Pohřbení zaživa: Noční můra, která strašila novověkou Evropu

22.04.2021 - Václav Grubhoffer

Podle pověsti si příslušníci rodu Desfoursů nechávali po smrti probodnout srdce dýkou, aby předešli pohřbení zaživa. Naši předkové se předčasných pohřbů skutečně obávali a proti zdánlivé smrti bojovali v 18. století lékaři i osvícenští panovníci v mnoha evropských zemích

<p>Předčasný pohřeb, Antoine Wiertz, olej na plátně, 1854.</p>

Předčasný pohřeb, Antoine Wiertz, olej na plátně, 1854.


Reklama

Strach z pohřbu zaživa existoval patrně od nepaměti a v druhé polovině 18. století se zdánlivá smrt dokonce stala jedním z hlavních témat státem organizované medicíny – zdravotní policie. Hrůza z předčasného pohřbu se prolínala s neméně aktuální obavou ze škodlivosti mrtvých těl, konkrétně z takzvaných mefitických výparů, jež z nich podle dobového přesvědčení vycházely.

Rovněž v českých zemích byla za vlády Josefa II. (vládl 1780–1790) provedena řada pohřebních reforem týkajících se času a místa pohřbu, prohlídky mrtvých a zakládání nových hřbitovů za městskými hradbami. Po staletí existující průběh pohřebních rituálů i zacházení s mrtvým tělem se změnily. Byl položen základ k dnešní podobě umírání – k dokonale hygienické a ze světa živých vyloučené smrti.

Nejisté hranice

Několik případů významných osobností, jež ožily při vlastním pohřbu na hranici, zmínil v encyklopedii Naturalis historiae libri již římský válečník a filozof Plinius Starší: „Bývalý konzul Aviola na pohřební hranici oživl, a poněvadž mu pro prudké plameny nemohl nikdo přijít na pomoc, byl upálen zaživa.“ Dobře známý je i příběh východořímského císaře Zenona, který podlehl 9. dubna 491 úplavici, nebo epilepsii. Podle legendy upadl v opilosti či z důvodu nemoci do bezvědomí a považován za mrtvého, byl pohřben. Později se probral a volal o pomoc. Jeho manželka Ariadna však odmítla dát otevřít sarkofág. Nešťastník prý z hladu snědl vlastní ruce i řemínky od obuvi. 

Zkušenosti s nejistotou smrti měla řada středověkých a raně novověkých lékařů, mimo jiné nejvýznamnější český lékař 17. století a polyhistor Jan Marek Marci z Kronlandu. Zdánlivá smrt podle něj postihovala zejména ženy, které trpěly hysterií. Popsal příběh, který se udál v Praze, ve významné šlechtické rodině Fürstenbergů. Když jedna z představitelek rodu, Heroina, zemřela, byla přemístěna z úmrtního lože do světnice, aby zde spočinula do pohřbu. Prodlévala u ní věrná služebná, která se při manipulaci s plátnem, které zakrývalo tělo, lehce dotkla chodidla zesnulé. Náhle ucítila pohyb a z leknutí uprchla. Následně byli přivoláni lékaři, kteří domněle mrtvé podali léky, a ta otevřela oči.

Obživlé mrtvoly

K znepokojivým otázkám, jež souvisely s nejistou hranicí mezi životem a smrtí, patřilo přesvědčení, že některým mrtvolám nepřestávaly růst vlasy, zuby a vousy, jak barvitě zachytil ve spise De miraculis mortuorum (O zázracích mrtvých) z roku 1670 německý luteránský lékař Christian Friedrich Garmann, který shromáždil veškeré tehdy známé poznatky o smrtelnosti lidského těla. Doplnil je zkušenostmi z každodenního života svých současníků, vlastní lékařské praxe, i lidovými pověrami. Popsal krvácení mrtvoly v přítomnosti jejího vraha, posmrtnou erekci penisu, slzy mrtvých či škodlivost otvírání hrobů. Zabýval se otázkami, zda sovy vysávají mrtvé, proč se nebožtíkům vkládají mince do úst nebo zda mrtví koušou sami sebe. Zvuky „připomínající žeroucí prasata“, jež bylo podle dřívějších svědků i jeho vlastní zkušenosti možné slyšet u hrobů a rakví, vysvětloval působením démonických sil.

Mrtvé nevěsty

V českých zemích kolovalo množství pověstí o předčasném pohřbu. Jejich častou protagonistkou je zdánlivě mrtvá dívka, která procitne v rakvi při krádeži svých šperků – lupičem je zpravidla hrobník, který se domněle mrtvé snaží uříznout prst, z něhož nejde stáhnout prsten. S okradenou zdánlivě mrtvou ženou se lze setkat například v českobudějovické pověsti Dům U Mrtvého pekaře. Bohatý pekař z domu číslo 17 v Krajinské ulici pochoval s okázalou pohřební pompou svou jedinou dceru. V noci se k hrobu přikradl hrobník, který se jal loupit její klenoty, mezi jinými i prsten: „Bez sebemenší výčitky svědomí se chystal prst uříznout. Sotva však ostří nože vniklo do kůže, hrůza a děs zastavily mužovo strašné počínání. Hrobař prudce přirazil víko rakve a v mžiku i s uloupenými skvosty zmizel. Dívka totiž byla jen zdánlivě mrtvá a ostří nože ji probudilo z tvrdého spánku.“ 

Na podobnou pověst je možné narazit v Poličce na českomoravském pomezí. V jistém domě na náměstí bydlel v 18. století lékař, který vdával dceru. Byla již oblečená do svatebních šatů, ozdobená šperky a závoji. Lačně jedla, když tu jí sousto uvízlo v krku. Bezduchou dívku uložili do rakve a pohřbili do rodinné hrobky. V noci ji chtěl okrást hrobník. Když lomcoval víkem rakve, nešťastné sousto náhle vyskočilo a mrtvá ožila

