Princové z džungle: Neuvěřitelné pátrání po potomcích indické královské dynastie

14.03.2020 - Ellen Barryová

V historickém srdci Dillí, v miniaturní džungli sevřené zástavbou, žila rodina, jejíž osudy přitahovaly neuvěřitelnou pozornost médií. Skutečně se tam ukrývali potomci královské dynastie, kterou Britové připravili o vládu?

<p>Princ Cyrus a princezna Sakina počátkem 90. let minulého století. Z jejich domu postupně zmizeli služebníci i psi.</p>

Princ Cyrus a princezna Sakina počátkem 90. let minulého století. Z jejich domu postupně zmizeli služebníci i psi.


Reklama

Jednoho jarního odpoledne roku 2016 jsem během své práce v Indii dostala SMS zprávu od poustevníka, který přežíval v lese uprostřed Starého Dillí. Věděla jsem velmi dobře o osudech královské rodiny Oudh: Patřili k největším záhadám města a jejich příběh koloval mezi stánkaři, obchodníky s čajem i mezi rikši. Ti všichni říkali, že v lese – odříznutém od okolního města, které ho obklopuje – žili princ, princezna a královna, a povídalo se o nich, že se jedná o poslední následníky šíitské muslimské dynastie

Existovaly rozdílné verze příběhu podle toho, s kým jste mluvili. Někteří tvrdili, že královská rodina přebývala na místě od chvíle, kdy Britové roku 1856 zabrali jejich zemi a vyhnali je z trůnu. A že se poté uzavřela uprostřed města v odloučení do paláce, který pomalu pohltil okolní les. Jiní líčili, že jde o džiny – tedy nadpřirozené bytosti z arabského folkloru. 

Jedna věc byla jistá: Nestáli o společnost. Žili v loveckém zámečku ze 14. století, který obehnali ostnatým drátem, za nímž zuřila smečka psů. Přesto jednou za pár let dovolili nějakému novináři, z principu vždy cizinci, zaznamenat jejich stížnosti vůči státu. A žurnalisté se z hloubi lesa pokaždé vynořili obtěžkáni delikátně morbidními příběhy. V roce 1997 tak princ a princezna z Oudh sdělili zástupci Times of London, že jejich matka – v posledním velkém gestu protestu proti zrádnosti vlád Indie a Británie – spáchala sebevraždu: A do jedu si navíc nasypala rozdrcené diamanty a perly. 

Já jsem Cyrus

Bylo jasné, proč zmíněné historky tak rezonovaly. Celou zemi poznamenalo trauma, ohromný a nestydatě podvodný způsob, jakým ji Britové získali – i krvavá lázeň, jež se strhla po jejich odchodu a vstoupila do historie jako „dělení“. Z původní Indie se tehdy vyčlenil dnešní Pákistán a do pohybu se dal smrtící vír násilí mezi hinduisty a muslimy. V rodině předkládající světu svůj pomalý rozpad se zhmotňovalo vše, co se stalo samotné Indii. 

Den poté, co jsem obdržela SMS, jsem vytočila číslo jejího odesílatele. Po několika zazvoněních telefon někdo zvedl a uslyšela jsem vysoký, roztřesený hlas. Následující pondělí jsem poprosila svého řidiče, aby mě na 17:30 dovezl k okraji lesa ve Starém Dillí, jak zněly instrukce. Člověk na druhé straně sluchátka mi řekl, abych nechala auto stát a sama došla na konec cesty. Nijak mě to nepřekvapilo: O rodině Oudh se všeobecně vědělo, že si nepřála žádný styk s Indy. Požádala jsem šoféra, aby počkal, a popošla jsem blíž ke kraji lesa, přičemž jsem nervózně svírala poznámkový blok. 

Poté zapraskalo křoví a objevil se drobný muž v džínách s vysokým pasem, jaké obvykle nosí dámy středního věku. Pod vystouplými lícními kostmi běžely výrazné vrásky a šedé vlasy mu stály v divokých chomáčích. „Já sem Cyrus,“ oznámil princ. Byl to tentýž hlas, který jsem slyšela v telefonu. Mluvil v rychlé kadenci slov následovaných dlouhými pauzami, jako člověk trávící většinu času o samotě. Pak se otočil a vedl mě do nitra zeleně.

