Příběh Chrise McCandlesse: Autobus v nitru divočiny

02.12.2020 - Jiří Suchánek

<p>McCandless na Aljašce pořídil řadu snímků, mnoho z nich na samospoušť. Tato póza před autobusem 142 je zřejmě nejznámější.</p>

McCandless na Aljašce pořídil řadu snímků, mnoho z nich na samospoušť. Tato póza před autobusem 142 je zřejmě nejznámější.


Reklama

U opuštěného autobusu na stezce Stampede se v 90. letech během roku mnoho lidí neobjevilo. Náhoda tomu však chtěla, že 6. září 1992 odpoledne k němu dorazilo hned několik osob. Jednu skupinu tvořili lovci losů v terénních autech.

Předchozí část: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Když trojice mužů přijela k autobusu, uviděla zhruba patnáct metrů od něj postávat mladou dvojici. Byli z Anchorage a vypadali vystrašeně – ze starého vozu se totiž linul nepříjemný zápach a na dveřích visela cedulka se znepokojivým vzkazem: „Případní návštěvníci, pozor. SOS. Potřebuji vaši pomoc, jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý, než abych odtud odešel. Jsem tu úplně sám, nejde o vtip. Ve jménu Božím zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko bobule a měl bych se do večera vrátit. Děkuji, Chris McCandless. Srpen?“

Jelikož byla dvojice příliš vylekaná, odhodlali se k prozkoumání autobusu lovci. Přes okénko zahlédli pušku, krabičku s náboji, několik knih, oblečení, batoh a modrý spacák na lehátku v zadní části vozu. Jeden z nich si pak stoupl na pařez, prostrčil ruku dovnitř a spacákem zatřásl. „Něco bylo určitě uvnitř, ale ať už to bylo cokoliv, nevážilo to mnoho. Teprve když jsem přešel na druhou stranu autobusu a uviděl jsem hlavu trčící ze spacího pytle ven, bylo mi to jasné,“ vzpomínal později jeden z nich. 

Následujícího dne přiletěl policejní vrtulník a muži zákona naložili rozkládající se tělo, fotoaparát s pěti exponovanými filmy i deník, v němž McCandless stručně popisoval svůj pobyt v divočině. Zmíněné zápisky se staly hlavním vodítkem k tomu, co mladík během 113 dnů samoty na Aljašce prožil.

Dovnitř nasněžilo 

Den poté, co se rozloučil s Gallienem, se pod ním probořil led – možná při překonávání zamrzlé řeky Teklaniky. Následujícího dne poprvé spatřil bíle zářící vrcholky Denali neboli Mount McKinley, nejvyšší hory Severní Ameriky. Další den narazil na opuštěný autobus a rozhodl se, že si v něm zbuduje základní tábor. Tehdy měl v nohou zhruba třicet kilometrů. Počáteční nadšení z poměrně komfortního přístřešku však brzy vystřídala krutá realita: Vzhledem ke své nezkušenosti a doznívající zimě měl Chris velké potíže s lovem, a během prvních dnů v autobuse si tak do deníku zapsal slova jako „slabost“, „nasněžilo dovnitř“ či „katastrofa“

Teprve 5. května se mu podařilo zastřelit tetřívka kanadského, další tři dny ovšem opět vyšel naprázdno, a když 9. května ulovil jen malou veverku, poznamenal si, že již čtvrtý den hladoví. Potom se nicméně karta začala obracet. Přicházelo jaro, sníh tál a objevovalo se víc zvěře, stejně jako různé lesní plody, jež pod bílou pokrývkou vydržely od podzimu. McCandless se navíc zdokonalil v lovu, tudíž si od poloviny května pravidelně pochutnával na tetřívcích, veverkách, kachnách či bělokurech. A když právě nelovil nebo nesbíral bobule, vydával se na výpravy do okolí, fotografoval a četl.

Příliš velký úlovek

Během 43. dne v divočině, 9. června 1992, se Chrisovi podařil nečekaný kousek: Pomocí malorážky skolil soba polárního, kterého mylně považoval za losa. Zvíře vážící běžně okolo 150 kg představovalo pro nezkušeného lovce skutečnou výzvu, zejména pokud šlo o naporcování a konzervaci značného množství masa, jež se syrové jíst nedalo. Ještě téhož dne oddělil mladík z kořisti jednu nohu a vybudoval v kamenité půdě malou sluj, v níž hodlal maso udit. Brzy se však ukázalo, že je úkol nad jeho síly. 

