Rytířští králové na českém trůně: Kteří panovníci se vyznamenali v boji?

01.02.2020 - Jindřich Kačer

Středověk se neodmyslitelně pojí s rytířskou kulturou, a proto se i od korunovaných hlav očekávalo vznešené a chrabré chování. Nicméně zdaleka ne všichni panovníci podobným nárokům dostáli, neboť není jednoduché vládnout a zároveň prokazovat statečnost na bojišti

<p><strong>Karel IV.</strong> byl neotřelý taktik a miloval boj – ve válečné vřavě se až do usednutí na trůn cítil jako doma, mezi udatné bojovníky patřil ale i <strong>Jan Lucemburský</strong>.</p>

Karel IV. byl neotřelý taktik a miloval boj – ve válečné vřavě se až do usednutí na trůn cítil jako doma, mezi udatné bojovníky patřil ale i Jan Lucemburský.


Reklama

Co ve skutečnosti znamenalo být rytířským králem? Ponechme nyní stranou dvorné chování, v němž by z českých středověkých panovníků asi nejvíc vynikal Václav II. Toho bychom pro jeho chatrné zdraví, poměrně slabou tělesnou konstituci i častá psychická traumata – třeba strach z bouřek – rozhodně mezi rytířské vladaře nepočítali. Mnohem víc nás budou zajímat vládci, kteří se osvědčili také jako válečníci. Protože pouze v boji mohl rytíř získat ostruhy, slávu a respekt. 

Hlavně se nezranit

Dostupné prameny často zamlžují, kdy panovníci při vojenských výpravách projevili opravdovou osobní odvahu a kdy zůstali v zázemí, aby mohli v poklidu velet a neutrpěli zbytečné zranění. Až do dob Václava I., který v Čechách otevřel dveře rytířské kultuře, u nás sice nemůžeme hovořit o rytířských králích, ale mnohou účast českých panovníků v boji doloženu máme. 

První z nich, Vratislav II., si vysloužil korunu za věrné služby římskému králi Jindřichovi IV., jemuž často poskytoval vojenskou podporu. Velké vítězství vybojoval například proti Rakušanům u Mailberku roku 1082: Lze dokonce předpokládat i jeho zapojení do boje, na poli jej však zřejmě doprovázela skupina družiníků, kteří by ho nenechali padnout.

Čestná rána z bezpečí

Podobně se zřejmě účastnil bojů i Vladislav II., když při italských taženích podporoval římského císaře Barbarossu. O krutostech a válečném nadšení Čechů se tehdy vyprávěly doslova legendy: „Sám český král ve skvostné zbroji napadá se svým silným vojskem první šik Milánských a probodává skrz naskrz jejich velitele a korouhevníka Dacia.“ Tyto zdroje však musíme brát s rezervou. Král stál v čele armády a dával pokyn k útoku. Sám se boje účastnil, ale spíš tak, aby mohl zasadit několik čestných ran, jež se pak oslavovaly v kronikách a písních. Reálné riziko mu zřejmě nehrozilo, skupina osobních strážců by ho z nebezpečí okamžitě vyvedla. 

Zmiňovaný Václav I., který měl zásluhu na českém rytířství, vedl nejednu válku – ať už proti vnitřním nepřátelům, nebo sousedním Rakušanům. O vlastním bojovém zapojení panovníka ovšem nic nevíme. Jeho syn Přemysl Otakar II., zvaný Král železný a zlatý, si jel vydobýt rytířskou slávu do Pruska v boji proti pohanům. Jeho vojsko tam sice zaznamenalo jisté úspěchy, ale on sám asi spíš velel, než bojoval.

Srazit, strhat a ubít

Otakar II. se například osobně účastnil vítězství u Kressenbrunnu nad Maďary, kde měl ovšem víc štěstí. Na jeho armádu, stále se připravující v ležení, zaútočila lehká kumánská jízda. Panovníka pak zachránil až drtivý útok jeho železných pánů, kteří se dokázali zorganizovat a nepřítele rozprášili. 

Ve svém druhém velkém střetu, roku 1278 na Moravském poli, potom Otakar II. získal poněkud smutný primát: Jako první český král padl v bitvě. Sám vedl největší šik spojeneckých knížat z říše, jenže průběh boje se zvrtnul a české vojsko se v panice dalo na útěk. Královská družina zřejmě celá padla a na panovníka čekala potupná smrt. Nepřátelští Rakušané ho srazili z koně, strhli z něj drahocennou zbroj, načež ho v přesile prostě ubili.

O bojových schopnostech českých králů si tedy nedělejme žádné iluze, neboť v rovném střetu se svými nejlepšími rytíři by asi prohráli. Neubránil by se nejspíš ani Jan Lucemburský, který byl rytířem tělem i duší a fyzický boj měl v oblibě. Navíc nastoupil na trůn velmi mladý, ve čtrnácti letech, takže si ještě dlouho udržel bojovou svěžest a zápal. Zpočátku válčil po boku staršího Ludvíka Bavorského, jehož podporoval v boji o trůn římského krále. Své první zkušenosti a rytířské ostruhy získal právě s ním, roku 1316 v bitvě u Esslingenu. V líté vřavě se dvacetiletý Jan osvědčil jako statečný válečník a rytířský pás si plně zasloužil. 

Co oči nevidí…

Největší bitvu však vybojoval po Bavorově boku v září 1322 u Mühldorfu, kde na hlavu porazili Fridricha Habsburského. Už zkušený Jan tam velel česko-lucemburskému vojsku a zbraslavský kronikář o něm napsal, že před bitvou podněcoval k akci i samotného Ludvíka, jenž byl sice zdatný politik a intrikán, ale na bojišti spíš zbabělec a váhavec.