Zkoušela jsem držet krok, bojovala jsem s číhajícími kořeny a trním, až jsem nakonec stanula na masivních kamenných schodech vedoucích k zámečku. Budova se napůl rozpadala, byla otevřená rozmarům počasí a obklopovaly ji železné mříže. 

Jogíni na židlích

Vkročila jsem do strohé, a přesto velkolepé středověké majestátnosti vstupní haly, sotva zařízené, lemované palmami v mosazných květináčích a zašedlými, kdysi elegantními koberci. Stěně vévodil portrét princovy matky v objemné tmavé róbě. Oči měla zavřené, jako v transu. Chtěla jsem si s princem popovídat a napsat dobrý příběh. Když jsem se poptala po jeho rodině, spustil vzrušený monolog plný gestikulace a lamentoval na proradnost britské i indické vlády. „Zmenšuju se,“ řekl. „Zmenšujeme se. Já i princezna. Zmenšujeme se.“

Celé vyprávění začalo jeho matkou. Jednoho dne roku 1974 se objevila na nástupišti nádraží v Novém Dillí a představila se jako Wilayat, vládkyně již neexistujícího království Oudh. Britové ho anektovali v roce 1856, což způsobilo otřes, z nějž se hlavní město Lakhnaú už nikdy nevzpamatovalo. Jeho jádro dodnes tvoří chrámy a paláce vybudované dynastií Oudh. 

Královna oznámila, že zůstane na stanici do doby, než jí vláda vrátí veškerý majetek zkonfiskovaný někdejšími koloniálními pány. Usadila se ve VIP salonku a nechala tam nastěhovat celou domácnost: koberce, palmy v květináčích, stříbrný jídelní servis, nepálské služebnictvo i ohromné německé dogy. S sebou přivezla také dvě dospělé děti okolo dvaceti let, prince Alího Rázu a princeznu Sakinu. Oba ji oslovovali „Vaše Výsosti“. 

Ta žena přitahovala pohled: vysoká, s širokými rameny a tváří tak nehybnou, že připomínala sochy z Velikonočního ostrova. Nosila sárí z tmavého hedvábí a na bok si připínala pistoli. Spolu s dětmi vysedávala na červených plastových židlích a čekala. Roky. „Vypadali jako jogíni,“ vzpomínal otec John, katolický kněz a pracovník charity, který tehdy na stanici rozdával jídlo. Vybavoval si, jak byli její potomci podivně submisivní, neochotní přijmout třeba jen nabízený banán, pokud jim k tomu nedala svolení. „Poslouchali matku líp než psi,“ popsal. „Měla je absolutně pod kontrolou.“

Věci se lepší

Královnino chování bylo panovačné a s nádechem dramatu. Odmítala přímou konverzaci, vyžadovala, aby jí dotazy předkládali na hlavičkovém papíře, který pak služebník přinášel na stříbrném táce a nahlas předčítal. Pokud se dostala do konfliktu se šéfem stanice, hrozila, že vypije hadí jed. „Nepálští služebníci museli chodit po kolenou,“ vypráví historik Saleem Kidwai, jenž se s rodinou v té době setkal. „Byl to tak romantický obraz: Dáma uvyklá na palác, která teď musí žít v čekárně.“

Vládní úředníci se mohli přetrhnout, aby jí našli vhodné místo k životu. Přitahovala pozornost médií a instituce se obávaly, že by jakékoliv zjevné příkoří mohlo vyhnat šíitskou populaci Lakhnaú do ulic a způsobit občanské nepokoje. Ammara Rizviho, poradce premiéra státu Uttarpradéš, vyslali v roce 1975 na místo jako styčného důstojníka. Vzpomíná, jak vložil Wilayat do ruky obálku s deseti tisíci rupií, aby si mohla rodina koupit dům. „Tehdy šlo o pořádné peníze. Jenže ona se strašně rozčílila a obálku po mně hodila. Všude kolem létaly bankovky a můj tiskový mluvčí běhal okolo a sbíral je ze země. Křičela, že to je směšné a že se za tyhle peníze nikam stěhovat nebude.“ 

Začali se objevovat zahraniční korespondenti a ze všech koutů světa posílali čtenáři dopisy plné rozhořčení nad tím, jak se vláda ke královně chová. Wilayat stanovila pro rozhovory přísná pravidla: Například fotografovat ji směli jen v době, kdy měsíc ubýval – a novináři souhlasili, okouzleni mysteriózní podivností celé věci. Její snaha se v roce 1984 vyplatila: Premiérka Indira Gándhíová nárok rodiny uznala a věnovala jí lovecký zámeček Malcha Mahal. Šlechticové tak nádraží konečně opustili, ačkoliv to trvalo celou dekádu. Wilayat se od té doby na veřejnosti už nikdy neukázala. 

