Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

30.11.2020 - Jiří Suchánek

Američan Chris McCandless se stal prototypem hrdiny příběhu bez šťastného konce. Mladík, který chtěl pokořit Aljašku, nevyvázl z divočiny živý. Jeho tragický osud však inspiroval celé generace hledačů osamění v odlehlé přírodě

<p>Do divočiny zamířil bez zkušeností a nalehko. Byl si jistý, že optimismem překoná každou překážku. Část snímků dokumentuje Chrisovy lovecké úspěchy, jako fotografie se skoleným urzonem kanadským</p>

Do divočiny zamířil bez zkušeností a nalehko. Byl si jistý, že optimismem překoná každou překážku. Část snímků dokumentuje Chrisovy lovecké úspěchy, jako fotografie se skoleným urzonem kanadským


Reklama

Osmnáctého června 2020 byl na aljašském nebi k vidění neobvyklý úkaz: Helikoptéra tamní národní gardy v podvěsu se starým oprýskaným autobusem se vznesla z lesní mýtiny a zamířila ke zhruba třicet kilometrů vzdálenému městečku Healy. Pro nezasvěceného pozorovatele šlo o zajímavou vzdušnou show, pro mnoho dobrodruhů po celém světě však o konec jedné legendy.

Zmíněnému autobusu místní neřeknou jinak než „Magic Bus“, tedy „kouzelný“. Jeho oficiální název však zní Fairbanks City Transit System Bus 142 a v aljašské divočině u stezky Stampede stál od začátku 60. let, kdy jej společně s několika dalšími podobnými používala firma Yutan Construction coby provizorní ubytování svých dělníků. Ti měli za úkol vyspravit cesty v okolí, aby po nich mohly projíždět náklaďáky s železnou rudou vytěženou v nedalekých dolech. 

Již po dvou letech se ovšem celý projekt zastavil, a zatímco ostatní autobusy společnost odtáhla, vůz s číslem 142 zůstal kvůli zlomené zadní nápravě na místě. Stroj bez motoru, zato s palandami a kamny měl nově sloužit jako příležitostný úkryt, především pro lovce. Tehdy jistě nikdo netušil, že se z něj o pár desítek let později kvůli smrti jednoho mladého muže stane téměř poutní místo.

Divoký západ

Onen mladík se jmenoval Christopher McCandless. Pocházel z dobře zajištěné kalifornské rodiny, v níž však nevládly příliš idylické vztahy – do sporů se dostával zejména se svým otcem Waltem, a když tedy v červnu 1990 odpromoval, rozhodl se k nečekanému kroku: Zbylé peníze ze studijního fondu věnoval na charitu, a aniž by informoval příbuzné či přátele, sbalil si věci, nasedl do svého starého auta značky Datsun a zamířil bez jasného cíle na cesty. 

Podle spisovatele a horolezce Jona Krakauera, který později McCandlessův příběh vydal knižně pod názvem Into the Wild (česky vyšlo jako Útěk do divočiny), se mladík hodlal zbavit abstraktního a bezpečného života v pohodlí konzumní společnosti, na hony vzdáleného reálnému světu.

Život tuláka

Nedaleko přehrady Mead v arizonské poušti čekal McCandlesse první problém, když mu jeho Datsun vypověděl službu. Novopečeného dobrodruha to však naopak vybudilo, takže se rozhodl zakopat většinu svých věcí a demonstrativně spálit poslední hotovost, kterou měl u sebe. Následující dva měsíce chodil po americkém západě, okouzlen tamní krajinou. Občas se dostal do menšího křížku se zákonem, naskakoval do vlaků, stopoval, potloukal se s jinými tuláky a vyrážel na túry po stezkách Sierry Nevady.

V září 1990 se v Montaně setkal s jistým Waynem Westerbergem, ale představil se mu jako Alex. Padli si do noty, a ještě než se rozešli, Westerberg coby majitel sila a několika kombajnů mladému tulákovi nabídl, že bude-li potřebovat práci, může přijet do městečka Carthage v Jižní Dakotě. McCandless se tam asi po dvou týdnech skutečně objevil, nastěhoval se k hostiteli a začal pracovat v sile. Na konci října se sice znovu vydal na cestu, dočasnému zaměstnavateli však každý měsíc či dva posílal pohlednici – a všem, koho potkal, tvrdil, že je z Jižní Dakoty.

Touha po nepoznaném

V listopadu dostal Westerberg od McCandlesse pozdrav z Phoenixu, přičemž si mladík postěžoval, že díky penězům vydělaným v sile je tramping až příliš jednoduchý. Krátce poté si koupil kánoi z druhé ruky a hodlal v ní sjet řeku Colorado až do Kalifornského zálivu. Přitom musel překročit hranice do Mexika, a i když se po cestě několikrát ztratil, cíle nakonec dosáhl. Následně se vydal pěšky na sever, po pokusu dostat se bez povšimnutí zpátky do USA strávil noc ve vazbě a poté pokračoval dál na severozápad. 

Podle fotodeníku, který si vedl, navštívil San Diego, El Paso, Houston, Grand Canyon, Palm Springs a pak strávil několik týdnů s tuláky na ulicích v Las Vegas. Konec roku 1991 jej zastihl v arizonském Bullhead City, kde žil tři měsíce ve stanu a opékal burgery v McDonald’s. Městečko se mu líbilo a našel si tam i známost, takže Westerbergovi napsal, že zvažuje se konečně usadit. Na jaře však znovu zvítězila touha po nepoznaných končinách – přesněji řečeno po výpravě na Aljašku. Chris se proto vrátil do Dakoty k práci v silu, aby si vydělal na potřebné vybavení. 

