Předkolumbovská Amazonie nebyla ani zdaleka nedotčenou panenskou krajinou

Španělský conquistador Francisco de Orellana, který jako první Evropan prošel v letech 1541 až 1542 Jižní Amerikou napříč od Kordiller po atlantské pobřeží, zanechal ve svých denících svědectví o početném obyvatelstvu žijícím ve velkých osadách na březích Amazonky. Pozdější generace badatelů považovaly Orellanovy deníky za cestovatelskou latinu, s jejíž pomocí chtěl Španěl dodat lesku své jinak nepříliš úspěšné misi. Na důvěryhodnosti mu nepřidalo ani tvrzení, že u jihoamerického veletoku narazil na kmeny bojovných žen, a že právě proto pojmenoval řeku, po níž se plavil, Amazonka. 

Vědci byli k možnosti hustšího sídlení Amazonie skeptičtí ještě v polovině minulého století. Jejich náhled se v zásadě příliš nelišil od náhledu evropských kolonizátorů. Ti přicházeli do Amazonie po staletí se záměrem osídlit liduprázdnou pustinu a zmocnit se jejího bohatství. Do cesty se jim stavěla neprostupná hradba bujné tropické vegetace vyrůstající z půdy extrémně chudé na živiny. Nikdo si nedokázal představit, že by v takovém prostředí vyrostla velká civilizace. Byl to přece tak nehostinný a nepřátelský svět! Teprve v 90. letech minulého století začalo být jasné, že kdysi byla Amazonie úplně jiná a člověk tamější přírodu odedávna významně formoval. S odstupem 450 let tak vědci rehabilitovali dokonce i Orellanovu „cestovatelskou latinu“. Přesto však spory o charakter osídlení Amazonie neustávají a mezi odborníky zuří dodnes. 

Velké pozdvižení vyvolala v roce 2012 studie týmu Crystal McMichaelové z Florida Institute of Technology dokazující, že velké části Amazonie zůstávaly v předkolumbovských dobách liduprázdné. Kritici kontrovali tvrzením, že v Amazonii žilo před příchodem Evropanů na deset milionů lidí a pro žádné „periferie“ tu nezbývalo místo. Pro srovnání, dnešní Amazonie je domovem asi 30 milionů lidí, z nichž však původní obyvatelé tvoří jen malou část – pouhých 450 tisíc. 

Stopy dávných civilizací

Rozsah osídlení Amazonie v předkolumbovských dobách dlouho zůstával velkou neznámou. Nejnovější výzkumy ale svědčí o překvapivě obydlené krajině. Nedávno vzbudila velkou pozornost studie britsko-brazilského týmu, který s pomocí satelitních snímků v jižní Amazonii identifikoval na osm desítek velkých sídel. Civilizace jejich obyvatel dosáhla zenitu v polovině 13. století. Indiáni budovali velké mohyly z navršené zeminy, kopali dlouhé příkopy a budovali valy. Vytvářeli tak v krajině gigantické zemní obrazce čili geoglyfy sloužící k rituálním účelům. To svědčí o důkladné organizaci asi milionu lidí žijících na území o rozloze zhruba 400 tisíc kilometrů čtverečních. K budování geoglyfů musela dávné obyvatele Amazonie vést společná víra. Výstavba zemních obrazců od nich navíc vyžadovala dlouhodobou koordinaci aktivit početných zástupů lidí. Všichni museli táhnout za jeden provaz. Že toho nebylo vždycky snadné dosáhnout, prozrazují mohutná opevnění jednotlivých osad. Ani tady nežili sousedé vždycky v dokonalé shodě a dohodnout společné aktivity jistě vyžadovalo i nemalé diplomatické schopnosti. 

Observatoř, nebo drogová svatyně?

Historie hustého a stabilního osídlení Amazonie je až nečekaně dlouhá. Dokládá to celá řada archeologických nálezů z poslední doby. Jeden z nejpřekvapivějších objevů se podařil týmu vědců vedených Quirinem Oliverou nedaleko peruánského města Jaén. Uprostřed pastvin se tu nad okolní terén tyčí Montegrande čili „velká hora“. Místní lidé ji považovali za dílo přírody a nikdo nepředpokládal, že k jejímu vzniku významně přispěla lidská ruka. Olivera však při vykopávkách zjistil, že kopec v sobě skrývá mohylu kruhovitého půdorysu, jejíž výstavba začala někdy kolem roku 1000 př. n. l. a probíhala v nejméně osmi etapách. Jako centrum náboženských rituálů „velká hora“ Montegrande sloužila nejméně tisíc let!

