Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (3)

15.10.2019 - Miroslav Mašek

Bitvy na západní frontě máme většinou spojeny s pozičními zákopovými boji. Málokdo ze současníků si nicméně dokáže představit, jakým útrapám každodenní pobyt v bahnitých liniích vojáky vystavoval

<p>Vojáci trávili v zákopech dlouhé dny a nejvíce je deptaly nekonečné hodiny nudy.</p>

Vojáci trávili v zákopech dlouhé dny a nejvíce je deptaly nekonečné hodiny nudy.


Reklama

S pokračující válkou si vojáci nacházeli postupy, jak se v zákopech chovat a maximalizovat šanci na přežití. Francouz Philippe Barrès z 12. pluku pěších kyrysníků radil kolegům, jak pobyt ve zmíněném výklenku přestát bez úhony: „Nenechávejte nohy mimo díru, protože na ně prší. Nikdy se nedívejte nahoru, aby vám nenateklo do očí. Nezvedejte ruce, nebo se vám studená voda dostane pod oblečení. A nezapomeňte se hýbat, jinak zmrznete.“ Dodejme, že někteří vojáci si „díry pro zbabělce“ vystlávali pogumovanými pláštěnkami ve snaze o izolaci od vody.

Právě déšť vojáci v zákopech nenáviděli ještě víc než nepřítele. Třeba ve Flandrech nedostatečné odvodnění opakovaně nutilo muže zcela opustit kryty, neboť jim voda sahala až po pás. Počasí nečinilo rozdíly mezi znesvářenými stranami, a tak promočení muži v takových chvílích obvykle udržovali neofi ciální příměří. Kolem Sommy zase křídovitá půda ulpívala na nohou v hroudách o váze až 4,5 kg, které při pohybu vyčerpávaly i nejzdatnější jedince. Cesta ze zákopu k polní kuchyni dlouhá 500 m tak mohla zabrat několik hodin. 

Víra v Boha i lhostejnost 

Zimní období proměňovalo zákopy buď v „mrazáky“, nebo v příkopy plné bahna, z jejichž vězení se vysvobodili pouze dovolenkáři a ranění. Extrémní tuhostí proslula zima roku 1916, kdy půda zůstala zmrzlá až do dubna a v zákopech se šířila tyfová horečka či úplavice. 

Všudypřítomná vlhkost pak masově rozšířila neblaze proslulé onemocnění zvané zákopová noha. Někteří muži v takové situaci propadali fatalismu a Harry Patch od královské lehké pěchoty po válce prohlásil: „Žili jsme z minuty na minutu. A nevěděli, jestli ta minuta nebude naše poslední.“ Jiní se uchylovali k Bohu, čímž si od nevěřících spolubojovníků vysloužili posměch – podobně jako Arthur Barraclough z pluku vévody z Wellingtonu: „Pokaždé jsem se pomodlil a někteří kluci se mi za to smáli. Já přesto vždy poprosil Boha, ať mi dá sílu bojovat a ať se vrátím živý i zdravý.“

Zákopová zoo 

Mezi další „povyražení“ patřila neustálá přítomnost zvířat a hmyzu. Jeden z Američanů rodičům napsal: „Žijeme v temném podzemí spolu s hlemýždi. Stačí pár dnů takového života a začnete si přát, aby raději začal útok proti skopčákům. Kromě šneků, kteří při dešti vylézají ze stěn zákopů, tu máme i krysy, co nás navštěvují každou noc. Dovedou rozkousat kožené boty, jako by to byl salát. A pak tu máme ještě jedno zvířátko: vši. Ty jsou s námi neustále.“

Právě krysy svým rejděním a šustěním budily vojáky ze vzácného spánku, takže se je snažili vypuzovat nejrůznějšími metodami. Jenže vychytralým hlodavcům se v zákopech líbilo a často tuto malou bitvu vyhrávali – jak dosvědčuje vzpomínka Jacquese Vandebeuquea z 56. praporu pěších kyrysníků: „Krysy jsou pány situace. Množí se po stovkách v každém zničeném domě a krytu. (…) Snad stokrát za noc jsem ze sebe strhl pokrývku a snažil se je zaplašit světlem. Ale fungovalo to jen chvilku a vzápětí byly zpět i s posilami.“

K šílenství dokázaly odpočívající muže dohánět i blechy. Jean-Louis Delvert ze 101. pluku bojujícího u Verdunu vzpomínal, že kvůli neustálému štípání neusnul i 72 hodin v kuse. Se značnou dávkou sarkasmu poznamenával, že některé blechy byly tak vytrvalé, až by si od Němců zasloužily Železný kříž.

Jít přes hřeben 

Ačkoliv život v zákopech měl na morálku zhoubný vliv, jejich opuštění bývalo pro vojáky ještě rizikovější. Pokud je vystřídala nová várka mužstva, mohli si sice odpočinout v zápolí za frontou nebo na dovolené, nicméně právě přechod z bahna do bílých peřin a uvolnění po týdnech neustálého stresu poslal řadu mužů do kolen. A když museli ze zákopu ven kvůli nové ofenzivě – vstříc kanonádě a kulometné palbě – šlo ještě o mnohem nebezpečnější situaci.

Přesto se mnozí cítili lépe v sebezuřivějším boji na povrchu než při monotónním ubíjení času v moři bahna. Právě útok ze zákopu přes zemi nikoho dal vzniknout novému výrazu, jenž u většiny vojáků vyvolával úděs: „jít přes hřeben“ („going over the top“). Kronika jednoho z batalionů Jeho Veličenstva uvádí: „Je povinností vojáka útočit proti ostnatému drátu vstříc téměř jisté smrti. Často se ani jeden nevrátí zpět.“

TIP: Sportování, ochotničení i karty: Jak se bavili ve volných chvílích čs. legionáři?

A přeživší veterán tohoto útvaru po válce prohlásil: „Jestli vám někdo bude tvrdit, že šel přes hřeben zákopu a neměl nahnáno, je to zatracený lhář. Protože jste nikdy nevěděli, jestli temný anděl není nablízku s vaším číslem na seznamu. (…) Nelze popsat pocity ve chvílích, kdy čekáte na nultou hodinu. Hlavou se míhají myšlenky, které nejste schopni ovládnout. Vzpomínky na vaše nejdražší, na oblíbená místa, na nejrůznější fáze života – to vše se člověku promítá před očima.“

Dokončení v neděli 20. října 

  • Zdroj textu:

    I. světová

  • Zdroj fotografií: Profimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907