů, jenž měl malého syna, se k němu přisunul a objal ho. Po chvíli se nováček uklidnil.“ 

Plyn a dělostřelba 

Podobný děs jako artilerie způsobovaly plynové útoky a někdy pouhá zmínka o jejich hrozbě vyvolávala paniku. Následky takových přepadů dokázaly muže v zákopech ochromit, i když je otravná látka nezasáhla. Britský dělostřelec Palmer si zapsal do deníku: „Tváře ležících mužů zabitých plynem změnily barvu a byl na ně hrůzný pohled. Obličeje i ruce zmodraly a zezelenaly. Mnozí leželi s nohama přitaženýma k tělu a křečovitě si svírali hrdlo.“

Primitivní ochranné prostředky zdaleka neznamenaly jistotu přežití, navíc ne každý jejich použití zvládl. Arthur Barraclough uvedl, že Britové si do úst strkali trubičku a dýchali přes kus látky: „Tu trubičku jsme měli zastrčenou až v krku, aby se plyn nedostal do plic. Pamatuju si na jeden plynový útok, při němž někteří zkrátka nevydrželi a vyndali si ji. Všichni zemřeli.“  Zabíjení neustávalo ani v obdobích relativního klidu mimo hlavní ofenzivy. Dělostřelecká a minometná palba, kulomety, snajpři a zákopové šarvátky seznam obětí každým dnem prodlužovali. Pro některé vojáky trvalo zabíjení už příliš dlouho a začali ho odmítat.

Stále častěji se objevovaly prvky vzpoury a ignorace rozkazů. Každá armáda si v letech 1914–1918 prošla krizí, kdy pěšáci zkrátka řekli „dost“. Pro Francouze se onou poslední kapkou stala jatka u Verdunu, výmluvně charakterizovaná dvěma deníkovými zápisky maršála Philippa Pétaina. Na začátku bitvy si zaznamenal: „Srdce mi buší radostí při pohledu na naše muže, jak se vrhají do výhně.“ A v jejím závěru odevzdaně konstatoval: „Na vracející se vojáky byl skličující pohled. Výrazy v tvářích ztuhly vidinou hrůz, držení těla prozrazovalo odevzdanost osudu. Když jsem je oslovil, nebyli ani schopni odpovědět.“ 

Krize morálky 

Deziluze se po Verdunu šířila na obou stranách fronty. Poručík německé armády Ernst Jünger si zapsal: Co znamenal lidský život v této krajině, kde byl vzduch prosycen zápachem rozkládajících se těl? Smrt číhala na každého, v každém kráteru – nemilosrdná a vnucující nemilosrdnost těm, co přežili. Úcta a rytířskost se poroučely. (…) S hrůzou zjistíte, že vaše tělesné i duševní bytí pozbylo na významu. Vždyť ten kousek kovu, který vás rozdrtí, už možná letí vzduchem.“ Poté, co se v katastrofu přeměnila i Nivellova ofenziva (duben–květen 1917), jež měla válku rázně ukončit, objevily se v armádě země galského kohouta regulérní vzpoury.

Kapitán Besagnon si zapsal: „Nemluví se o ničem jiném. Stává se, že vojáci jsou v předních liniích o 3–4 dny déle, protože další je odmítají nahradit.“ Nedošlo k násilnostem vůči důstojníkům ani zhroucení fronty – muži už jen nebyli ochotni obětovat životy v marných útocích. Situaci vyřešilo až nahrazení Nivella Pétainem, který se měl se vzpourami vypořádat tvrdou disciplínou a exemplárními popravami, ale i jistými ústupky vůči požadavkům vojáků. Britové si podobnou krizí prošli po bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917), v níž Dohoda sice díky tankům zvítězila, avšak pro muže na frontě úspěch představoval jen kapku v moři utrpení.