Práci mu ztěžovala hejna komárů i much a již druhého dne si poznamenal, že je porcování extrémně náročné. Uvařil alespoň vnitřnosti a dál se snažil zvíře zpracovat. Šestého dne se ovšem v deníku objevuje zápis: „Červi! Uzení se zdá být neúčinné. Nevím, vypadá to jako pohroma. Přeju si, abych toho losa nikdy nezastřelil. Jedna z největších tragédií mého života!“ Z neúspěchu se Chris každopádně rychle vzpamatoval s předsevzetím, že se musí naučit podobná selhání přijmout. 

Zpátky do civilizace?

Zhruba po dvou měsících uprostřed aljašské divočiny se McCandless – zřejmě spokojen s tím, čeho se mu podařilo dosáhnout – rozhodl pro návrat: 67. dne opustil autobus a vydal se stejnou cestou zpět mezi lidi. Po dvou dnech putování, 5. července 1992, dorazil ke břehu rozbouřené Teklaniky, jejíž proud posilovaly deště i tající sníh. V obavách z utonutí trampovi nezbylo než se otočit a znovu se stáhnout do autobusu. Kdyby měl podrobnou mapu, zjistil by, že jen o pár set metrů dál byla přes koryto natažena malá, ručně poháněná lanovka. Nadšení z návratu do civilizace tak vystřídal strach a pocit osamění.

Po zbytek července Chris opět převážně lovil a sbíral lesní plody. I když se mu dařilo obstarávat si jídlo, dlouhodobě přijímal méně kalorií, než odpovídalo jeho dennímu výdeji. Postupně hubnul a již ve zhoršené kondici pak 30. července udělal osudovou chybu. Do deníku si k tomu později zapsal: „Extrémně slabý. Chyba bramborových semen. Potíže jen zůstat stát. Hladovím. Velké ohrožení.“ 

Mezi rostlinami, jež sbíral a jedl, se totiž nacházela i bylina kopyšník. Podle posledních výzkumů obsahují její semena neurotoxin, který ve větším množství a hlavně u jedinců s podlomeným zdravím způsobuje postupnou slabost a nakonec paralýzu dolních končetin. Právě takový osud McCandlesse čekal, přestože se paradoxně právě pro sběr bylin vybavil obsáhlou publikací. Jenže o nebezpečnosti kopyšníku v ní nebylo ani slovo.

Zápisky končí

Od 95. dne pobytu v divočině jsou zápisky v deníku velmi stručné. Většinu dnů nešťastný tramp prostě proškrtnul pomlčkou, občas však zřejmě ještě ulovil nějakou drobnou zvěř. Jen zápis ze 100. dne je obsáhlejší: „Dokázal jsem to! Jenže v nejhorší kondici svého života. Smrt se začíná rýsovat jako reálná hrozba. Jsem příliš slabý, abych odešel. Zůstávám v divočině doslova jako v pasti.“ 

TIP: Italský policista ztracený uprostřed Sahary: Devět dnů bez jídla a pití

Poslední lakonický zápis ze 107. dne už říká jen: „Nádherné borůvky.“ Následujících pět dnů Chris opět pouze proškrtnul a den číslo 113 již nevyplnil – pravděpodobně tehdy, 18. srpna 1992, zemřel ve svém spacáku uvnitř „kouzelného autobusu“. O devatenáct dnů později dorazili na místo potenciální zachránci… 

Neúspěšní následovníci

Příběh Chrise McCandlesse poprvé zpopularizoval Jon Krakauer v časopise Outside. V roce 1996 následovala kniha Into the Wild a podle ní pak roku 2007 vznikl stejnojmenný film. Vše uvedené přispělo k tomu, že k autobusu zamířilo mnoho nadšenců, přičemž někteří byli připraveni ještě méně než McCandless. Mezi léty 2009 a 2017 tak museli aljašští záchranáři podniknout hned patnáct náročných pátracích misí. Někteří turisté utrpěli zranění, minimálně dva se utopili. Znamenalo tedy jen otázku času, kdy úřady rozhodnou „kouzelný autobus“ – podléhající navíc kvůli vandalismu stále rychlejší zkáze – definitivně odstranit. Stalo se tak letos v červnu. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykopávky odkryly například závod na zpracování ryb. Velká část starého fénického města ale leží pod hladinou moře.

Zajímavosti

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Příroda

Hmotnost supermasivní černé díky v srdci kvasaru J0313-1806 odpovídá 1,6 miliardám Sluncí.

Vesmír

V budoucnu by Maci Currinová ráda studovala vysokou školu ve Velké Británii a zároveň by se chtěla stát nejvyšší profesionální modelkou na světě.

Revue

Tlak panovníků na odvádění daní v penězích, nikoliv v naturáliích, přinesl zánik směnného obchodu.

Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907