Růst až za obzor: Česká města zažila v 19. století urbanistický vzestup

07.09.2022 - Jiří Hendrich

Města, jak je známe dnes, ušla za poslední dvě staletí pořádný kus cesty. Když se uzavřené celky, do té doby spoutané mohutnými hradbami, konečně mohly v 19. století volně nadechnout, začaly se v hlavách jejich představitelů rodit plány na další rozrůstání a pohlcení okolních sídel. Z mnoha různých důvodů ale jejich obyvatelé byli často proti

<p>Brno kolem roku 1850. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Brno kolem roku 1850. (foto: Wikimedia Commons, CC0)


Reklama

Velkoměst, tedy měst s více než 100 000 obyvateli, je dnes v dnešní České republice šest – Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec a Olomouc. Pro růst jejich rozlohy i počtu obyvatel se ukázaly být klíčové první roky po vzniku Československa, kdy se k nim v rámci velkých organizovaných akcí připojovala přilehlá města a obce. Co však sloučení předcházelo a jaká specifika a problémy tento proces přinesl? 

První městské vlaštovky

Velká sídla v české kotlině existovala mnohem dříve, než zde bylo možné mluvit o centrální moci – některé městské znaky ostatně charakterizovaly již v 5. století př. n. l. keltská oppida. Stejně tak by z jistého úhlu pohledu bylo možné za města považovat středověké části Prahy jako Staré či Havelské město, ta ovšem až do třicátých let 13. století nepožívala panovníkem udělených městských práv. Historie měst (v jejich formálním slova smyslu) se na našem území odvíjí od počátku 13. století, kdy král Přemysl Otakar I. udělil roku 1223 Uničovskou listinou dotčenému sídlu takzvané magdeburské právo.

Prvním, na dnešním pražském území založeným městem se všemi náležitostmi byla Malá Strana (tehdy jako Menší Město pražské), které právy roku 1257 obdařil král Přemysl Otakar II. Nutno však podotknout, že sjednocení pražských měst se nepovedlo ani Karlu IV., ani Jiřímu z Poděbrad. Uspěl až Josef II. v roce 1784, který v Královské hlavní město Prahu spojil Staré Město pražské, Malou Stranu, Hradčany a Nové Město pražské.

Vznik dalších budoucích českých velkoměst se datuje také už do 13. století – král Václav I. udělil příslušná privilegia v roce 1243 Brnu a mezi lety 1239 a 1246 též Olomouci. Ostrava získala městský statut někdy mezi lety 1267 a 1279 (s největší pravděpodobností od Přemysla Otakara II.) a Plzeň okolo roku 1295 od krále Václava II.

Pro středověká města bylo typické opevnění hradbami, které zpravidla probíhalo ve dvou fázích. Jako první vyrostlo ve 13. a 14. století gotické opevnění (jeho pozůstatky dodnes najdeme v Praze Na Slupi, v Koželužské ulici v Olomouci nebo v Brně v Husově ulici), v průběhu 17. a 18. století se pak přistavovaly hradby v barokním stylu včetně typických bastionů (bašt). Příkladem takto zachovalého barokního opevnění je pražský Vyšehrad nebo olomoucká Korunní pevnůstka. 

Opevnění nepotřebné…

Na území českých zemí se prvním městem, kde došlo k rušení opevnění, stalo Brno, a to v souvislosti s tamějším pobytem francouzského císaře Napoleona. Právě jeho vojsko totiž moravské metropoli v roce 1809 silně poškodilo hradby včetně těch špilberských. Když pak v roce 1852 František Josef I. zrušil Brnu statut vojenského města, bourání mohlo být dokončeno. V největším moravském městě se dodnes dochovaly hradební terasy pod Petrovem, které byly revitalizovány do podoby působivého parku. 

Opevnění Brna, 1690. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Plzeň mohla postupovat podobně jako Vídeň, jejíž hradby byly rovněž řešeny okružně – jen místo okruhu pro dopravu vznikly sady, které je možné obdivovat dodnes. Praha měla svým méně pravidelným tvarem jinou pozici. Zbouráním hradeb zde vznikl prostor k budování parků, činžovních domů nebo veřejných objektů jako Národní muzeum nebo Státní opera. Kromě plně dochovaného Vyšehradu jsou pozůstatky hradeb stále k vidění v blízkosti Pražského hradu u Strahova, na Petříně či v údolí Botiče v Nuslích.

V případě Ostravy nebyl na opevnění kladen příliš velký důraz s ohledem na fakt, že blízká Olomouc dlouho plnila funkci centra Moravy a v 18. století se proměnila na pevnost. V budoucím centru těžebního průmyslu tak vybudované hradby chátraly a část se jich samovolně zřítila, zbytek byl v 19. století zbourán plánovaně. Dnes jsou k vidění již jen jejich malé fragmenty, jako je ten na Kostelním náměstí.

