Podzimní souboje na vlastní oči: Jak (ne)vidět dančí říji

01.11.2019 - Stanislav Duben

Je chladno, pára se valí od pusy při každém vydechnutí a v okolí zní nezvyklý chrochtavě hrdelní zvuk. Do toho se čas od času ozývá třesk, jako by do sebe dva chlapíci bušili baseballovými pálkami. Dančí říje je rozhodně dobře slyšet. Vidět ji, to už je mnohem větší oříšek

<p>Impozantní lopatovité parohy jsou jednoznačným poznávacím znamením daňků.</p>

Impozantní lopatovité parohy jsou jednoznačným poznávacím znamením daňků.


Reklama

Je konec října a skoro taky konec říje. Pro ty, kteří stejně jako já ještě říji vysoké zvěře nezažili na vlastní oči a uši, jde o až překvapivě intenzivní zážitek. Všude okolo hřmí zvláštní hrdelní zvuky, které svou hlasitostí značně převyšují moje očekávání. Samci stále zvedají hlavu vzhůru a „chrochtají“. Tváří se při tom, jako by to zvládli dělat klidně dalších 24 hodin.

Od lidí co nejdál

Mlha, která posledních několik dní udržovala viditelnost jen na pár metrech, se naštěstí tento den jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Šance na pozorování daňků a jejich soubojů z blízka, jsou proto poměrně vysoké. Jsme na to dva a máme pro sebe celou oboru. To bude nádhera, maluju si v duchu vytoužený obrázek: samci pohroužení do atmosféry soubojů si nás nebudou všímat, nebudeme muset čekat hodiny na posedu a jen doufat, aby stádo vůbec přišlo. Určitě si uděláme několik parádních záběrů zblízka. Tolik moje představa o pozorování soubojů v oboře, která se ukáže být v mnoha ohledech mylná.

Moje vzdušné zámky se brzy rozpadají jako by do nich fouknul čerstvý vítr prozření. Je pravda, že máme k dispozici skoro stohlavé stádo daňků, ale obora má v každém směru přes půl kilometru a zvířata od nás vždy ustupují do toho nejvzdálenějšího koutu. Uléháme na karimatky a čekáme, až si na nás vysoká trošku zvykne a půjde blíž. V oboře jsou přeci krmení a měli by být na lidskou přítomnost zvyklí… Zdá se, že ani tento předpoklad se nenaplní. Při polehávání získáváme jen „parádní“ snímky parohů za kopcem, „exkluzivní“ šmouhy v křoví a podobné skvosty.

Po hlavě do soubojů

Ještěže jsme na podobnou situaci připraveni. Kdyby k nám náhodou daňci (v mé původní představě poloochočení a říjí zaslepení bojovníci) nechtěli přijít, máme pro ně jablíčka. Jenže daňci nejsou ani poloochočení, ani zaslepení říjí, jak už víme. Jak jim tedy jablko předložit? Dejme tomu, že jablko hodíte někam do trávy. Pokud je daněk v okolí a vidí vás ovoce odhazovat, jablko okázale ignoruje. Jakmile se ale strategicky přemístíte na druhou stranu obory, přes všechny ty kopce a neschůdný terén, kde je celé stádo, všechna zvířata utečou k vašemu předchozímu stanovišti a než se přesunete přes celou oboru zpět, jablko je pryč. Jediný způsob jak ty kopytnaté potvory jablkem nějak ovlivnit, je zřejmě přesná rána vyzrálým plodem mezi oči, myslím si dopáleně.

Aby zoufalství z nemožnosti přiblížit se na rozumnou vzdálenost neklesalo, stále v okolí slyším chrochtání samců a veselé „vhííp vhííp“ laní. Do kakofonie zvuků se najednou přidává nový, mnohem zajímavější: nárazy, jako by do sebe narážely padající stromy. Souboje! Celý natěšený běžím za tím lákavým třeskotem. Běh lesním terénem z kopce do kopce na půlkilometrové trati s těžkou fototechnikou je celkem náročný. Olympijská disciplína z toho asi nebude, říkám si mezi funěním. Kdo by teď ale žehral na špatnou tělesnou kondici, vždyť poblíž se bojuje doslova hlava nehlava.

Stále bdělá hlídka

Skrz stromy vidím dva daňky v bojovém sevření – hlavy proti sobě, pomalý ústup, rozběh a zaklesnutí. Od kopyt odletuje zemina, slabší jedinec po nárazu často brzdí i několik metrů. Chvíli souboj jen tiše sleduji. Pak se probírám z vytržení a opět mě popadne touha dostat se k bojovníkům co nejblíž. Jenže na hlídce stojí třetí samec, a jakmile se pohnu, upozorní na mě bojující dvojici. Rváči okamžitě „zahazují zbraně“ a prchají. Samozřejmě, že teď se souboj ozývá opět z nejvzdálenějších části obory. To abych se zase proběhl.

