Průmyslová revoluce: Pokrok, který přinesl blahobyt a zničil Zemi

04.11.2019 - Vilém Koubek

Během průmyslové revoluce začalo sice lidstvo objevovat svůj nový potenciál, ale zároveň odstartovalo proces postupného ničení planety, který se bohužel dodnes nepodařilo zastavit

<p>Manufaktury chrlily tolik zboží, že se pro jeho přepravu musely budovat nové cesty a kanály.</p>

Manufaktury chrlily tolik zboží, že se pro jeho přepravu musely budovat nové cesty a kanály.


Reklama

Vynález parního stroje, schopnost získat energii z tekoucí vody, efektivní metody obrábění a velmi primitivní automatizace se během druhé poloviny 18. století postaraly o nástup tzv. průmyslové revoluce: Výroba se postupně přesunula do továren, těžba nerostných surovin nabrala na obrátkách a lidé z venkova se stěhovali do měst. 

Takřka každý aspekt současného světa vděčí za svou podobu právě průmyslové revoluci. Teprve díky ní lidstvo vykročilo k modernímu životnímu stylu, který je rychlý, relativně pohodlný a poznamenaný přebytkem. Zároveň se však jednalo o pomyslný historický zlom: Započala totiž devastace planety, jež se musela uskromnit na úkor agresivně se rozpínajícího druhu Homo sapiens. A následky tohoto „období rozkvětu“ pociťujeme dodnes.

Luxus na úkor zdraví

Před průmyslovou revolucí žila většina obyvatel na venkově – lidé buď pracovali pro farmáře či statkáře, nebo byli soběstační na vlastních polích. S vynálezem automatických spřádacích rámů či stavů poháněných elektrickým proudem se však vesnickému životu začala rodit konkurence. Moderní stroje byly sice drahé, ale průmyslníci si spočítali, že s nimi bude jejich textilní produkce levnější a rychlejší než ta rukodělná. S továrnami nemohli venkované soupeřit: Pracovník podpořený mašinerií byl mnohonásobně výkonnější a výsledný produkt se navíc v obchodech prodával levněji – proto se u průmyslníků nechávali zaměstnat. V textilkách obvykle pracovaly svobodné ženy nebo sirotci, kteří na dnešní poměry nevídaně otročili 12–14 hodin denně. Volno bylo pouze v neděli.

Rozkvět manufaktur nejen v textilním průmyslu vedl k mnohem rychlejší výrobě, rozšíření nabídky obchodů a zvyšování mezd. Podle ekonoma Roberta Lucase „se poprvé v historii začal stabilně zvedat životní standard obyčejných lidí“. Průměrný věk, který do té doby ve Francii činil 35 let a v Británii 40, stoupal a nový „blahobyt“ podnítil masivní růst populace. Na počátku revoluce, tedy kolem roku 1750, žilo na planetě podle odhadů zhruba 700 milionů lidí, zatímco v roce 1800 již miliarda. Hranice druhé miliardy padla v roce 1927, třetí přibyla roku 1960, čtvrtá o 15 let později a počet obyvatel zatím dál roste.

Příměstské zóny smrti

Problém spočíval v tom, že předrevoluční infrastruktura nedokázala zacházet s rostoucím objemem zboží, takže se musely nejen modernizovat dopravní prostředky, ale také budovat nové silnice, splavné kanály apod. Rozkopávání krajiny však mělo ze všech změn spojených s průmyslovou revolucí na životní prostředí zřejmě nejmenší dopad.

V důsledku rostoucího zájmu o práci v továrnách se narychlo likvidovala „příroda“ v okolí měst, aby na jejím místě mohly vzniknout provizorní slumy pro novou dělnickou sílu. Ve stávající zástavbě vzkvétal trh s nájmy, ale zájemců se hlásilo tolik, že pro všechny zkrátka nebylo místo. Za hranicemi obcí lidé sice bydleli zadarmo, ale ve velmi bezútěšných podmínkách: Neměli k dispozici čistou vodu a často ani prostředky pro základní hygienu. Ve slumech se tak šířila cholera, tuberkulóza i tyfus a smrt byla na denním pořádku. K lepšímu se situace změnila až díky nařízením a zákonům ve druhé polovině 19. století, a to jak v Británii, tak na kontinentu.

Uhlí a umírající děti

Ve stejné době však vstupovaly v platnost také zákony řešící ještě palčivější problém než šíření nemocí ve slumech – a sice znečištění vzduchu. V továrnách i domovech se během industriální revoluce topilo uhlím, a z komínů se tak do vzduchu valila masivní oblaka dýmu, jež doslova zatemňovala oblohu. Sazí bylo tolik, že lidem za chůze černalo oblečení a domům tmavly fasády. Jenže v 18. a začátkem 19. století ještě nebyly známy dopady znečištěného ovzduší na zdraví, a navíc neexistovaly žádné regule na množství spalovaného uhlí. Tmavá obloha a neutuchající kašel se dlouhou dobu považovaly za nutnou samozřejmost jdoucí ruku v ruce s technologickým pokrokem. 

Již v 50. letech 19. století si však lidé začínali uvědomovat spojitost mezi černým nebem a upadajícím zdravotním stavem populace. Dnes vědci předpokládají, že pouhé 1% navýšení ve spalování uhlí v té době mělo za následek vzrůst novorozenecké úmrtnosti o jedno dítě na sto porodů. 

Nedýchej, nebo nevyrosteš!

