Poklad klášterní farmacie: V apatyce u kapucínského kláštera se zachovalo nejstarší lékárnické zařízení u nás

Přestože léčení nemocných není vlastním posláním kapucínského řádu, tvořilo důležitou součást života každého kláštera. Důvodem byla jak praktická potřeba, tak především to, že péče o slabé a nemocné se považuje za jednu z typických křesťanských ctností. Ostatně sám svatý František z Assisi (asi 1181–1226) ve své řeholi nabádá: „Pokud někdo z bratrů v konventu upadne do nemoci, mají o něj ostatní bratři pečovat tak, jak by chtěli, aby bylo pečováno o ně.“

Proto budovali kapucíni u svých klášterů jak klášterní infirmaria (místnosti pro nemocné), tak u větších komunit i stavebně oddělené nemocnice, zvané lazarety či hospitály. Příprava léků se odehrávala buď přímo v těchto místech, nebo ve zvláště vyčleněném prostoru – klášterní lékárně, kterou obvykle doplňovala i zahrada pro pěstování léčivých rostlin.

Vzestup řádových lékáren

V barokní době u nás došlo k mohutnému rozvoji klášterní farmacie. Většina obnovených i nově založených klášterů si pořídila vlastní, ať již veřejnou, nebo soukromou lékárnu. Kromě charitativního účelu tu byl i významný praktický a ekonomický aspekt – velkým klášterním komunitám se ji vyplatilo provozovat vlastními silami, případně mohla být i zdrojem prostředků pro klášter, pokud poskytovala služby i veřejnosti. 

Nejinak tomu bylo i u kapucínského řádu, uvedeného do Čech roku 1599. Zejména stoupající počet členů českomoravské kapucínské provincie, která měla v době svého největšího rozkvětu přes 800 bratří, a rovněž vstup vyučených apatykářů do řádu, se staly impulsem pro budování a provozování vlastních kapucínských lékáren. Ty byly postupně zřízeny u tří největších klášterů – brněnského, hradčanského a olomouckého. 

Jednalo se o apatyky soukromé, určené pouze pro potřeby kapucínského řádu, i když jistě občas poskytovaly léky i pacientům mimo klášter. Provozovali je vlastní klášterní apatykáři z řad laických řádových bratří, kteří se této specializaci vyučili ještě před svým vstupem do řádu. Aby měl řád dostatek apatykářů, bylo v roce 1749 založeno dokonce vlastní farmaceutické studium právě u lékárny hradčanského kláštera. Nicméně jediným zde vyučeným farmaceutem se stal bratr Metoděj Widholm z Mikulova (1722−1803). V důsledku josefínských reforem v roce 1783 byla činnost kapucínů značně omezena zrušením některých konventů a nuceným snížením počtu řeholníků, a proto byl provoz jednotlivých lékáren postupně utlumován, až samovolně na přelomu 18. a 19. století skončil.

Kapucínští apatykáři

Prvním doloženým kapucínským apatykářem u nás je zakladatel řádových lékáren českomoravské řádové provincie bratr Bohumír z Brna. Jeho světské jméno ani datum narození neznáme, víme jen, že do řádu vstoupil roku 1649 ve Vídni. Po návratu do brněnského kláštera zde po roce 1673 zbudoval první kapucínskou apatyku u nás. V roce 1679 byl povolán do Prahy zřídit druhou, právě u hradčanského kláštera. Když roku 1680 postihla Prahu morová epidemie, dobrovolně se přihlásil ke službě nakaženým, a svoji službu šťastně přečkal. Zesnul po čtyřiceti letech řeholního života 15. listopadu 1689.

Podobné sebeobětování při ošetřování nakažených morem prokázali řádoví farmaceuti bratr Michael z Antverp (zemřel 1679) v Brně, bratr Bohumír Höffer z Karlových Varů (1663−1706) a bratr Marián Finck z Českého Krumlova (1677−1713), kteří všichni položili svůj život ve službě nemocným.

Výjimečným kapucínským apatykářem byl bratr Serafín Hentschel ze Zlatých Hor. Před vstupem do řádu totiž prožil nejspíše poměrně dobrodružný život jako vojenský chirurg, dokonce byl i ženatý a měl dceru. Po smrti manželky vstoupil v roce 1712 do řádu a jako zkušený ošetřovatel zdatně spravoval i hradčanskou lékárnu. A s velkým úspěchem léčil při poslední morové epidemii v Praze roku 1713. Zesnul roku 1716.

Posledním kapucínským farmaceutem u nás byl Absolon z Tłustomostů, rozený roku 1746 v Horním Slezsku. Vyučil se ve staroměstské lékárně „U bílého jednorožce“ a v roce 1773 vstoupil do kapucínského řádu. Sloužil jako apatykář na Hradčanech až do své smrti roku 1822.

Po Absolonově smrti byla hradčanská apatyka uzavřena a dále se neužívala. Vzhledem k v té době již zastaralému zařízení a velkému počtu pražských lékáren bylo pravděpodobně nemožné zdejší vybavení a zařízení odprodat. Navíc velký hradčanský klášter netrpěl nedostatkem místa, takže nebylo potřeba místnosti apatyky vyklidit. Díky těmto šťastným okolnostem se z ní staly jakési „farmaceutické Pompeje“, které se dochovaly v téměř autentické barokní podobě, včetně zbytků původních léčiv.

