Záchrana hříšněho těla: Středověké kláštery se aktivně věnovaly medicíně

03.11.2019 - Tomáš Alušík

Středověk je ideově zakotven v křesťanství, které ovlivňuje všechny aspekty běžného života. V medicíně se to projevuje důrazem na „charitas“ – křesťanskou lásku k bližnímu, pomoc chudému a soucit s trpícím


Reklama

Středověk také nejprve odvrhl mnoho z antického dědictví, postupně ho však znovu objevoval. Toto znovupoznávání probíhalo především přes arabské prostředníky s nimiž byla skrze arabské výboje v úzkém kontaktu byzantská říše i raně středověká království na Pyrenejském poloostrově.

Zavrženíhodné tělo

Z hlediska dějin středověkého lékařství evropského Západu rozlišujeme období klášterní medicíny (asi 400 – 1130) a období scholastiky (1130 – asi 1500). Obě se vyznačují výraznou rolí církve reprezentovanou především sítí klášterů, vznikem  špitálů a postupně i lékařských škol. Mezi specifika medicíny tohoto období patří i uctívání některých svatých jako ochránců nemocných nebo před některými nemocemi (například svatí Kosmas a Damián jako patroni lékařů a univerzální léčitelé nebo svatý Roch jako ochránce před morem). Každopádně však lékařství stavělo středověkého člověka před základní problém: teoreticky bylo zbytečné, protože pečuje o tělo, které je hodno opovržení. Ale tělo, protože je oporou duše, bylo možné chápat i jako prostředek spásy. 

Klášterní medicína

U zrodu klášterní medicíny stojí založení kláštera na Monte Cassinu asketou Benediktem z Nursie v roce 529. V řeholi tohoto benediktinského řádu je věnována velká pozornost péči o nemocné, která je postavena na roveň službě Kristu. Mezi významná střediska patřily klášter na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře, proslavený velkou zahradou s léčivými i užitkovými rostlinami, a klášter v Sankt Gallen. U něj se dochoval plán na přestavbu z doby okolo roku 820. Stavební plán (který nakonec nebyl v této podobě realizován) zobrazuje ideální podobu kláštera raného středověku s důrazem na jeho sociální funkci: kromě domu pro hosty, útulku pro poutníky a cizí řádové bratry zahrnuje klášterní komplex také infirmarium (prostor pro nemocné mnichy), vedle něhož stojí dům lékaře a lékárna, dům pro pouštění žilou a léčbu projímadly, samostatně stojící budova kuchyně, lázně a prostory pro praní. Důležitou součástí kláštera je pak i bylinková zahrada.

Z klášterní medicíny se dochovaly především monotematické příručky, které byly používány v klášterních infirmáriích a lékárnách. Prvním písemným dokladem tohoto druhu léčitelství, založeného na léčivých rostlinách, je takzvaná Lorschská kniha o léčivech z roku 795.

V raném středověku na území byzantské říše medicína čerpala z antického odkazu. V 5. – 7. století se stala staronovým centrem lékařství Alexandrie, kde docházelo ke kompilaci antických textů. Po jejím dobytí Araby se centrum byzantské medicíny postupně přesunulo do Konstantinopole, kde vznikly mnohé špitály. Byzantské lékařství postupně přejalo podněty z arabského, perského a indického prostředí. Mezi nejvýznamnější osobnosti raně byzantské medicíny patří například Aetios z Amidy (asi 500 – 570), osobní lékař císaře Justiniána, a Pavel z Aeginy (asi 600 – 650), označovaný za otce chirurgie.

Svatá Hildegarda a scholastická medicína

Velkou ránu pro klášterní medicínu znamenal zákaz jakékoli lékařské činnosti mnichům. Na koncilu v Tours (1163) bylo duchovním zakázáno provozování chirurgie (podle hesla „Ecclesia abhorret a sanguine“ – církev se hrozí krve) a kromě jižní Francie a Itálie se od té doby chirurgickými zákroky zabývali mastičkáři, lazebníci a ranhojiči.

Završení klášterní medicíny lze spatřovat v díle abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179). Její léčebné prostředky jsou prosté a spočívají ve znalosti antické a benediktinské tradice, v příslušné dietě a tradičních lidových léčivech. V posledních desetiletích se její dílo těší velké popularitě jako alternativa k současné medicíně.

Úpadek klášterní medicíny je třeba  připsat také velkému rozmachu lékařských škol, které se postupně staly součásti prvních středověkých univerzit. Pravděpodobně okolo roku 850 vznikla nejstarší lékařská škola v západní Evropě – v italském Salernu. Nesla označení „civitas hippocratica“ a její členové se tedy hlásili k hippokratovské medicíně, rovněž ale byli pod vlivem arabské a židovské kultury. Údajně se zde vzdělávaly i ženy.

Mezi nejvýznamnější díla této školy patří veršovaná skladba Regimen sanitatis Salernitanum (Salernská pravidla zdraví), vzniklá během největšího rozkvětu v letech 1150–1180, a o něco pozdější lékárnická příručka Antidotarium Nicolai.

TIP: Pitvy, vědci a šarlatáni: Jak vypadaly počátky lékařství v rudolfinské Praze?

Již během 13. století však proslulost Salerna zastínily univerzity v Montpellier a Padově. Významné lékařské fakulty vznikly také na univerzitách v Paříži a Bologni, v pozdějším období (1348) také v Praze. Čím dál více byl kladen důraz a požadavek na důkladné vzdělání lékařů. Od konce 13. a ve 14. století se na univerzitách opět začínají konat pitvy.

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907