Zeptala jsem se Cyruse, jestli můžu příběh publikovat. Trval však na tom, že ho musí nejdřív schválit jeho sestra Sakina, která právě na čas odjela z města. 

Střípky minulého času

Pomalu, opatrně, den za dnem jsem tedy během občasných návštěv zkoušela odhalit princovu minulost. Cítila jsem se potěšená, že mi dovolil přiblížit se tam, kde bylo tolik jiných odmítnuto. Přesto mě něco neustále popichovalo a nutilo se zamýšlet, proč se celá rodina odstřihla od jakýchkoliv kontaktů z dob před příjezdem na vlakovou stanici. 

Když naše konverzace probíhala už téměř devět měsíců, vyrazila jsem na sever Indie do Lakhnaú, kolébky dynastie Oudh. Věděla jsem, že tam Cyrus s matkou žil v 70. letech, takže jsem zamířila do čtvrti, kde prý bydleli další potomci rodu. K mému překvapení si lidé rodinu dobře pamatovali a jen jaksi mimochodem mi řekli, že jde o jasné podvodníky. Podobně se o nich vyjádřili následníci dynastie žijící v Kalkatě, kde v exilu zemřel poslední oficiální král. A pak tu byly otázky, na něž Cyrus nedokázal odpovědět: Kde se narodil? Kdo byl jeho otec? A vůbec – jak vlastně chcete rozdrtit diamanty? 

Jednoho večera mi princ zavolal a naříkal tak, že mu téměř nebylo rozumět. Nakonec z něj vypadlo, že jeho sestra nikam neodjela, ale ve skutečnosti zemřela před sedmi měsíci. Nikomu to neřekl a pohřbil ji vlastníma rukama. Lhal o tom celou dobu i mně a cítil se provinile. Řekl mi, že už nikdy nemám jezdit a také že se cítí hrozně sám. 

Sbohem, a díky za ryby

Počkala jsem pár dní a pak jsem k němu vyrazila, i se smaženými rybími prsty z McDonald’s. Vypadalo to, že se náš vztah zacelil. Dokonce mi dovolil, abych o něm něco napsala – pokud tedy nepůjdu příliš do detailů. „Ale já musím říct pravdu,“ vysvětlila jsem mu. „OK, tak řekněte pravdu,“ odvětil. 

Povídali jsme si celých patnáct měsíců a čas mého pobytu v Indii se pomalu krátil, čekalo mě nové místo. Naše závěrečné rozhovory probíhaly vždycky podle stejného vzorce: Zkoušela jsem se dozvědět něco o jeho minulosti, a on se ze všech sil snažil vykroutit se z odpovědí. Během našeho posledního setkání, než jsem nastoupila do letadla směr Londýn, se mě zeptal, jak by mi mohli dát vědět, kdyby neočekávaně zemřel. Zeptala jsem se, jestli plánuje sebevraždu. „Zatím se hodlám uchovat při životě,“ odpověděl. „Fajn. Tak se uvidíme příště,“ usmála jsem se. Myslím, že jsem ho i objala. Tehdy jsem ho viděla naposledy. 

O tři měsíce později mě zpráva o jeho smrti zastihla na letišti. Dostala jsem vzkaz na Messenger od kamaráda, který pracuje pro BBC. O Cyrusově skonu mi později vyprávěl strážce na bráně základny, jež se nachází nedaleko zámečku. Vojáci o něm mluvili jako o „rádžovi“, tedy králi. „Považoval se za krále, a tomu nepřísluší chodit do nemocnice jako běžní lidé. Tak nešel. A zabila ho horečka dengue.“

Dokončení: Tajemství královské dynastie Oudh: Skutečná historie princů z džungle (vychází v sobotu 20. března)

Vzpomínala jsem, jaké to bylo, když jsem ji prodělala sama: Halucinace. Krvácení z nosu a dásní. Třes, nízký pulz. Jako by vás vymazali z povrchu zemského. Trpěl Cyrus? To už se nedozvím. Našli ho po pár dnech nahého, stočeného na kamenné podlaze.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907