Příběh Chrise McCandlesse: Autobus v nitru divočiny

02.12.2020 - Jiří Suchánek

<p>McCandless na Aljašce pořídil řadu snímků, mnoho z nich na samospoušť. Tato póza před autobusem 142 je zřejmě nejznámější.</p>

McCandless na Aljašce pořídil řadu snímků, mnoho z nich na samospoušť. Tato póza před autobusem 142 je zřejmě nejznámější.


Reklama

U opuštěného autobusu na stezce Stampede se v 90. letech během roku mnoho lidí neobjevilo. Náhoda tomu však chtěla, že 6. září 1992 odpoledne k němu dorazilo hned několik osob. Jednu skupinu tvořili lovci losů v terénních autech.

Předchozí část: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Když trojice mužů přijela k autobusu, uviděla zhruba patnáct metrů od něj postávat mladou dvojici. Byli z Anchorage a vypadali vystrašeně – ze starého vozu se totiž linul nepříjemný zápach a na dveřích visela cedulka se znepokojivým vzkazem: „Případní návštěvníci, pozor. SOS. Potřebuji vaši pomoc, jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý, než abych odtud odešel. Jsem tu úplně sám, nejde o vtip. Ve jménu Božím zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko bobule a měl bych se do večera vrátit. Děkuji, Chris McCandless. Srpen?“

Jelikož byla dvojice příliš vylekaná, odhodlali se k prozkoumání autobusu lovci. Přes okénko zahlédli pušku, krabičku s náboji, několik knih, oblečení, batoh a modrý spacák na lehátku v zadní části vozu. Jeden z nich si pak stoupl na pařez, prostrčil ruku dovnitř a spacákem zatřásl. „Něco bylo určitě uvnitř, ale ať už to bylo cokoliv, nevážilo to mnoho. Teprve když jsem přešel na druhou stranu autobusu a uviděl jsem hlavu trčící ze spacího pytle ven, bylo mi to jasné,“ vzpomínal později jeden z nich. 

Následujícího dne přiletěl policejní vrtulník a muži zákona naložili rozkládající se tělo, fotoaparát s pěti exponovanými filmy i deník, v němž McCandless stručně popisoval svůj pobyt v divočině. Zmíněné zápisky se staly hlavním vodítkem k tomu, co mladík během 113 dnů samoty na Aljašce prožil.

Dovnitř nasněžilo 

Den poté, co se rozloučil s Gallienem, se pod ním probořil led – možná při překonávání zamrzlé řeky Teklaniky. Následujícího dne poprvé spatřil bíle zářící vrcholky Denali neboli Mount McKinley, nejvyšší hory Severní Ameriky. Další den narazil na opuštěný autobus a rozhodl se, že si v něm zbuduje základní tábor. Tehdy měl v nohou zhruba třicet kilometrů. Počáteční nadšení z poměrně komfortního přístřešku však brzy vystřídala krutá realita: Vzhledem ke své nezkušenosti a doznívající zimě měl Chris velké potíže s lovem, a během prvních dnů v autobuse si tak do deníku zapsal slova jako „slabost“, „nasněžilo dovnitř“ či „katastrofa“

Teprve 5. května se mu podařilo zastřelit tetřívka kanadského, další tři dny ovšem opět vyšel naprázdno, a když 9. května ulovil jen malou veverku, poznamenal si, že již čtvrtý den hladoví. Potom se nicméně karta začala obracet. Přicházelo jaro, sníh tál a objevovalo se víc zvěře, stejně jako různé lesní plody, jež pod bílou pokrývkou vydržely od podzimu. McCandless se navíc zdokonalil v lovu, tudíž si od poloviny května pravidelně pochutnával na tetřívcích, veverkách, kachnách či bělokurech. A když právě nelovil nebo nesbíral bobule, vydával se na výpravy do okolí, fotografoval a četl.

Příliš velký úlovek

Během 43. dne v divočině, 9. června 1992, se Chrisovi podařil nečekaný kousek: Pomocí malorážky skolil soba polárního, kterého mylně považoval za losa. Zvíře vážící běžně okolo 150 kg představovalo pro nezkušeného lovce skutečnou výzvu, zejména pokud šlo o naporcování a konzervaci značného množství masa, jež se syrové jíst nedalo. Ještě téhož dne oddělil mladík z kořisti jednu nohu a vybudoval v kamenité půdě malou sluj, v níž hodlal maso udit. Brzy se však ukázalo, že je úkol nad jeho síly. 

Práci mu ztěžovala hejna komárů i much a již druhého dne si poznamenal, že je porcování extrémně náročné. Uvařil alespoň vnitřnosti a dál se snažil zvíře zpracovat. Šestého dne se ovšem v deníku objevuje zápis: „Červi! Uzení se zdá být neúčinné. Nevím, vypadá to jako pohroma. Přeju si, abych toho losa nikdy nezastřelil. Jedna z největších tragédií mého života!“ Z neúspěchu se Chris každopádně rychle vzpamatoval s předsevzetím, že se musí naučit podobná selhání přijmout. 