Jan poté své schopnosti potvrdil coby vojevůdce při křížových taženích do Litvy roku 1328. O jeho osobní účasti v boji proti pohanům sice zprávy nemáme, ale vzhledem k jeho povaze ji můžeme předpokládat. Se svým vojskem se navíc dokázal přesouvat tak rychle, že tehdejší kronikáři přirovnávali jejich pohyb k létání. Při své druhé křížové výpravě týmž směrem ovšem Jan onemocněl a přišel o oko. O pár let později pak ve Francii ztratil i druhé, což znamenalo konec krále válečníka, ačkoliv mu bylo teprve 45 let. 

Snad i frustrace z fyzické neschopnosti ho přiměla k pomyslné sebevraždě: Slepý se nechal roku 1346 vést do husté vřavy bitvy u Kresčaku, aby tam slavně padl. Shodou okolností ve stejný den, 26. srpna, o 68 let dřív zemřel na Moravském poli Přemysl Otakar II.

Málem jsme prohráli!

U Kresčaku bojoval po Janově boku proti Angličanům i jeho syn a dědic Karel IV. Po zranění střelami anglických lučištníků ho však družiníci odvedli z pole. Karel, stejně jako jeho otec, válčil rád a šarvátkám se nevyhýbal. Ostatně několikrát jej za to káral i papež Klement VI., jinak jeho přítel. Hlava církve mu připomínala, že se pro římského krále nesluší vrhat se do boje jako nějaký bláznivý mladý rytíř. 

V době bitvy u Kresčaku bylo Karlovi třicet a měl za sebou patnáct bouřlivých let plných dobrodružství: Nejprve ho roku 1331 vyslal na tažení do Itálie jeho otec. Mladý muž tam měl bojovat za rodové zájmy proti vůdcům italských městských států. Soupeření spočívalo především v intrikách a diplomacii, ale došlo i k válečným střetům. První bitvu svedl Karel roku 1332 u San Felice, kde úspěšně čelil velké protilucemburské koalici italských měst. 

Ve svém životopise následně líčil: „A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři. Byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, také byl zabit. A zdviženi byvše od našich stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští a pak mnozí jiní je následovali.“

Nezdolný Karel IV.

Karel tedy neřídil bitvu ze zadních řad, ale vrhnul se přímo do nejhustší vřavy, jak se na tehdejší rytířské vládce slušelo. Jistěže i on měl kolem sebe družinu osobních strážců, nezabránili však tomu, aby byl pod ním zabit kůň. Karel se vyznamenal dokonce natolik, že jej po bitvě v šestnácti letech pasovali na rytíře.

Také později musel vyrazit do boje, když bránil lucemburské zájmy proti Janovu někdejšímu spojenci Ludvíku Bavorovi či proti intrikánským Italům. Málem přitom u Benátek padl do zajetí pirátů, ale podařilo se mu vyklouznout. Mnohokrát dokázal nečekaně udeřit: V noci například přepadl hrad Primeiro, čímž zcela zaskočil početně silnější Benátčany, kteří pak raději odtáhli. 

Na bojišti se zkrátka cítil jako doma. Změna přišla až s jeho nástupem na trůn roku 1346 a zejména po zranění z turnaje v roce 1350, které ho téměř stálo život. Poté už se věnoval spíš diplomacii a vládnutí, zatímco bojové šarvátky přenechal svým rytířům.

Královská pohoda

Karlovi synové Václav IV. ani Zikmund Lucemburský otcovo válečné nadšení nezdědili. První byl vyložený zbabělec, který sice miloval lov, ale k bitvě by se nikdy dobrovolně nepřiblížil. Naproti tomu Zikmund několikrát vytáhl do pole coby vojevůdce, ať už proti Turkům, či husitům. Nikdy se však příliš neosvědčil a rozhodně neměl sklon k nějakým vlastním bojovým aktivitám.

TIP: Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Posledním skutečně rytířským králem se tudíž stal Jiří z Poděbrad. Také on ovšem svůj válečný zápal projevil podobně jako Karel IV., tedy především před nástupem na trůn, který si musel doslova vybojovat. Budoucí husitský vladař získal první bitevní zkušenosti ve čtrnácti letech u Lipan, kde roku 1434 válčil proti radikálním husitským svazům. Poté se například v roce 1448 rychlým přepadem zmocnil Prahy a následnou válkou proti katolickému velmoži Oldřichovi z Rožmberka si upevnil postavení nejmocnějšího muže v Čechách. Pak ovšem začal výrazně nabývat na váze a při zvolení na trůn byl prý už natolik obtloustlý, že ho neunesl kůň. Války s uherským panovníkem Matyášem Korvínem již tedy řídil jen jako vojevůdce zpovzdálí. 

Čtyři ctnosti a víra

Rytíři se od zbylých vrstev feudální společnosti odlišovali nejen právem nosit zbraň a schopností bojovat, ale také mravnostním kodexem, který zprvu stál na třech základních vlastnostech: statečnosti, věrnosti a štědrosti. Mezi 12. a 13. stoletím pak přibyla čtvrtá, zdvořilost, jež zahrnovala také ohleduplné chování vůči ženám. Koncem 12. století bylo navíc rytířstvo podřízeno církvi, z ušlechtilých bojovníků se stali Kristovi vojáci a do pravidel, jimiž se v životě řídili, se vmísila i víra

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Modré šipky ukazují nově objevené slinné žlázy.

Věda

Kamera pro cizí světy Lunar ExoCam

Vesmír

Zbarvení samců a samiček se liší hlavně v oblasti genitálií. Pokud v intimních partiích kosatky při výskoku nad hladinu zahlédnete bílý ovál se třemi černými skvrnami, jde o samici.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907