Raději lágr než zákop: Život italských válečných zajatců za světové války

Itálie zmobilizovala v letech 1915 až 1918 zhruba 4 200 000 vojáků, což papírově představovalo úctyhodnou vojenskou sílu zhruba podobnou vojsku Velké Británie. Od samého počátku se však potýkala se špatnou mírou organizace a nízkou morálkou. Muži z Apeninského poloostrova neprojevovali velkou chuť padnout v boji proti nedávnému spojenci a velení se od vstupu do konfliktu potýkalo s vysokou mírou dezerce i přílišnou ochotou vzdát se nepříteli. Celkem padlo do zajetí na 600 000 Italů, což odpovídalo zhruba každému sedmému nasazenému na frontě (pro srovnání: Britů se vzdalo asi 180 000, Francouzů 500 000). 

Morálka královské armády se navíc začala ještě výrazně zhoršovat během desáté bitvy na Soči na jaře 1917. Množily se případy, kdy celé jednotky odmítaly nastoupit k útoku, a to navzdory hrozbám drakonických trestů. Stále častěji docházelo ke zběhnutím a počty zajatců dosahovaly do té doby nevídaných cifer – celkem se během několika týdnů vzdalo 27 000 vojáků. 

Bitva u Caporetta na podzim téhož roku pak v tomto ohledu znamenala naprostou katastrofu – při nepřátelském průlomu padlo okolo 10 000 Italů, zhruba čtyřikrát tolik jich utrpělo zranění, ale 280 000 mužů se vzdalo a dalších 350 000 hromadně opustilo své pozice i cenné vybavení a dezertovalo. Během jediného měsíce bojů tak Itálie přišla o více bojeschopných mužů než od roku 1915 celkem.

Život v hanbě 

Postoj italské vlády i velení vůči vlastnímu mužstvu se vyznačoval zvláštní tvrdostí. Nízké morálce svých podřízených se snažili generálové čelit především represemi, hromadnými popravami a ve vzácných případech také zcela mimořádnými tresty, jako byla decimace (popravy náhodně vybraných vojáků). V nemilosti se ocitli také váleční zajatci. Oficiální úřady nejenže odmítaly provádět jakoukoliv organizovanou pomoc těmto mužům, ale dokonce blokovaly pokusy Červeného kříže organizovat v zemi finanční sbírky na jejich podporu. Rodiny sice mohly posílat svým příbuzným v táborech potravinové balíčky, ale v reakci na Caporetto vláda nařídila snížení jejich povolené hmotnosti.

Vrchol krutosti pak přinesl návrh generála Armanda Diaze z roku 1918, v němž požadoval, aby navrátivší se zajatci neměli dovoleno zůstat v Itálii, ale byli odesláni do kolonií. Z tohoto záměru sice nakonec sešlo, ale navrátilce nečekalo po válce žádné vřelé přivítání. Většina jich byla internována ve speciálních táborech, kde je čekaly dlouhé výslechy zjišťující, zda se nejedná o zrádce či dezertéry. Velká část vojáků se domů dostala až po mnoha měsících. Na rozdíl od jiných spojeneckých zemí nevznikla ani žádná instituce bojující za jejich práva. 

Velice tvrdě se vůči zajatcům stavěla také oficiální propaganda. Noviny v souvislosti s nimi psaly o „nešťastných a zahanbených mužích“ nebo o „mužích, kteří zhřešili proti vlasti“. Vycházely články a brožurky popisující utrpení zajatých vojáků, již strádají hmotně i morálně, a Italové byli všemožně zrazováni od toho, aby se vzdali.

Práce, zima a hlad 

Propaganda v tomto případě příliš nelhala – situace italských zajatců v rakouských a německých lágrech nijak růžová nebyla. Ačkoliv se země centrálních mocností zavázaly v haagských úmluvách z let 1899 a 1907 respektovat práva válečných zajatců a živit je na vlastní náklady, praxe často vypadala jinak. 

V průběhu první světové války vzniklo na 500 zajateckých táborů určených vojákům z Apenin, největší v severorakouském Mauthausenu či českém Terezíně. Množství Italů ale dalece překonávalo logistické možnosti obou států. Situaci navíc komplikovala kontinentální blokáda, kterou se Francie a Británie snažily nepřítele vyhladovět. V situaci, kdy se mnohdy nedostávalo potravin ani pro vlastní armádu a obyvatelstvo, pochopitelně silně trpěli i váleční zajatci. Denní příděl jídla postupně klesl až na 1 000 kcal, zatímco Rakušané a Němci zajatí Dohodou měli nárok na minimální příděl 3 300 kcal denně. Hlad a podvýživa se záhy staly neoddělitelnou součástí života italských zajatců. 

Ti navíc plnili roli levné pracovní síly a museli vesměs odvádět těžkou fyzickou činnost často v uhelných dolech, vysokých pecích nebo kamenolomech. Kromě dřiny se pak Italům, mnohdy zvyklým na teplé podnebí, stala osudnou tuhá zima. Mimo to se zajetí samozřejmě pojilo i s represí a případnými fyzickými tresty ze strany věznitelů.

Krutá statistika 

Všechny zmíněné faktory společně namíchaly smrtící koktejl. V zajateckých táborech se začaly šířit nemoci jako tuberkulóza, břišní tyfus a později také španělská chřipka. Vyhladovělí Italové těmto chorobám nedokázali čelit a do konce války jich v lágrech zemřelo přes 100 000, což tvoří celkem 16 % z celkového počtu zajatců. Tisíce dalších následkům prožitých útrap zemřely krátce po návratu do vlasti. Toto hrozivé číslo výrazně převyšuje úmrtnost všech ostatních národů – pro srovnání v zajetí centrálních mocností zemřelo 2–3 % francouzských a 5–6 % ruských vojáků. 

Zvláštní podíl na této statistice měla katastrofa u Caporetta. Během několika dní padlo do rukou rakouské a německé armády výrazně větší množství zajatců, než na jaké byly připraveny. Nešťastné Italy poté čekaly dlouhé pochody do zázemí často horským terénem spojené s hladověním a za vysokých mrazů. Podle výpovědi vojenského lékaře z lágru ve středočeských Milovicích zemřelo jen během čtyř měsíců na 10 000 zajatců. Číslo je však pravděpodobně nadsazené, na místním hřbitově má být pohřbeno okolo 5 000 Italů. 

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Německé obavy a odsun vojska do Itálie

Nešťastné osudy italských zajatců byly v jejich domovině po válce úmyslně zatlačeny do pozadí – Mussoliniho režim budoval spíše kult vítězství, zatímco vzpomínky na neúspěchy neměly v novém státě místo. Situace se mírně zlepšila až po druhé světové válce. Přesto osudy statisíců mužů upadlých do zajetí dodnes historikové ani novináři dostatečně neprozkoumali.