Nevhodný vzduch začali lékaři spojovat nejen s úmrtími, ale také s dlouhodobým vlivem na zdraví, zahrnujícím i dýchací potíže či zpomalený růst v dětství. Dospělé obyvatelstvo v zamořených oblastech bylo v průměru zhruba o 2 cm nižší než lidé žijící jinde. Zákony omezující spalování uhlí, jež se objevily ve druhé polovině 19. století, vzduch postupně „pročišťovaly“ a ve zdravějším prostředí stoupal i průměrný vzrůst. Během 20. století „přerostla“ populace své předchůdce z dob průmyslové revoluce o 7,6 cm

Z dlouhodobého hlediska však změny v ovlivňování ovzduší přišly pozdě: Agresivní růst průmyslu a spalování měly za následek extrémní produkci skleníkových plynů v čele s oxidem uhličitým. Podle analytického webu Global Carbon Project vyprodukovala Velká Británie v letech 1750–2016 celkem 77 miliard tun CO2, Rusko 100 miliard, Čína 200 miliard a Spojené státy bezkonkurenčních 399 miliard. Pro srovnání, u nás šlo za stejnou dobu o „pouhých“ 8,32 miliardy tun. Největší podíl na uvedeném znečištění mělo samozřejmě uhlí, nicméně v první polovině 20. století začaly vzduch víc negativně ovlivňovat i ropné produkty.

Svět bez stromů

Průmyslová revoluce ovšem ke znečišťování ovzduší přidala ještě jeden umocňující faktor, a to masivní odlesňování. Kácení stromů tvořilo vždy nedílnou součást lidského pokroku, neboť dřevo sloužilo jako zdroj tepla i světla a k těžbě nebyly zapotřebí žádné složité nástroje či dovednosti. Jak světová populace rostla a její nasycení vyžadovalo přechod na intenzivnější farmaření, nahrazovaly lesy vznikající pole. Popsanou změnou rázu krajiny se však lidé ani zdaleka nepřiblížili plundrování, jež nastalo v 18. století.

V průmyslovém procesu sice dřevo ustoupilo uhlí, což mu ovšem nijak neubralo na oblibě coby materiálu pro stavbu domů, lodí nebo třeba výrobu nábytku. Díky novým strojům bylo navíc možné kmeny opracovávat rychleji a efektivněji. Od konce 17. do začátku 20. století tak jen ze střední Evropy zmizelo na 67 000 km² lesů, což odpovídá rozloze Irska. Za oceánem drancování postupovalo ještě rychleji, neboť kácení patřilo k běžné praxi při osídlování nového kontinentu: Podle odhadů pokrývala již v roce 1850 vykácená plocha v Severní Americe 460 000 km², tedy víc než Švédsko, a k roku 1910 šlo o neuvěřitelných 776 000 km², tj. bezmála o rozlohu Turecka. V roce 1950 se pak přidalo ještě drancování deštných pralesů, které neustává dodnes, ačkoliv jich v amerických tropických oblastech už zmizela víc než čtvrtina. 

Kácíme a znečišťujeme

Zeleň však hraje významnou roli v regulování skleníkových plynů. Budování továren, vypouštění škodlivin do ovzduší a zároveň i kácení stromů vyvolalo následky, jež dnes nejen pociťujeme, ale také dál zhoršujeme. 

Studie vědců z Australian National University publikovaná v časopise Nature vysvětluje, že oteplování spojené s průmyslovou revolucí začalo již v 30. letech 19. století, ale pouze v oblastech tropických oceánů a na pólech. Evropa, Asie a Severní Amerika si teplotních změn začaly všímat až zhruba o dvacet let později. Lokální výkyvy tehdy sice nebyly katastrofální, avšak podle badatelů se výrazně proměnil vývoj globálního podnebí: Před průmyslovou revolucí se totiž planeta v důsledku vulkanické činnosti spíš ochlazovala.

Rekordní vedro

Zatímco australští vědci pro svou práci využili archeologické nálezy a různé přírodní zdroje staré víc než 500 let, jež změnu klimatu odrážejí, poněkud ucelenější představu o vývoji nám dávají měření zahájená v roce 1880. Zprvu sice teplota postupně klesala, a v roce 1909 byla dokonce o 0,47 °C nižší než na začátku vedení záznamů. Nicméně pak přišlo oteplování, jež v současnosti nabírá závratnou rychlost. Oproti roku 1880 se teplota na planetě zvedla o 1 °C. Ačkoliv jde na první pohled o zanedbatelný rozdíl, opak je pravdou: Jedná se totiž o průměr z celé Země. Na některých místech jsou tedy posuny skutečně mírné, zato jinde – například ve velkých městech či na pólech – lze následky nejen pocítit na vlastní kůži, ale také přímo spatřit.  

Letošní červenec se stal oficiálně nejteplejším měsícem v historii měření: 25. července dokonce Evropu zasáhla vlna tak silných veder, že rtuť v mnoha metropolích vystoupala nad 40 °C. Paříž pak naměřila 42,6 °C, nejvyšší hodnotu v dějinách města. Horka však postihla také polární oblasti: Například z grónské pokrývky zmizelo 197 miliard tun ledu, tedy množství srovnatelné s objemem 80 milionů olympijských plaveckých bazénů, a hladina světových oceánů tak stoupla o 0,5 mm.

Průmyslové revoluci vděčíme za mnohé. Strhla však i lavinu problémů, které nejspíš vyřeší pouze jiná, podobně radikální změna ve struktuře ekonomiky. 

Británie versus lesy

Nejen průmyslová revoluce, ale hlavně světové války přivedly Velkou Británii na pokraj vymýcení veškerých lesů. Po prvním globálním konfliktu byly tamní porosty nejvíc zdecimované v historii: V roce 1919 pokrývaly pouhých 5 % země a teprve v tomto krizovém bodě vznikla Forestry Commission, jež měla dohlížet na lepší správu krajiny. Ani po sto letech ovšem nejsou výsledky zázračné: Dnes Británii porůstá les jen z 12,9 %, zatímco průměr ostatních evropských zemí činí 38 %.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907