Přistávací rampa v Kalifornii: Komplex, který se raketoplánů nedočkal

23.02.2020 - Tomáš Přibyl

Všechny americké raketoplány Space Shuttle startovaly z Floridy. Na opačném konci Spojených států, v Kalifornii, pro ně přitom také vznikl startovací komplex. Přestože však stál miliardy dolarů, žádný raketoplán z něj nikdy nevzlétl

<p>Stavba komplexu SLC-6 si vyžádala miliardy dolarů</p>

Stavba komplexu SLC-6 si vyžádala miliardy dolarů


Reklama

Práce na komplexu SLC-6 (Space Launch Complex) na kalifornském kosmodromu Vandenberg započaly 12. března 1966. Tehdy se předpokládalo, že odtud budou startovat vojenské pilotované stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory), obsluhované dvoučlennou posádkou startující a přistávající v lodi Gemini. Mise měly být až třicetidenní a uskutečnit se zhruba jednou do roka. Stanici i plavidlo by vynášela raketa Titan III při jednom startu. V červenci 1969 byl ovšem program zrušen a komplex SLC-6 zůstal nedokončený. 

Cesta na polární dráhu

Proč se vůbec uvažovalo o vypouštěcí rampě pro raketoplány, když na Floridě existoval velmi solidně vybavený kosmodrom? Důvod je prostý: Z mysu Canaveral nelze kvůli jeho geografické poloze vysílat rakety na dráhy s vysokým sklonem, protože by při startu přelétaly hustě obydlené oblasti. Naproti tomu střelecké koridory Vandenbergu umožňují vypouštět nosiče na dráhy polární, či dokonce retrográdní (tedy nikoliv ve směru rotace Země, ale opačně). 

Z energetického hlediska se sice jedná o velmi náročné trajektorie, z vojenského pohledu však byly nesmírně zajímavé: třeba proto, že dovolovaly přelétat i nejsevernější oblasti Sovětského svazu. Navíc se počítalo s tím, že raketoplány postupně nahradí všechny ostatní nosiče – a přijít o možnost létat na polární dráhy bylo ze strategického hlediska nepřijatelné. Ostatně i NASA měla o starty z SLC-6 enormní zájem. Proto se začal stavět komplex pro raketoplány také na západním pobřeží USA. 

Počítalo se s investicí kolem tří miliard dolarů, přičemž se částečně přestavovala již existující zařízení SLC-6, což mělo ušetřit zhruba sto milionů dolarů. Oproti „zelené louce“ vyšel sice nově upravovaný komplex levněji, jak se však později ukázalo, využití stávající infrastruktury znamenalo mnoho omezení a problémů, které stavbu zkomplikovaly a nakonec i výrazně prodražily.

Úplně jiná příprava 

Příprava raketoplánů na start v Kalifornii se měla odehrávat úplně jinak než na Floridě, proto oba komplexy z technického hlediska téměř nelze srovnat. Velký rozdíl tkví například v tom, že floridský kosmodrom zaujímá značnou plochu, zatímco SLC-6 představoval velmi kompaktní stavbu, jejíž hlavní části se těsnaly v okruhu několika set metrů od vypouštěcí rampy! Největší rozdíl však spočíval v tom, že se měla sestava pomocných motorů, hlavní nádrže i vlastního raketoplánu dávat dohromady přímo na vypouštěcím stole, zatímco na Floridě se montáž odehrávala v hale vzdálené 5,5 km a 7 km od dvou startovacích ramp, kam se pak výsledný komplet převážel. 

Proto získal SLC-6 několik obslužných věží, jež měly umožnit montáž a které by se vždy před startem odsunuly po kolejnicích do bezpečné vzdálenosti. Šlo o mobilní servisní věž MST neboli Mobile Service Tower, vysokou 83 m a vážící 7 250 t; dále o mobilní hangár SAB (Shuttle Assembly Building) o hmotnosti 3 000 t; a nakonec o věž PCR (Payload Changeout Room) o hmotnosti 6 000 t, jež by sloužila k umístění vynášeného zařízení do nákladového prostoru raketoplánu připraveného na start.