Poslední pohlednice

Do Carthage dorazil v únoru 1992 a již tehdy věděl, že 15. dubna chce odjet na sever. I když ho Westerberg přemlouval, aby zůstal, pracoval alespoň o deset dnů déle s tím, že mu pak koupí letenku do Fairbanks na Aljašce, McCandless odvětil, že by to byl podvod a celý výlet by se tím pokazil. Odešel tedy přesně 15. dubna, jak si naplánoval. 

Již o dvanáct dnů později poslal svému dobrodinci pohlednici s ledním medvědem a vzkazem: „Zdravím z Fairbanks! Tohle je naposledy, co ti píšu, Wayne. Přijel jsem před dvěma dny. Bylo velmi těžké stopovat v Yukonském teritoriu, ale konečně jsem se sem dostal. Pošli prosím všechnu poštu, která mi přijde, zpět odesílateli. Může to trvat velmi dlouho, než se vrátím na jih. Jestli mě tohle dobrodružství bude stát život a už o mně nikdy neuslyšíš, chci, abys věděl, že jsi skvělý chlap. Teď jdu do divočiny.“

Když po čase vešel McCandlessův příběh ve známost, mnoho lidí považovalo zmíněný vzkaz za jasný doklad, že se čtyřiadvacetiletý tramp nehodlal vrátit a že měl sebevražedné sklony. Krakauer o tom však, podobně jako řada jiných, silně pochyboval a ani další okolnosti o ničem podobném nesvědčí. Jaká ovšem byla celá pravda, to se již nikdy nedozvíme.

S minimem zásob

Po příjezdu do Fairbanks si McCandless koupil samonabíjecí malorážku Remington Nylon 66 a čtyři sta nábojů. Zbraň je spolehlivá a lehká, což znamená pro dlouhý pobyt v přírodě klíčové vlastnosti. Do divočiny si Chris sbalil ještě desítku knih, od klasických románů až po příručku o jedlých aljašských rostlinách, na jejíchž prázdných zadních stranách si později vedl deník. Dál si bral s sebou rybářský prut, švýcarský zavírací nůž, fotoaparát a coby hlavní zásobu jídla pět kilogramů rýže. Neměl kompas a jeho jedinou navigační pomůcku představovala potrhaná obecná mapa, kterou sehnal na benzinové pumpě. 

S výbavou o celkové hmotnosti kolem 15 kg a na poměry brzkého aljašského jara relativně lehce oblečen vyrazil 28. dubna 1992 do divočiny. Jen pár kilometrů za Fairbanks mu zastavil zkušený zálesák James Gallien ve svém pick-upu. „Alex“ ho požádal, zda by jej nezavezl co nejblíž ke hranici národního parku Denali, odkud hodlal pokračovat pěšky hluboko do lesů a několik měsíců tam žít. Galliena na první pohled zarazila mladíkova lehká výbava i oblečení. Během následující tříhodinové jízdy se ho Chris mimo jiné vyptával, jaká žije v oblasti malá lovná zvěř nebo které bobule se dají jíst. 

Komu není rady…

I když mladý muž působil sympaticky, Gallienovy obavy rozhodně nerozptýlil, proto se jej řidič pokusil od cesty odradit. Strašil ho přítomností medvědů, a nabízel mu dokonce odvoz až do Anchorage, kde by si mohl dokoupit chybějící výbavu. McCandless však odmítl s tím, že si vystačí s málem. Na otázku, zda někdo ví o jeho plánech a bude moct případně zalarmovat záchranáře, pak odvětil, že s rodinou nemluvil téměř tři roky a je si naprosto jistý, že nenarazí na nic, s čím by si sám neporadil.

TIP: Douglas Mawson: Devadesát dnů boje o přežití

S vědomím, že je tajemný „Alex“ pro svou výpravu skálopevně rozhodnut, jej Gallien vysadil na začátku staré důlní stezky Stampede. Doslova mu vnutil alespoň dva tuňákové sendviče, sáček kukuřičných chipsů a gumáky značky Xtratuf. Mladík mu na oplátku nechal v autě svou jedinou mapu, hodinky a poslední peníze, které měl – celých 85 centů – se slovy, že „nechce vědět, kolik je hodin, jaký je den ani kde se právě nachází“. A s úsměvem zmizel v lese. Gallien se tak stal posledním člověkem, který ho viděl naživu…

Dokončení: Příběh Chrise McCandlesse: Autobus v nitru divočiny (vychází ve středu 2. prosince)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykopávky odkryly například závod na zpracování ryb. Velká část starého fénického města ale leží pod hladinou moře.

Zajímavosti

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Příroda

Hmotnost supermasivní černé díky v srdci kvasaru J0313-1806 odpovídá 1,6 miliardám Sluncí.

Vesmír

V budoucnu by Maci Currinová ráda studovala vysokou školu ve Velké Británii a zároveň by se chtěla stát nejvyšší profesionální modelkou na světě.

Revue

Tlak panovníků na odvádění daní v penězích, nikoliv v naturáliích, přinesl zánik směnného obchodu.

Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907