Zpátky do civilizace?

Zhruba po dvou měsících uprostřed aljašské divočiny se McCandless – zřejmě spokojen s tím, čeho se mu podařilo dosáhnout – rozhodl pro návrat: 67. dne opustil autobus a vydal se stejnou cestou zpět mezi lidi. Po dvou dnech putování, 5. července 1992, dorazil ke břehu rozbouřené Teklaniky, jejíž proud posilovaly deště i tající sníh. V obavách z utonutí trampovi nezbylo než se otočit a znovu se stáhnout do autobusu. Kdyby měl podrobnou mapu, zjistil by, že jen o pár set metrů dál byla přes koryto natažena malá, ručně poháněná lanovka. Nadšení z návratu do civilizace tak vystřídal strach a pocit osamění.

Po zbytek července Chris opět převážně lovil a sbíral lesní plody. I když se mu dařilo obstarávat si jídlo, dlouhodobě přijímal méně kalorií, než odpovídalo jeho dennímu výdeji. Postupně hubnul a již ve zhoršené kondici pak 30. července udělal osudovou chybu. Do deníku si k tomu později zapsal: „Extrémně slabý. Chyba bramborových semen. Potíže jen zůstat stát. Hladovím. Velké ohrožení.“ 

Mezi rostlinami, jež sbíral a jedl, se totiž nacházela i bylina kopyšník. Podle posledních výzkumů obsahují její semena neurotoxin, který ve větším množství a hlavně u jedinců s podlomeným zdravím způsobuje postupnou slabost a nakonec paralýzu dolních končetin. Právě takový osud McCandlesse čekal, přestože se paradoxně právě pro sběr bylin vybavil obsáhlou publikací. Jenže o nebezpečnosti kopyšníku v ní nebylo ani slovo.

Zápisky končí

Od 95. dne pobytu v divočině jsou zápisky v deníku velmi stručné. Většinu dnů nešťastný tramp prostě proškrtnul pomlčkou, občas však zřejmě ještě ulovil nějakou drobnou zvěř. Jen zápis ze 100. dne je obsáhlejší: „Dokázal jsem to! Jenže v nejhorší kondici svého života. Smrt se začíná rýsovat jako reálná hrozba. Jsem příliš slabý, abych odešel. Zůstávám v divočině doslova jako v pasti.“ 

TIP: Italský policista ztracený uprostřed Sahary: Devět dnů bez jídla a pití

Poslední lakonický zápis ze 107. dne už říká jen: „Nádherné borůvky.“ Následujících pět dnů Chris opět pouze proškrtnul a den číslo 113 již nevyplnil – pravděpodobně tehdy, 18. srpna 1992, zemřel ve svém spacáku uvnitř „kouzelného autobusu“. O devatenáct dnů později dorazili na místo potenciální zachránci… 

Neúspěšní následovníci

Příběh Chrise McCandlesse poprvé zpopularizoval Jon Krakauer v časopise Outside. V roce 1996 následovala kniha Into the Wild a podle ní pak roku 2007 vznikl stejnojmenný film. Vše uvedené přispělo k tomu, že k autobusu zamířilo mnoho nadšenců, přičemž někteří byli připraveni ještě méně než McCandless. Mezi léty 2009 a 2017 tak museli aljašští záchranáři podniknout hned patnáct náročných pátracích misí. Někteří turisté utrpěli zranění, minimálně dva se utopili. Znamenalo tedy jen otázku času, kdy úřady rozhodnou „kouzelný autobus“ – podléhající navíc kvůli vandalismu stále rychlejší zkáze – definitivně odstranit. Stalo se tak letos v červnu. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Apollo 1: Požár v kabině

kdy: 27. ledna 1967 |  počet obětí: 3 

Mezi zmíněných osmnáct ztracených životů nepočítáme oběti havárie Apolla 1, zničeného během pozemních příprav. Jednalo se o nácvik předstartovních operací, včetně prověrky nouzového opuštění kabiny: 27. ledna 1967 se posádka chystala v lodi usazené na vrcholu Saturnu IB, vztyčeného na rampě. V důsledku závady na kabeláži však ve velitelské kabině vypukl požár a v atmosféře z čistého kyslíku se rychle šířil. Uvnitř uhořeli tři astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Pro další lety byly veškeré hořlavé materiály nahrazeny a změnil se systém otevírání vstupního průlezu. (foto: Wikimedia Commons, Kipp Teague 1 + 2, CC0)

Vesmír

Podle majitele Martina pokrývají stěny a strop hospůdky McGuire's Irish Pub bankovky v hodnotě okolo dvou milionů dolarů.

Revue

Sovětská pěchota v útoku. Operace Bagration přinesla Rudé armádě obrovské územní zisky.

Válka

Farmáři i tovaryši žádali vyšší mzdy. Vrchnost však reagovala represí a omezením platů.

Historie
Zajímavosti

Na tento jediný neuron se ve skutečnosti napojuje asi 4 tisíce nervových vláken

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907