Děsná smrt v hrobce 

Staropražská pověst Děsná smrt v hrobce u sv. Jakuba zachycuje příběh Václava Wratislava z Mitrowicz, významného diplomata u vídeňského dvora a nejvyššího kancléře Království českého: „Hrabě byl prý však jen zdánlivě mrtev, když jej do hrobky rodinné v kostele onom kladli, a přišel za nedlouho zase k sobě. Vyrazil víko u rakve, ale ze zazděné hrobky pod pomníkem se více dostati nemohl.“ 

Pověst Strašidlo z Jakubského mlýna z Olomoucka zase praví, že v polovině 18. století v Jakubském mlýně pod olomouckými hradbami hospodařili šafář Martin a jeho žena Lenka. Ta na Silvestra náhle zemřela. Přišly sousedky, nebožku umyly a oblékly do pohřebního rubáše. Bylo jim divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé. Mrtvou odnesly do komory, ta se však po půlnoci ke zděšení bujaré společnosti vrátila.

Márnice jako prevence

Účinným preventivním prostředkem proti předčasným pohřbům se měla stát zcela nová instituce – márnice. V habsburské monarchii je její zrod datován k 7. březnu 1771. Podle dvorského nařízení měl márnicí disponovat každý kostel. Komora měla být opatřena kamny a v zimě vytápěna, aby zdánlivě mrtví neumrzli. Okna měla být chráněna drátěnou mříží. Nebožtíci měli být uloženi s nezakrytým obličejem a nespoutanými končetinami v otevřených rakvích na šest až sedm coulů vysokém podstavci, odkud by mohli v případě oživnutí bez rizika úrazu slézt. Jedna ruka každé mrtvoly měla být spojena pomocí šňůry či drátu se zvoncem, který měl být umístěn v příbytku nejblíže bydlícího člověka. V noci měla být márnice osvětlena, dveře zabezpečeny zvenku, zevnitř však měly jít snadno otevřít. 

Osvícenský „ústav smrti“ se prosazoval do pohřební praxe v českých zemích těžce. Výstavbě márnic bránily nedostačující finanční prostředky, hlavně však, zdá se, nepřijetí myšlenky samotné. Márnice byla na mnoha místech v Čechách, zvláště na venkově, považována za zbytečné zařízení. 

Počátky první pomoci

Světlou stranou mince se v problematice zdánlivé smrti stala organizovaná snaha zachraňovat lidský život. Zvláštní pozornost byla věnována topícím se a utonulým: „Máme dosti příkladů, že lidé několik hodin pod wodou leželi, a předce wzkříšeni byli, pročež musíme býti při utopených velmi opatrni a nesmíme tu pomáhání nikdy zanedbati.“ Již v šedesátých letech 18. století se k otázce první pomoci vyjádřil habsburský dvorní lékař Gerhard van Swieten, který považoval za nejlepší oživovací prostředky tření celého těla, zvláště však končetin, prudké klystýry, pouštění žilou, vefukování vzduchu do úst, zahřívání těla horkým popelem či pískem, dráždění patra a jazyka pírkem, ale i pronikavé čichací látky. 

V roce 1767 byla založena první záchranná společnost na pomoc topícím se a utonulým osobám v Amsterdamu, po roce 1770 začaly vznikat podobně organizované instituce ve Francii i v dalších zemích. Šlo o svého druhu předchůdkyně dnešní záchranné služby.

Záchrana topících se

Zahraničními vzory byl inspirován i český záchranný ústav, který vznikl roku 1798 v Praze z popudu vytrvalého bojovníka proti předčasným pohřbům, lékaře Adalberta Vinzenze Zardy. Šlo o první takovou instituci ve střední Evropě. Jeho vzniku předcházelo založení Zardovy České soukromé lidumilné společnosti pro neštěstím postižené a zdánlivě mrtvé lidi. Jejím předobrazem byla tehdy již dvacet let existující londýnská Royal Humane Society. Základní kámen pražského záchranného ústavu byl položen 1. srpna roku 1797 na pravém břehu Vltavy poblíž Týna. 

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Dřevěná či kamenná stavba měla sloužit jako záchranný dům, zároveň i jako márnice. Její součástí byly kuchyně, pokojík strážce, kůlna určená pro nářadí používané při první pomoci topícím se a utopencům; dále loďka opatřená dvěma koly, ojí a lucernou a člun na led na způsob koše z vrbového proutí potaženého kravskou kůží. Spodní strana člunu byla provedena jako sáně s dvěma železnými noži a otvorem pro nohy – zachránce se mohl posunovat nohama vpřed a zároveň zůstat v bezpečí člunu. Štědrým mecenášem záchranného domu byl Leopold hrabě Berchtold, který věnoval nebezpečí zdánlivé smrti i několik osvětových spisů. Dne 11. července 1798 byl Zardovým institutem zachráněn první ve Vltavě se topící člověk, k roku 1810 to bylo 157 osob.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Revue

Zhruba polovina psů v experimentech odmítla záměrně špatnou radu cizího člověka. Jsou v tom lepší než lidské děti, makaci nebo šimpanzi.

Věda

Lady Caroline Lambová byla anglická šlechtična a spisovatelka. Byla milenkou George Gordona Byrona. Jejich vztah je námětem řady děl, například filmu Lady Caroline Lamb z roku 1972.

Historie

Přestože je zde jistá podobnost s párem Jupiter-Saturn, je třeba si uvědomit, že disk kolem hvězdy PDS 70c je asi 500krát větší než prstence Saturnu. 

Vesmír

Britské tanky Challenger 2 stále zůstávají také ve hře s tím, že je bude třeba modernizovat.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907