… i vyžadované

Olomouc se stala pevnostním městem v polovině 18. století, kdy tak císařovna Marie Terezie reagovala na její opakované ohrožení pruskými vojsky. Hraniční pevnost moderního bastionového typu následně vydržela pětitýdenní obléhání v roce 1758. Bezpečí hradeb využil císařský dvůr roku 1848, kdy do Olomouce prchl před revolučním řáděním ve Vídni. Abdikujícího císaře Ferdinanda I. Dobrotivého a jeho následníka Františka Josefa I. zde chránil dokonce slavný maršál Josef Radecký.

Plán dokončené olomoucké bastionové pevnosti z roku 1757 se zaplavením. (foto: Wikimedia Commons, Herbert FrankCC BY 2.0)

Právě v trůnním sále olomouckého Arcibiskupského paláce dne 2. prosince 1848 František Josef fakticky nastoupil na rakouský trůn. Na rozdíl od ostatních velkých měst v českých zemích proběhlo zrušení pevnostního statusu a tím podmíněné bourání hradeb až po roce 1886.

Jakmile byly hradby většinově zbourány, využila uvolněný prostor nejen samotná města – růst byl totiž umožněn i oblastem přiléhajícím k opevnění z druhé strany. Začaly vznikat sady, parky, honosné budovy a někdy i urbanisticky promyšlené územní celky (za typický příklad může posloužit Dómská čtvrť v Olomouci). Nejbližší okolí tak po odstranění a zbourání hradeb s městem často brzy utvořilo aglomeraci (například Královské Vinohrady v Praze nebo brněnské Husovice), do úplného sloučení ale zbývalo ještě několik desetiletí. 

Praha

Rozšiřování Prahy probíhalo v 19. století postupně – nejprve byl v roce 1850 připojen Josefov, poté v letech 1883 a 1884 Vyšehrad a Holešovice a v roce 1901 Libeň. Nadále však zůstávalo mnoho jejích budoucích částí samostatných – například Vinohrady, Žižkov, Smíchov či Vršovice. Jak by budoucí Praha mohla vypadat, nastínil stavební zákon, který od roku 1886 upravoval poměry v metropoli i v jejích příměstských obcích. Rozsahem se celek, který se tímto nařízením řídil, příliš nelišil od Velké Prahy, vzniklé o 35 let později. 

V souvislosti s rozšiřováním centra Prahy začal být tamějšími radními vyvíjen tlak, aby jednotlivé části města odpovídaly moderní době a aby v blízkosti historických částí nebydlili chudší obyvatelé v zanedbaných domech. I z těchto důvodů metropole přistoupila k ve své době kontroverzní rozsáhlé asanaci Josefova a částí Starého a Nového Města.

Kritiku tohoto počínání, sepsanou jejím nejhlasitějším odpůrcem, spisovatelem Vilémem Mrštíkem, podepsala řada osobností včetně budoucího prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, malíře Mikoláše Alše či spisovatele Aloise Jiráska. Mrštík šel později ještě dál a roku 1897 vydal dílko Bestia Triumphans, v němž bylo celé téma asanace a přístupu k památkám „povýšeno“ na filozofickou debatu o humanitě a ušlechtilosti. Asanace probíhala až do roku 1943, tedy dlouhých 50 let, přičemž jen do roku 1914 bylo zbořeno 469 staveb. 

Výsledkem tak bylo na jedné straně zlepšení zdravotní a záplavové situace (v původním Josefově byl větší výskyt infekčních chorob než ve zbytku Prahy a celá oblast se nacházela v o několik metrů nižší nadmořské výšce, než jak je tomu dnes) a nahrazení některých rozpadlých budov novými modernějšími. Na druhou stranu zmizelo množství hodnotných památek, neboť asanaci padly za oběť tři synagogy, renesanční Melantrichův dům na Starém Městě či téměř celá čtvrť Podskalí. Na periferii byl tímto krokem vytlačen problém s chudinou. 

Velký pražský skok

Souběžně s asanací probíhaly diskuse o sloučení dalších městských částí s Prahou, jednání však narážela na vysoké požadavky připojovaných částí, které často usilovaly v rámci metropole například o zajištění autonomie. Když už se v roce 1908 schylovalo k připojení Smíchova, Žižkova a Nuslí, celá operace nakonec nebyla schválena zemským sněmem, paralyzovaným národnostními spory, a posléze ani okresními zastupitelstvy.

Během první světové války jednání ustala a čekalo se, jak se vyvine poválečné uspořádání. Po vzniku Československa se podmínky ukázaly být ve všech ohledech příznivější a shoda panovala jak v rámci tehdejší Prahy, tak mezi jednotlivými připojovanými obcemi. Národním shromážděním tedy bez problémů prošel již zmíněný zákon o Velké Praze, který nabyl účinnosti 1. ledna 1922. K onomu datu se k Praze připojilo celkem 37 bývalých obcí a měst, kvůli čemuž bylo nezbytné zavést uspořádání do městských částí. Praha tak nově sestávala z 19 čtvrtí, značených římskými číslicemi: I získalo Staré Město, XIX obdržely Dejvice. Na několika místech v Praze se toto původní číslování udrželo až do dnešních dob i přesto, že celý systém během další stovky let prošel dvěma komplexními proměnami.

