Rituál z hlubin pravěku: Objev kremace staré 9 500 let přepisuje obraz afrických lovců-sběračů
Zdánlivě obyčejné naleziště v severní Africe vydalo důkaz, že i velmi staré lidské společnosti dokázaly vytvářet rituály pevně spojené s místem, pamětí a společným jednáním.
Archeologický výzkum v severním Malawi přinesl objev, který zásadně přepisuje dějiny pravěkých pohřebních praktik v Africe. Mezinárodní tým vědců odhalil nejstarší dosud známou záměrnou kremaci na africkém kontinentu, starou přibližně 9 500 let.
K události došlo u paty hory Hora, výrazného žulového skalního masivu čnícího z okolní krajiny severního Malawi. Právě zde skupina lovců-sběračů z doby kamenné spálila tělo drobné ženy na otevřené hranici – čin, který je mezi pravěkými lovci-sběrači mimořádně vzácný a náročný.
Kremace jako výjimka
Spálené lidské kosti známe už z doby před 40 000 lety, například z australského naleziště Lake Mungo. Záměrně budované pohřební hranice se však v archeologickém záznamu objevují až o desítky tisíc let později. V Africe byly až dosud nejstarší jisté kremace datovány do doby před zhruba 3 500 lety a spojovány s pasteveckými komunitami východní Afriky – tedy se společnostmi s vyspělejší technologií a složitějšími rituály.
Objev z Malawi je proto výjimečný: lovci-sběrači, kteří bývají tradičně považováni za sociálně méně komplexní, zde provedli rituál vyžadující značnou organizaci, kolektivní práci a symbolické myšlení.
„Kremace jako taková je u pravěkých i dnešních lovců a sběračů velice vzácná,“ uvádí antropoložka Jessica Cerezo-Románová z Oklahomské univerzity. „V neposlední řadě je to kvůli tomu, že stavba pohřební hranice postačující k důkladnému spálení lidského těla je velmi náročná. Vyžaduje spoustu materiálu, času a lidské práce.“
Rekonstrukce dávného rituálu
Vědci použili kombinaci archeologických, forenzních, geospatialních a bioarcheologických metod. Pod mikroskopem analyzovali popel, sedimenty i 170 drobných fragmentů lidských kostí, převážně z paží a nohou. Výsledkem je překvapivě detailní rekonstrukce samotné kremace.
Z analýzy kostí vyplývá, že spálená osoba byla necelých 150 cm vysoká dospělá žena ve věku přibližně 18 až 60 let, jejíž tělo bylo spáleno krátce po smrti. Stopy po řezech na kostech naznačují, že části těla byly před kremací zbaveny masa nebo úplně odstraněny.
Zarážející je zejména úplná absence lebky a zubů, které se při kremacích obvykle dochovávají. Vědci se domnívají, že hlava byla odstraněna ještě před zapálením hranice, pravděpodobně z rituálních důvodů.
Ačkoliv se dnes mohou zásahy do těla jevit drasticky, antropologové upozorňují, že podobné praktiky často souvisejí s uctíváním předků, uchováváním paměti a posilováním sociálních vazeb. V regionu Malawi se objevují i další důkazy o tom, že lovci-sběrači pracovali s tělesnými ostatky dlouhodobě – ukládali je, znovu pohřbívali nebo přenášeli jako paměťové „relikvie“.
Postavení hranice vyžadovalo shromáždění nejméně 30 kilogramů dřeva a trávy, což samo o sobě svědčí o koordinovaném úsilí. Analýza popela ukazuje, že účastníci oheň aktivně udržovali, rozhrabávali a přikládali, aby dosáhli teplot přesahujících 500 °C. V popelu byly nalezeny také kamenné nástroje, které mohly být do ohně vloženy záměrně – snad jako milodary nebo symbolické předměty spojené se zesnulou.
Největší záhadou zůstává otázka, proč byla tato konkrétní žena pohřbena tak odlišně, zatímco ostatní lidé na stejném pohřebišti byli ukládáni neporušení do země. Mohla mít výjimečné postavení? Byla nositelkou zvláštní role, nebo její smrt souvisela s mimořádnou událostí?
Odpověď vědci neznají, jisté však je, že tento objev zásadně mění naše chápání pravěkých afrických společností – ukazuje je jako komunity schopné hlubokého symbolického myšlení, složitých rituálů a dlouhodobé práce s pamětí a místem.