Supermoderní zázemí

Pro předstartovní a poletovou kontrolu orbitálních částí raketoplánů vznikla supermoderní hala OMCF neboli Orbiter Maintenance and Checkout Facility, s vnitřní plochou přes 3 000 m², což plně dostačovalo pro přípravu dvou vesmírných letounů včetně nákladu. Stavba byla navržena tak, aby odolala zemětřesení o síle až sedmi stupňů Richterovy škály, respektive aby dokázala ochránit i zařízení uvnitř – raketoplán se tam měl proto ukládat na speciální tlumiče. V hangáru se rovněž nacházely dvě patnáctimetrové servisní šachty, v nichž se měly kontrolovat družice po návratu z vesmíru: V šachtě by se prováděly nebezpečné operace jako odčerpávání paliva apod. Kolem OMCF pak vyrostla řada podpůrných staveb, včetně ubikací astronautů.

V blízkosti OMCF vznikla také 4,57 km dlouhá přistávací dráha, která měla přijímat jednak raketoplány vracející se z kosmu a jednak stroje Boeing 747SCA, jež by vesmírné letouny přivážely nebo s nimi naopak odlétaly. Pro první tři starty z Vandenbergu se totiž měla předstartovní příprava odehrát na Floridě, načež by se už nachystaný stroj přepravil do Kalifornie letecky. Záložní letiště pro případná nouzová přistání se pak nacházela na Velikonočním ostrově, na tichomořském atolu Hao (kde Francie prováděla jaderné testy) a na aljašské základně Eielson.

Odklady a problémy

Podle původních předpokladů agentury NASA a Pentagonu měly raketoplány z Vandenbergu ročně startovat dvacetkrát. Proto se v jisté době plánovala několik kilometrů od SLC-6 výstavba sesterského komplexu SLC-6B a proto tam měly být trvale deponovány dva vesmírné letouny. Spojené státy tehdy počítaly s vybudováním šestičlenné flotily; zbývající čtyři stroje by létaly z Floridy a uskutečnily by zhruba čtyřicet startů ročně.

Při zahajování prací na komplexu SLC-6 v roce 1979 se s prvním startem počítalo v prosinci 1983. V květnu 1980 už se však hovořilo o červnu 1984 a o pouhý měsíc později se přidal ještě půlroční odklad. Koncem roku 1984 každopádně dorazil na základnu Vandenberg prototyp raketoplánu Enterprise, který tam poté prověřoval veškerá již vybudovaná zařízení, především pozemní komunikace a vlastní rampu. Při této příležitosti byl vybaven i rozměrovými maketami vnější nádrže ET a pomocných motorů SRB. Testy probíhaly až do května 1985.

Mezitím bylo v lednu 1985 oznámeno, že se první start z SLC-6 odkládá z října 1985 na konec ledna 1986; 15. října 1985 pak tehdejší americký prezident Ronald Reagan prohlásil komplex za operační. Šlo ovšem pouze o formální záležitost, protože zbývalo ještě obrovské množství práce a první vzlet zůstával v nedohlednu. Vyšly totiž najevo do té doby netušené problémy s odvětráváním vodíku v prostoru motorové sekce raketoplánu a odvodních kanálů spalin. Premiérový start se tak okamžitě přesunul až na červenec 1986.

Neodvětrávaný vodík se ukázal jako vážný problém a inženýři vypracovali celkem 28 návrhů na jeho řešení (čtyři z nich počítaly se zásadními modifikacemi odvodních kanálů spalin). Nakonec padla volba na umístění 54 jiskřičů do prostoru kolem motorů stroje i v odvodních kanálech, aby se těsně před startem všechen vodík „vypálil“.

Začátek konce

Plány s komplexem SLC-6 pro rok 1986 hovořily jasně. V březnu měla na Vandenberg dorazit Columbia k provedení testů FRF (Flight Readiness Firing): Šlo o dvacetisekundový zkušební zážeh všech tří hlavních motorů SSME přímo na rampě, a to s letuschopnou nádrží ET i motory SRB. V květnu se měl na kosmodrom přesunout raketoplán Discovery – už připravený k letu. A na červenec se plánoval tolik očekávaný první start: ovšem s velkými otazníky, neboť technických problémů bylo stále dost.