Aby se zmírnily některé negativní dopady v podobě skokového zvýšení životních nákladů obyvatel připojovaných městských částí, bylo dohodnuto desetileté přechodné období, po které zůstaly daně a poplatky ve stejné výši jako před rokem 1922. V prvních letech tak převážily pozitivní důsledky celé akce, jako například stavební boom (jakkoli se kvůli tomu Praha musela výrazně zadlužit) a zvýšení životní úrovně. Dalším pozitivním dopadem bylo i zachování venkovského rázu a atmosféry některých připojených částí, což je v Praze do jisté míry možné pozorovat dodnes.

Brno

K rozšiřování Brna docházelo již v průběhu 19. století. V roce 1850 k němu bylo přičleněno 29 obcí, čímž se město dostalo na padesátitisícový počet obyvatel, a i díky prosperujícímu textilnímu průmyslu svým významem postupně předčilo dosavadní moravskou metropoli Olomouc. S další územní expanzí se po několik dalších dekád příliš nepočítalo. V mnoha okolních vesnicích totiž převažovalo německé obyvatelstvo (ostatně i brněnská samospráva byla většinově německá) a obec Židenice dokonce žádala povýšení na samostatné město, protože byla s 15 000 obyvateli největší rakousko-uherskou vsí. 

Ani 28. říjen 1918 ještě poměry výrazněji nezměnil. Týden před vznikem samostatného československého státu, v pondělí 21. října, byl německými poslanci rakouské říšské rady formálně ustaven státní útvar Deutschösterreich (Německé Rakousko), který si Brno (ale i Sudety či Jihlavu) nárokoval. Spor o územní celistvost českých zemí vyvrcholil mezi listopadem 1918 a lednem následujícího roku ozbrojeným konfliktem, v němž byla úspěšná československá strana. Po potlačení německo-rakouských nároků získali Češi převahu i v brněnské městské samosprávě. V duchu obecného zájmu československé vlády na vzniku větších aglomerací (a v případě Brna též posílení českého charakteru města) nestálo od tohoto okamžiku vzniku Velkého Brna nic v cestě.  

Zvětšilo se sedmkrát

Zákon o Velkém Brně byl přijat 16. dubna 1919 s okamžitou účinností a záhy byla k moravské metropoli připojena dvě města (Královo Pole a Husovice) a 21 obcí. Zatímco mezi přijetím zákona o Velké Praze a jeho účinností uplynul více než rok a půl, což poskytlo dostatečnou časovou rezervu na praktické přípravy, v případě Velkého Brna byly přijaté změny realizovány okamžitě. Rozloha Brna se tak doslova přes noc rozšířila více než sedminásobně a počet jeho obyvatel se téměř zdvojnásobil. 

TIP: Zaniklý festuňk: Obnova hradeb v Olomouci stála deset milionů zlatých

Kromě vyřešení národnostního problému se vznikem Velkého Brna naskytl prostor též pro realizaci mnoha dalších projektů nejen v centru města, ale také v jeho nově připojených částech. V nejbližších letech tak byla intenzivně budována infrastruktura, vodovody a kanalizace a čistírny odpadních vod. Brno se stalo druhým největším městem nově vzniklé republiky, a kromě nové univerzity v něm našly sídlo některé ústřední justiční instituce jako Nejvyšší soud nebo generální prokuratura.

Mezi původním Brnem a nově připojenými částmi se nacházelo mnoho volného prostoru, který posloužil za stavební parcely. Okolo silnic tak rostly obytné domy, luxusní vily, banky i veřejné stavby – často v duchu funkcionalismu, který našel v Brně srovnatelné, ne-li větší uplatnění než v Praze. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Fosilie ptakoještěra Balaenognathus maeuseri byla nalezena v německém lomu a byla popsána paleontology z Anglie, Německa a Mexika. (ilustrace: University of Portsmouth, Megan JacobsCC BY-SA 4.0)

Věda
Zajímavosti

Ratibořický zámek pravděpodobně zažil nejedno dostaveníčko paní kněžny s Metternichem… (Wikimedia Commons, KozuchCC BY-SA 3.0 + Wikimedia CommonsCC0)

Historie

Roztavená láva stéká z ostrova Havaj do Tichého oceánu. (foto: Shutterstock)

Příroda

Jak by asi vypadala obloha na planetě uvnitř kulové hvězdokupy? (ilustrace: Shutterstock)

Vesmír

V roce 2022 bylo objeveno pouhých 13 případů infekce vlasovcem medinským. Ještě v 80. letech minulého století jich byly miliony. (foto: The Carter Center, Louise GubbCC BY 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907