Cenný objev

Teprve po více než sedmdesáti letech, během nichž stará apatyka nejspíše nikým nenavštěvována tiše odpočívala, byla znovu probuzena k životu. Když se roku 1895 připravovala Národopisná výstava českoslovanská, chtěla na ní důstojně prezentovat lékárnický stav i tehdejší Farmaceutická společnost. Pro svoji expozici proto vyhledávala i české farmaceutické památky.

Na možnou existenci apatyky v hradčanském klášteře byl upozorněn předseda společnosti Heřman Rüdiger (1853–1919), který ji odkryl za poměrně tajemných okolností: „Vypravil jsem se nejbližšího dne do zmíněného kláštera a byv laskavě přijat představeným řádu pronesl jsem svoji žádost, spatřiti starou lékárnu, která se zde nacházeti má, a prosil jsem, pakli některé vhodné předměty zde jsou, za zapůjčení k účelům výstavy. Představený odvětil, že jemu podobného nic známo není, avšak poukázal mne na nejstaršího člena řádu, as 80tiletého starého pána, kterého dal zavolati. Tento po dlouhém váhání a přemyšlení konečně svěřil nám, že jest zde něco, o čem sám nemá potuchy, že tam dle vědomí jeho žádná lidská noha nevkročila a že se tomu místu všichni vyhýbají, poněvadž tam straší. S úsměvem udělil mně představený dovolení, mám-li odvahu, místnost tu shlédnouti, což arci rád jsem přijal.“

„Trvalo to hodnou chvíli, než milý stříbrovlasý stařeček s klíči přišel a mne vyzval, bych jej následoval. Na cestě připomínal, že vlastně sám určitě neví, kde to je, a že budu muset sám místnosti prohlédnouti, poněvadž on se bojí. Vyžádal jsem si klíče a tak doprovodil mne starý pán na odlehlý starý dvůr a poukázal na místo, kde asi bych měl své štěstí zkusit. Trvalo to dlouho, než jsem vpravil klíč do rezavého zámku a zapotil jsem se, než po značném skřípání zámek jsem otevřel a než pro nahromaděné překážky mně bylo lze dveře otevříti. Vkročil jsem schůdkem dolů do úzké chodby tmavé. Po čase, když oko navyklo si na příšeří, spatřil jsem vpravo i vlevo dveře a uprostřed v pozadí ohniště, na kterém bylo různé haraburdí.“

„Otevřel jsem dveře napravo a vkročil do malé místnosti oknem opatřené, skrze jehož špinavé tabulky málo světla vnikalo; byla to stará lékárnická laboratoř. Byl zde stůl uprostřed a po stranách různá kamna, pískové lázně, alembiky, kotle na řetězích, hmoždíře a p., vše staletým prachem pokryto. Odtud vkročil jsem do dveří na levo a octnul jsem se ve starobylé lékárně. Zajásal jsem spatřiv vysoké tmavé regály plné nádob různých starých tvarů a velikostí, na mnoze krásně pomalované se zbožím všeho druhu. Jaká radost, když na světle otřev starou zásuvku, seznal jsem, že jest malována a že obraz znázorňuje rostlinu, z níž zboží uvnitř chované pochází. Na recepturním stole staré váhy, závaží, různé přístroje, hmoždíře, sklenice, vše tak jak by kouzelným proutkem náhle před dávnými věky celá lékárna byla začarována.“

Skvostný poklad vědy

Nalezená lékárna byla vystavena na Národopisné výstavě na pražském výstavišti, kde budila velkou pozornost. Poté byla kapucínským řádem darována do sbírek Musea království Českého (dnešní Národní muzeum), kde byla až do roku 1962 vystavena v hlavní budově muzea na Václavském náměstí. Dnes je umístěna v depozitáři na zámku Vrchotovy Janovice.

Zařízení hradčanské kapucínské apatyky, vyrobené na konci 17. století některým z laických řádových bratří, je nejstarší dochované farmaceutické vybavení u nás. Lékárenské skříně, zvané repozitoria, tvoří ve spodní části zásuvky pro uložení částí léčivých rostlin, v horní části pak volné police, v nichž byly postaveny nádoby na léčiva zvané stojatky.

Zásuvky repozitorií jsou opatřeny latinskými nápisy, které jsou u většiny zásuvek doplněny naturalistickým znázorněním rostlinné části uchovávané v příslušné zásuvce, výjimkou jsou zásuvky obsahující kořeny nebo čajové směsi, které jsou zdobeny drobnými krajinomalbami. S výzdobou repozitorií rezonovala i výzdoba malovaného kazetového stropu lékárenské místnosti, na němž jsou do rostlinných sestav zakomponována vyobrazení ptáků. 

TIP: Záchrana hříšněho těla: Středověké kláštery se aktivně věnovaly medicíně

Neméně zajímavou je výzdoba vstupních dveří apatyky, které jsou opatřeny olejomalbou kostlivce-zahradníka. Vznikl tak zcela ojedinělý interiér: jakási bájná zahrada zdraví, v níž se nad bylinami „rostoucími“ na repozitoriích vznáší na kazetách stropu ptactvo a jejíž vchod, pomyslnou bránu mezi životem a věčností, stráží personifikovaná smrt, která lidský život vymezuje a nakonec jej i odnímá – je tím „nejposlednějším zahradníkem“ všech lidí.