Řezník z oceli: Josif Stalin za první světové války a ruské revoluce
Jen málo světových osobností prožilo tak barvitý život a prodělalo tak závratný sociální vzestup jako Josif Stalin. Syn gruzínského ševce se vlastní bezohledností prodral peripetiemi dějin a stal se vládcem největšího státu na planetě a jedním z nejkrutějších diktátorů historie. Zlomový okamžik na jeho cestě představovala první světová válka a ruská revoluce.
Apokryfní příběh ze Stalinova života vypráví o rozhovoru mocného sovětského diktátora se svou starou matkou. Ta se jej ptá: „A co ty, Soso, vlastně děláš?“ „Pamatujete na cara, maminko? Tak já jsem něco jako car,“ vysvětluje poněkud rozpačitě její syn. „Měl ses raději stát farářem,…“ odtuší suše stařena.
Farář, lapka nebo revolucionář?
Úsměvná a pravděpodobně smyšlená historka ilustruje pestrost Stalinova života. Narodil se v prosinci 1878 jako Josif Džugašvili do rodiny ševce v gruzínském Gori – přesné datum však dodnes zůstává předmětem diskusí. Všichni jeho starší sourozenci zemřeli v útlém věku, a tak se malý Soso, jak chlapci říkali, stal miláčkem matky i širší rodiny. Jinak všestranné rozmazlování budoucího diktátora narušoval pouze otec alkoholik, který syna i svou ženu často bil. Matka chtěla mít z Josifa kněze a ten proto po základní škole zamířil do bohosloveckého semináře v Tiflísu (dnešní Tbilisi).
Paradoxně právě tam se mladík seznámil s buřičskou a socialistickou literaturou a začal si říkat „Koba“ – podle lupiče a zbojníka z románu Patricida z pera Alexandera Kazbegiho. Přečetl také Marxův Kapitál a účastnil se tajných schůzek podobně smýšlejících členů semináře. Nakonec kněžskou dráhu nadobro opustil a zvolil raději úděl psance a revolucionáře.
„Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem,“ uváděl na to konto on sám. V dalších letech pořádal demonstrace a protesty a podle všeho také ozbrojené loupeže zaměřené proti bankám či boháčům. Vstoupil do sociální demokracie, aby po jejím rozštěpení odešel k radikálním bolševikům.
Přichází revoluce
Stalina (pseudonym začal používat roku 1913) několikrát zatkla policie za protistátní činnost a on několikrát zamířil do vyhnanství na různá místa carského Ruska. Protože opakovaně utíkal a vracel se do hlavního města, úřady jej v březnu 1914 poslaly do zapadlé sibiřské vesnice Kurejka, ležící za polárním kruhem. Tam pobýval i v době vypuknutí první světové války. V důsledku tenčících se lidských zdrojů jej v říjnu 1916 odvedli do armády, ale lékař mladíka prohlásil za nezpůsobilého služby kvůli zmrzačené levé ruce. Stalin potom pobýval na Sibiři až do únorové revoluce (březen 1917), kdy se po pádu carského režimu s nadšením vydal do Petrohradu.
Tam se okamžitě zapojil do politického ruchu. Spolu se Lvem Kameněvem získal hlavní vliv v redakci bolševických novin Pravda a strana jej vyslala jako zástupce do městského sovětu. Rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností revolučních událostí a v červenci 1917 se zapojil do pokusu o převrat. Když jej prozatímní vláda potlačila a zároveň provedla několik razií v redakci Pravdy, Stalin pomohl Leninovi uniknout a zároveň zachránil části cenného vybavení novin. Poté nakrátko vedl bolševickou stranu, protože ostatní předáci museli uprchnout do exilu. V době říjnového převratu pak sehrál roli především jako politický zástupce partaje v sovětu.
Ve víru občanské války
Po bolševickém převzetí moci se budoucí diktátor stal podporovatelem radikálního kursu. Spolu s Leninem podepsal dekret o uzavření redakcí nepřátelských novin, vyslovil se pro vznik tajné policie (Čeky) a zavedení takzvaného rudého teroru. Z pozice lidového komisaře pro národnostní menšiny potom podepsal Deklaraci práv národů Ruska. Spolu s Leninem také podporoval okamžité uzavření míru s centrálními mocnostmi, protože si uvědomoval, že revolucí rozvrácené ruské ozbrojené síly již Němcům a Rakušanům nedokážou vzdorovat.
Po vypuknutí občanské války však měl předvést také své organizační a velitelské dovednosti. V červnu 1918 jej nová vláda vyslala na jih Ruska do Caricynu, kde měl zajistit zásobování armády potravinami. Stalinovy ambice však výrazně přesahovaly zadané úkoly, takže okamžitě po svém příjezdu převzal velení místní Čeky. Začaly masové popravy skutečných i domnělých zrádců, často zcela bez soudu a jen na základě mlhavých podezření.