Ať už byl její účel jakýkoli, postavit ji mohla jen dobře organizovaná společnost vedená lidmi s jasnou představou o konečné podobě celého díla. A to nebylo zdaleka to jediné, co bylo nutné při budování mohyly vyřešit. Stavba vázala po dlouhou dobu velké množství pracovních sil, které pak chyběly jinde. Aby měli budovatelé mohyly stále co jíst, musela amazonská civilizace vládnout výkonným zemědělstvím a spolehlivou distribucí potravin.

Říční lidé

To, že původ budovatelů amazonských sídel, geoglyfů a obřadních míst musíme skutečně hledat v Amazonii a nikoli třeba v horských oblastech And či dokonce na pacifickém pobřeží, dokládá charakter jejich osad. Andské civilizace budovaly kruhovitá sídla. Ani ty nejstarší velké, trvale obývané osady Amazonie však nemají kruhový půdorys a táhnou se v pásu podél břehů řek. 

„Žili tu lidé pocházející z Amazonie. Nikoli přivandrovalci bůhvíodkud. Jejich osady jsou uspořádány lineárně a drží se amazonské tradice. Tohle byli říční lidé. Za dlouhá staletí si zbudovali velmi vyspělou civilizaci. Netoulali se z místa na místo poté, co rychle vyčerpali zemědělskou půdu, nežili v chatrčích z trávy,“ říká Quirino Olivera o sídlech objevených v Amazonii. Příkladem je peruánská lokalita Huayurco, kde se lidé natrvalo usadili někdy kolem roku 800 př. n. l a říční břeh obývali nepřetržitě po osm století. 

Známky „urbanizace“ pralesa „říčním lidem“ nacházejí vědci v nejrůznějších koutech Amazonie. Například na březích řeky Rio Xingu v brazilském státě Mato Grosso archeologové odhalili několik desítek velkých i menších osad, jež začaly vyrůstat někdy kolem roku 500 n. l. Na ploše kolem 20 000 kilometrů čtverečních v nich mohlo trvale žít až 50 000 lidí. 

Obživu obyvatelům osad skýtala rozsáhlá pole s maniokem. Indiáni na řekách stavěli přehrady a v takto vzniklých jezerech chovali ryby. Velká „města“ chránil tři metry hluboký a deset metrů široký obranný příkop doplněný vysokou palisádou z klád. V centru sídel se nacházela „náměstí“ o průměru až 150 metrů. Ulice těchto velkých osad byly orientovány podle dráhy, kterou opisuje slunce na obloze v den letního slunovratu.

Silnice, mosty, přehrady a kanály

O tom, že sídla rozkládající se podél Rio Xingu tvořila organizovaný celek, svědčí satelitní snímky. Z těch je ještě dnes jasně patrné, že osady spojovaly cesty vykácené v bujné pralesní vegetaci. Některé byly dlouhé i pět kilometrů! Vodní toky tyto pralesní komunikace překonávaly díky mostům z kmenů stromů. Podél některých „silnic“ se táhly uměle vyhloubené kanály splavné na kánoích vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Dnes už tu náhodnému návštěvníkovi pralesa nic nepřipomíná čilý dopravní ruch, který tu vládl před půldruhým tisíciletím.

„Tato zahradní města měla daleko k dnešním hustě obydleným městským aglomeracím,“ připouští objevitel osad na Rio Xingu Michael Heckenberger. „Jejich obyvatelé ale žili v dokonalém souladu s přírodou. Dokázali čerpat z omezených zdrojů amazonského pralesa bez toho, že by jej devastovali či ohrožovali.“

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Osady na Rio Xingu zanikly zhruba před 400 lety nejspíše poté, co jejich obyvatelstvo zdecimovaly infekční choroby zavlečené do Nového světa Evropany. Ty se zřejmě staly osudnými i dalším velkým sídlům Amazonie. První Evropané, jako byl Francisco de Orellana, ještě viděli amazonské civilizace v plné síle. Jen o pár desetiletí později už ale nemoci vykonaly své a nově příchozí osadníci z Evropy snadno propadali mylnému dojmu, že vstupují do panenské přírody nepoznamenané lidskou činností.