Jenomže pak přišel tragický 28. leden 1986, který pohled na raketoplány navždy změnil. Krátce po startu z mysu Canaveral byl zničen Challenger a celá jeho sedmičlenná posádka zahynula. Zmíněné datum lze přitom považovat za začátek konce komplexu SLC-6 v programu raketoplánů – třeba proto, že úpravy prováděné na těchto strojích po Challengeru snížily jejich nosnost, což se nejvíc dotklo právě energeticky náročných misí z Vandenbergu. Kvůli nárůstu hmotnosti strojů a dalších částí systému klesla jejich nosnost zhruba o 7 t: V případě startů z Floridy to představovalo asi čtvrtinu kapacity, ale u letů z Vandenbergu šlo o celou polovinu. 

NASA přesto chtěla udržet SLC-6 v provozu – a důvod byl poměrně jednoduchý: Nejednalo se o techniku či ekonomiku, nýbrž o politiku. Rampa totiž znamenala zapojení armády do programu raketoplánů, což představovalo větší příjem financí, větší podporu vlády a další nezanedbatelné výhody. Kosmická agentura proto v té době orodovala u samotného Reagana, aby armádě nařídil přesunout do budoucna všechny vynášené náklady právě na raketoplány, čímž by se stal komplex SLC-6 absolutně nepostradatelným. Americké letectvo však zmíněné plány striktně a opakovaně odmítlo s poukazem na vysokou cenu, nespolehlivost a neoperativnost vesmírných letounů.

Život po životě

Třináctého května 1988 byl vydán příkaz k zakonzervování a odstrojení komplexu s tím, že všechny použitelné systémy se měly do 30. září 1989 předat dalším americkým vládním organizacím. Námořnictvo tak například obdrželo loď MV Independence (určenou pro vytahování motorů SRB z oceánu), NASA zase získala náhradní díly a nová zařízení pro raketoplány. Celkem se „rozdaly“ součásti rampy za 85 milionů dolarů.

Epizoda jménem SLC-6 v programu raketoplánů se tak uzavřela – a dlužno dodat, že šlo o epizodu velmi nákladnou. Přesnou investovanou částku neznáme, ale dostupné informace hovoří o rozmezí od tří do osmi miliard dolarů. Z rampy přitom nikdy neodstartovala jediná raketa Titan III či raketoplán! Po zakonzervování komplexu stála jeho roční údržba 34–36 milionů dolarů, a zákonitě tak vyvstala otázka, co s ním. Uvažovalo se mimo jiné o přestavbě pro nosiče Titan IV, ale pro zmíněný účel se nakonec přebudovala jiná rampa, SLC-4E.

Nicméně firma Lockheed projevila o SLC-6 zájem v souvislosti se svou raketou LLV (Lockheed Launch Vehicle), později přejmenovanou na Athenu: Na výšku měřila 20 m, vážila přes 60 t a ke startu využívala jeden z úchytů pro SRB motor raketoplánu. Z SLC-6 poprvé vzlétla 15. srpna 1995, ovšem 150 sekund po startu se vymkla kontrole a musela být dálkovým povelem zničena. Další pokus z 23. srpna 1997 už dopadl úspěšně. Později Athena odstartovala z kalifornské rampy ještě dvakrát – jednou zdárně, jednou nikoliv –, přičemž naposledy se tak stalo 24. září 1999.

TIP: Navštivte výzkumná a testovací centra Evropské vesmírné agentury

Už od 1. září téhož roku však americké letectvo pronajalo komplex firmě Boeing, která investovala 120 milionů dolarů do jeho úprav pro rakety Delta IV. Rampa dostala nový vypouštěcí stůl o rozměrech 23 × 14 × 7 m a o hmotnosti 650 t. Delta IV odtud poprvé zamířila do vesmíru v červnu 2006 a do poloviny tohoto roku přidala dalších pět startů. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907