Aby zajistil plynulé zásobování potravinami, neváhal terorizovat venkovany a několik vesnic nechal srovnat se zemí. Aktivně se také podílel na vedení vojenských operacích. Spolu s pozdějším maršálem Klimentem Vorošilovem centralizovali velení nad všemi rudými silami v oblasti pod hlavičkou nově založeného Severokavkazského vojenského okruhu. Oba muži také ukázali tvrdou ruku, když „vyčistili“ vojsko od takzvaných specialistů – důstojníků a odborníků někdejší carské armády, kteří se po převratu přidali k bolševikům.
Bitva o Caricyn
Všechna tato opatření však ve Stalinově podání představovala pouze prostředky k dosažení vítězství. Rudá armáda sice ovládala město a jeho okolí, nacházela se však pod tlakem donských kozáků, jimž se na konci června 1918 podařilo Caricyn obklíčit. Krátce nato začal také pozemní útok, který se však bolševikům díky masivní podpoře dělostřelectva podařilo odrazit. Pokusy o prolomení prstence obléhatelů nicméně selhaly a situace se začínala komplikovat.
Ve městě samotném mezitím houstla atmosféra a mezi rudými předáky docházelo ke kompetenčním sporům. Zatímco vrchní velitel Lev Trockij usiloval o co nejsilnější centralizaci vojska, Stalin opakovaně požadoval zvyšování pravomocí lokálním velitelům – tedy sobě. Gruzínský velitel navíc často projevoval neposlušnost, překračoval své pravomoci, choval se krutě k podřízeným i místnímu obyvatelstvu a neváhal krást zásoby směřující k jiným jednotkám. Vzájemně si na sebe s Trockým stěžovali u Lenina a tato antipatie předznamenala jejich budoucí konflikt.
Za této situace kozácké vojsko zahájilo na konci září 1918 novou ofenzivu, kterou se i tentokrát podařilo zastavit jen s velkým vypětím sil. Ke změně situace došlo až v polovině října, kdy 1. „ocelová“ střelecká divize Dmitrije Žloby prolomila obklíčení. Z úspěchu se však Stalin neradoval příliš dlouho, protože jej záhy pro neposlušnost povolali zpět do Moskvy.
Hrdina, nebo hochštapler?
Navzdory své problémové povaze prokázal budoucí diktátor během bitvy o Caricyn vlastnosti, které z něj dělaly pro bolševiky nedocenitelnou postavu. Především jeho rozhodnost a krutost dokázaly v krizových okamžicích obnovit pořádek a získat cenné zásoby i tam, kde se zdánlivě žádné nenacházely. Již proto na něj v prosinci 1918 čekaly nové úkoly. Nejprve šlo o vyšetřování porážky Rudé armády u sibiřského Permu, kde bolševické síly až příliš snadno podlehly bělogvardějcům.
Se stejným posláním jej později vyslali na západní frontu k Petrohradu, kde docházelo k častým dezercím i případům přebíhání k nepříteli. Ani tentokrát Stalin nezklamal a jeho cestu občanskou válkou lemovaly veřejné popravy, mučení a kouř z vypálených usedlostí. Spolu s tím se objevovaly i další spory s nadřízenými, když temperamentní Gruzínec svévolně porušoval rozkazy, případně uraženě hrozil rezignací, nebylo-li po jeho. Celkově však bolševické vedení strany vyhodnotilo jeho roli v občanské válce jako pozitivní a v listopadu 1919 obdržel Řád rudého praporu.
Varšavská otázka
Rudí však dosud neměli vyhráno. Když na začátku následujícího roku vypukla válka s Polskem, zamířil Stalin k Jihozápadnímu frontu. Tam z pozice člena revoluční rady nařídil silám Michaila Buďonného zaútočit na Lvov, zatímco jádro sovětských sil postupovalo k Varšavě. Právě v této fázi konfliktu došlo k jednomu z rozhodujících okamžiků první poloviny 20. století. Velitel Západního frontu Michail Tuchačevskij se obrátil na Buďonného nejprve s žádostí a poté s rozkazem pomoci jeho vojskům obsadit polské hlavní město. Stalin však podobný postup zamítl a trval na pokračování proti Lvovu, po jehož obsazení pravděpodobně hodlal postupovat směrem na jihozápad do Maďarska a případně i do dalších evropských zemí. Toto rozhodnutí se ukázalo jako osudové.
Rudá armáda utrpěla u Varšavy porážku a sovětský výpad na západ skončil fiaskem. Tuchačevskij poté Stalina obvinil ze strategické neschopnosti a právě jemu připsal hlavní zásluhu na válečném neúspěchu. Ke kritice se záhy připojil i Trockij s dalšími představiteli, a tak zhrzený Gruzínec na svou pozici v armádě rezignoval.
O významu Stalinova rozhodnutí se dodnes vedou spory. Řada historiků má ale za to, že pokud by se síly Jihozápadního frontu připojily k Tuchačevskému, vyvíjela by se bitva u Varšavy jinak. Pád polské metropole do rukou Sovětů potom mohl zásadním způsobit ovlivnit průběh moderních dějin. A ještě v jednom ohledu měla celá varšavská kauza vliv na chod historie. Stalin si dobře pamatoval, kdo jej v minulosti ponížil – Trockému i Tuchačevskému se později krutě pomstil.