Vzpomenu si na knihy Karla Maye a tentokrát se rozhodnu změnit styl. Přískoky za stromy a k tomu plížení, za které by se nemusel stydět ani Inčučuna. O hlídce vím a snažím se zůstat stále skrytý za kmeny stromů. „Kdybych míň jedl, určitě by mě přes ty tenké kmínky nebylo vidět,“ letí mi při tom hlavou. Dokud se nehýbu, hlídka si mě nevšímá a jakmile se strážce podívá jiným směrem, udělám skok k dalšímu kmeni. Kousek po kousku jsem blíž a blíž. Po několika minutách náročného maskování se konečně dostávám na vzdálenost, z níž má smysl fotit. Postupně se mi daří zachytit několik zajímavých okamžiků, ale s nadšením klesá má opatrnost i maskování ... a už jsou zase fuč.

Příště bez váhání

Plížení pro změnu měním na běh a naháním Petrovi celé stádo před objektiv. Opět musím klusat přes celou oboru, ale už si na to běhání z kopce do kopce začínám zvykat. Čas jsem si neměřil, ale cítím, že se v obíhání obory zlepšuju.

TIP: Rozhovor s etologem Luďkem Bartošem: Nemůžete vzít přírodu z koně

Radost z pohybu a sluníčka udělala své – frustrace je pryč a trpělivost se mi vrací. Jen Petr nešťastně pokyvuje hlavou: „Běháš hezky, ale já měl dlouhé sklo s konvertorem, takže tohle už znova nedělej“. Jsem zpět u indiánského stylu: pomalé plížení, dřepy a dalších pár fotek. Jsme schovaní za krytem ze starého plotu a čekáme, až daňci sami přijdou blíž. Jenže stádo o louku, u níž dřepíme, nejeví žádný zájem. Po půl hodině čekání se potřebujeme protáhnout a projít a pomalu začíná být čas myslet na oběd. Rozhodně nemáme pocit, že bychom na paroháče nějak vyzráli, ale příště už to rozhodně bude lepší. I kdybychom se museli podívat na všechny díly slavného lovce Pampaliniho a přijít od hlavy po paty zabalení do maskovacích sítí…

Co ještě o dančí říji nevíte

Dančí říje probíhá měsíc po říji jelení, v závislosti na povětrnostních podmínkách zhruba od konce září. Klání vrcholí v polovině října a doznívá začátkem listopadu. Za normálních okolností říje neprobíhá na jedné lokalitě déle než tři týdny. Na začátku říje samci bojují o výsadní postavení tak, že se přetlačují parohy. Zaklesnou se parožím do sebe a snaží se soupeře povalit, nebo mu zasadit úder. Souboje ovšem nejsou tak urputné jako u jelenů.

Zatímco jeleni se v říji mohou pobodat natolik vážně, že zraněný samec podlehne, u daňků dochází k úmrtím na následky souboje jen výjimečně. Na rozdíl od jelena daněk v říji netroubí ale jen rochá, což je zvláštní hrdelní zvuk vznikající prudkým vdechováním rozechvívajícím hlasivky při vtahování vzduchu do průdušnice. Daněk nevyhledává samice jako jelen, nebo srnec, ale daněly za ním chodí samy. Každý daněk má několik svých oblastí, mezi nimiž přechází, a tak se stává, že při přecházení narazí na teritorium jiného samce. Dančí specialitou jsou soubojové trojky, kdy se mezi bojující pár zaklesne ještě třetí samec a společně ve trojici „tancují“. Po chvíli se soupeři v klidu rozejdou a každý si jde po svém.


Daněk evropský (Dama dama)

  • Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
  • Čeleď: Jelenovití (Cervidae)
  • Velikost: Samec dorůstá 85–110 cm v kohoutku, samice 75–90 cm. Dospělý samec váží od 40 do 95 kg, samice jen 25–50 kg
  • Popis: Sudokopytník s lopatovitými parohy. Říká se mu také evropský jelen. Samice se nazývá daněla, mláďata daňčata.
  • Místa výskytu: Obývá smíšené a listnaté lesy. V přírodě je plachý, zato v oboře je možné pozorovat daňky při pastvě i na otevřeném prostranství.
  • Mláďata: Počátkem léta přivádí samice na svět jediné mládě. 
  • Rozšíření: Pochází zřejmě z východního Středomoří a Malé Asie. V současnosti je vysazováním rozšířen nejen v Evropě, ale i v jižní Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a v Severní i Jižní Americe.
  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Stanislav Duben

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907