Za těchto podmínek vojákům nezbývalo než se upnout k posledním radostem, které jim ještě zbývaly. Většině otupělých mužů záleželo už jen na dvou věcech: jídle a poště. Ačkoliv zásobování a doručování dopisů zdaleka ne vždy fungovalo bezvadně, kupříkladu britská armádní pošta se vyznačovala až neuvěřitelnou výkonností – dopisu to z fronty domů či zpět trvalo v průměru dva dny. Dopisy z domova přinášely do zákopů vzácné okamžiky lidskosti a vzpomínek na mírový život. Vojáci se o své rodiny doslova dělili, neboť si dopisy vzájemně četli nahlas. 

Kručení v břiše 

Snad ještě blahodárnější dopad na morálku měly balíčky. Jak vzpomínal anglický ženista Arthur Halestrap, nedostatkové laskominy rozjasnily i nejhorší den: „Těšili jsme se na výborné koláčky. Nejvíc potravin se ale na frontu posílalo v odolných plechovkách – třeba káva, kondenzované mléko nebo maso… Vše bylo velmi oblíbené a rádi jsme se dělili, což zlepšovalo náladu i vojákům, kteří neměli příbuzné a balíčky jim nechodily.“ Ve francouzských zákopech se obzvlášť netrpělivě čekalo na pochutiny ze statků – od klobásek a šunky přes paštiky po confit neboli pečená drůbeží stehna obalená tukem.

Předmětem směny se stávalo teplé oblečení, přičemž obzvláštní oblibě se těšily ručně pletené rukavice, ponožky nebo šály. Obsah balíčků tvořil vítané přilepšení k „dietní“ vojenské stravě. Kupříkladu francouzští pěšáci fasovali 700 g chleba, 600 g čerstvého masa, 300 g konzervovaného masa, půl deci vína a litr piva nebo jablečného vína, zatímco Britové 680 g čerstvého nebo 453 g soleného masa, 453 g sucharů, 113 g slaniny, 85 g sýra, dále čaj, džem, cukr a trochu zeleniny.

Oproti vínu u Francouzů dostávali denně 60 ml rumu. Skutečné dávky byly ovšem oproti papírovým chudší a mužstvo trpělo hlady. Nechvalně proslulé suchary vypadaly jako beton a moc jim nechybělo ani k jeho tvrdosti. V chladném počasí s nimi vojáci topili a prohlašovali, že po připojení k násadě by se z nich stala vražedná zbraň. Vilémovská pěchota na tom bývala ještě hůř – denní dávka 350 g masa z roku 1914 se postupně ztenčila na 200 g a v polovině roku 1916 zásobovači zavedli jeden bezmasý den týdně. Co se týče alkoholu, mohli velitelé německých rot nařídit vydání denní dávky 0,5 l piva, polovičního množství vína nebo 125 ml brandy či rumu. 

Do konce života 

Přes přetrvávající mizérii se v posledním válečném roce přece jen začalo blýskat na lepší časy – minimálně co do šance pěšáků přežít útoky proti zákopům protivníka. Ve větší míře se totiž projevily postupně zaváděné inovace v taktice i technologiích.

Artilerie se díky pozorovacím letounům účinněji koordinovala s pěchotou, která byla častěji vyzbrojena lehkými kulomety, granáty či minomety. Namísto masových frontálních ztečí se také rozšířily cílenější akce menších oddílů. Do bojů se tak přece jen zčásti vrátil pohyb a vojáci v zákopech trávili méně času. Přesto si ti, co masakr Velké války přežili, obvykle vzpomínky na bláto, dělostřelbu, plyn, krysy i nemoci nesli v sobě po zbytek života…

  • Zdroj textu:

    I. světová

  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejen alkohol, ale také rozbujelá prostituce a hazardní hry dennodenně trápily počestné občany Ostravy.

Historie

Nejstarší zobrazení lovu na světě.

Věda

Řada hotelů po celém světě dodržuje letitou tradici neoznačování pokoje s číslem třináct, některé dokonce přeskakují třináctku i v označení pater.

Zajímavosti

Výtrysk prachu a kamení z planetky Bennu letos 6. ledna

Vesmír

Také ve Francii musely po odchodu mužů zastat práci na poli ženy.

Válka

Kaňon je až 27 kilometrů široký a přes půl kilometru hluboký.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907