Polozapomenuté Bílé Karpaty: Místo, kde lidé souznějí s přírodou

27.09.2017 - Jan Miklín

Bílé Karpaty jsou bezesporu jedním z nejmalebnějších koutů naší vlasti. Vděčí za to respektu, který zde po dlouhá staletí lidé k přírodě zachovávají

<p>Nejvyšším vrcholem Bílých Karpat je Velká Javořina, na které stojí vysílač</p>

Nejvyšším vrcholem Bílých Karpat je Velká Javořina, na které stojí vysílač


Reklama

Bílé Karpaty jsou synonymem spojení „harmonická krajina“. Pravděpodobně nikde jinde v České republice není krajina se svou historií, geografickými podmínkami a působením člověka tak malebná, jako právě v tomto koutu jihovýchodní Moravy. V roce 1980 zde byla na rozloze 747 km² vyhlášena chráněná krajinná oblast, o 16 let později zařazená i do programu Člověk a biosféra pod patronací organizace UNESCO jako biosférická rezervace. Na druhé straně hranice pak leží stejnojmenná slovenská CHKO, Biele Karpaty.

Jílovcové sesuvy a říční pirátství

Osou Bílých Karpat je hraniční hřeben, patřící do Západních Karpat a vzniklý z hornin, usazených na dně druhohorních moří. Velká část je tvořena flyšem, tedy pravidelně se střídajícími vrstvami hornin jemnozrnných (jako jsou jílovce či prachovce) a hrubších, třeba pískovců a slepenců. V třetihorách byly tyto horniny vyvrásněny, pozdější činností vody a větru částečně zarovnány.

Vrcholové části včetně Velké Javořiny, jež je s 970 metry nad mořem nejvyšším bodem CHKO, jsou tvořeny odolnými pískovci. Široké a ploché hřbety oddělují zařezaná údolí, vyhloubená do měkčích hornin. Právě geologické podloží je příčinou jednoho z častých fenoménů tohoto pohoří – sesuvů. Jílovce jsou totiž pro vodu nepropustné. Kvůli tomu na nich vznikají smykové plochy, po kterých ujíždí těžší bloky hornin.

Celé pohoří patří do úmoří Černého moře – zatímco říčky Olšava, Velička nebo Radějovka tečou do Moravy, část vody odtéká do Váhu skrz Vláru. Právě řeka Vlára je známá jako ukázkový příklad tzv. říčního pirátství. Co si pod tímto zajímavým názvem představit? Vlivem zpětné říční eroze se pramen řeky postupně posunuje nazpátek, blíže k hřebeni. Pokud má řeka větší erozní sílu než ta na druhé straně hřebene, prořízne časem horský masiv a „načepuje“ část povodí, ze kterého voda původně odtékala opačným směrem.

Stopy valašské kolonizace

Zdejší příroda je neobyčejně bohatá na druhy, za což vděčí své poloze na západním okraji Karpatské biogeografické podprovincie, při hranicích s podprovinciemi Hercynskou a Severopanonskou. Karpaty jsou obecně pestřejší, zde se přidávají ještě živočichové a rostliny ze sousedních oblastí. Nejtypičtějšími rostlinami pro Bílé Karpaty jsou bezpochyby ty z čeledi vstavačovitých (orchideje), kterých zde roste zhruba čtyřicítka druhů, od běžných, jako je vstavač vojenský, po ty nejvzácnější – tořič čmelákovitý Holubyho či prstnatec karpatský.

Právě orchideje najdete na loukách, které jsou další dominantou zdejší krajiny. Jejich původ spadá do období 15. až 18. století, kdy proběhla tzv. valašské kolonizace. Do té doby souvislé lesní pozemky byly rozparcelovány, vyklučeny a přeměněny na chudá políčka s bramborami, žitem či ovsem, nedostupnější a vyšší polohy pak sloužily jako louky a pastviny zejména pro ovce. Především v jihovýchodní části CHKO jsou hojné solitérní stromy, zejména duby, které působí jako věže uprostřed horských luk.

Bohatství chráněných území

Ani karpatským lesům se nevyhnulo převedení listnatých a smíšených lesů na smrkové monokultury, které však tvoří „jen“ asi polovinu lesních porostů – tedy méně než v jiných hraničních pohořích. Přirozenými druhy zde jsou dub letní, habr obecný, lípa malolistá, výše buk lesní, na nestabilním podloží suťových lesů pak javor klen a jasan ztepilý.

V lesích žijí i zástupci našich největších šelem – rys ostrovid, medvěd hnědý a vlci, kteří se ovšem na českou stranu hraničního hřebene spíše občas zatoulají, než že by zde stále žili. Zajímavá je i menší fauna, například hmyz. Staré stromy hostí vzácné brouky, jako jsou tesaříci obrovský nebo alpský, na lukách poletuje množství druhů motýlů. Těm vyhovuje i další typický ekosystém, pomezí starých ovocných sadů, políček a luk.

TIP: Krása a bohatství Babího lomu: Na hřbetě červeného draka

Na území CHKO je vyhlášeno 51 maloplošných zvláště chráněných území, z toho šest v nejvyšší, národní kategorii – včetně částečně bezzásahového „pralesa“ v NPR Javořina nebo nejcennějšího komplexu luk, NPR Čertoryje. Zejména louky vyžadují patřičnou péči, aby nezarostly lesem a jejich druhové bohatství bylo zachováno: jednotlivé plochy je nutno často ručně kosit, důležitá je i pastva či vhodné hospodaření na okolních pozemcích.

Respekt k charakteru krajiny

Na dnešní podobě krajiny se rovným dílem podepisují jak příroda, tak člověk a jeho hospodaření. Výsledkem působení všech sil je krajinný ráz, tedy to, co je pro danou krajinu jedinečné a specifické. Poměr rozlohy polí, luk a lesů, jejich charakter, rozmístění drobných staveb v krajině i typická podoba domů a vesnic, vše utváří dojem, jaký v nás krajina zanechá. Schopnost respektovat tato východiska například při navrhování nových staveb a nezanášet do krajiny prvky, které – ať už svými rozměry či tvary – rozbíjí dosavadní řád krajiny, není vždy samozřejmá i přes zákonnou ochranu, kterou – aspoň teoreticky – krajinný ráz v zákoně má. V táhlých vesnicích mezi oblými kopci Bílých Karpat, lemovaných dlouhými políčky, vinohrady a sady, se snadno přesvědčíte, že to jde.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Jan Miklín (se souhlsem k publikování)

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Knihovna v egyptské Alexandrii hořela hned několikrát.

Historie

Koláž zachycuje průběh úplného zatmění Slunce (zleva doprava). Uprostřed je patrná i tvář Měsíce, díky jevu nazývanému „popelavý svit“, zatímco zakrytý disk hvězdy obklopuje paprskovitá koróna. Na začátku a na konci úkazu jsou vidět oslnivé kapičky slunečního světla a také narůžovělá obálka stálice, tzv. chromosféra.

Vesmír
Zajímavosti

K většině katapultáží dochází nízko u země, nebo přímo po nechtěném kontaktu s ní (nehoda  britského harrieru v Afghánistánu, 2009).

Válka

Zničení slovanské svatyně na Rujáně roku 1168 na plátně Lauritse Tuxena z druhé poloviny 19. století. Povalení Svantovítovy sochy přihlíží dánský král Valdemar a roskildský biskup Absalon.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907