S konzumem na věčné časy: Jak vypadaly obchody za socialismu a co v nich bylo k dostání?

02.06.2022 - Václav Kaška

Nedostatek zboží, fronty a věčné pokukování po západním standardu, ale i Pribináček, Jesenka či Majolka. Jak vypadal a proměňoval se obchod s potravinami v prvních dvou dekádách komunistické diktatury v letech 1948–1968?

<p>Fronta před brněnskou samoobsluhou na jaře roku 1968. <em>(foto: ČTK)</em></p>

Fronta před brněnskou samoobsluhou na jaře roku 1968. (foto: ČTK)


Reklama

Na rozdíl od Polska či Maďarska proběhlo v socialistickém Československu plošné zestátnění zemědělství a maloobchodu. Například v celé Praze fungovalo koncem roku 1960 již jen 50 soukromých obchodních jednotek, převážně trafik vlastněných invalidy, ponechaných zde „na dožití“. První kroky k tomuto stavu byly učiněny hned v roce 1945, kdy došlo mimo jiné ke znárodnění strategického potravinářského průmyslu. Měl vyhladovělé poválečné republice, v níž vázlo zásobování potravinami, které byly stejně jako za války na lístky, zajistit dostatek jídla.

Roku 1947 přestala do Československa proudit humanitární pomoc OSN v rámci akce UNRRA, Gottwaldova vláda se odmítla zapojit do amerického Marshallova plánu obnovy zdevastované Evropy a sovětská obilní injekce po neúrodě způsobené suchem byla jednorázovým politickým gestem, nikoliv systémovým opatřením.

S prázdnou taškou

Ačkoliv mnoho obyvatel slavilo státní převrat v únoru 1948 jako poslední překážku před cestou k šťastným zítřkům, ani funkcionáři KSČ nebyli schopni a ochotni zajistit plynulé zásobování a odstranit takzvané lístkové hospodářství. Vládnoucí komunisté sice nezrušili ministerstvo vnitřního obchodu či ministerstvo výživy (potravinářského průmyslu), jenže v éře vrcholného stalinismu let 1948–1953 měl přednost těžký a zbrojní průmysl.

Na třetí světovou válku se připravující hospodářství sice zalévalo chřtány imperialistů tunami oceli, ale všední životy jednotlivců trápil nedostatek, který zaznamenal například penzionovaný brněnský úředník a spisovatel Čestmír Jeřábek: „(…) večeřeli jsme opět při svíčkách (…) Zdenka včera přišla z nákupu, nedonesla nic (…) večer oznámilo rádio, že od prvního ledna 1952 budou sníženy příděly potravin a textilií na lístky některým kategoriím obyvatelstva (mj. pensistům a ženám v domácnosti)“.

Konec konkurenčního prostředí, zavírání malých obchodů, málo flexibilní centrální plánování, přesun obchodníků do továren a příchod nezkušených, málo motivovaných a nestíhajících náhrad vedl k znatelnému poklesu kvality nabízených služeb a zúžení sortimentu. Propaganda se katastrofální stav snažila svést na původní majitele obchodů, neboť zejména ti starší někdy mohli v provozovnách zůstat. Úpadku potravinářské výroby a obchodu měla zabránit například povinnost vést knihu přání a stížností zákazníků, později se postupně obnovovaly zemědělské trhy, kde především družstva směla prodávat své přebytky.

Stalinistické třídní hledisko diskriminovalo „bývalé lidi“: osoby samostatně výdělečně činné potravinové lístky nedostávaly a musely nakupovat na volném trhu, kde bylo třeba máslo pětkrát dražší.

Rychlé občerstvení v paláci Koruna v roce 1963 (foto: ČTK)

I na nejlepších adresách v centrech měst byly zřizovány podniky určené dělníkům, levné bufety a uzenářství, přičemž specifickou roli hrály podniky rychlého občerstvení s částečně samoobslužným prodejem (takzvané automaty), z nichž největším se stala pražská Koruna s proslulými koktejly.

Ze Sovětského svazu přišel trend vytváření obchodních středisek se širokým sortimentem a velmi dlouhou dobou prodeje, avšak růst velikosti provozoven a zároveň zmenšování jejich počtu nepředstavoval specifikum sovětského bloku – probíhal například (i když za dost odlišných podmínek) také ve Vídni. V Československu byl tento trend již po válce prezentován coby definitivní rozchod s kapitalismem a start skutečně moderního prodeje v prostorných, světlých a hygienických obchodech.

Maso bude zítra

Teprve opatrná destalinizace po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 situaci postupně zlepšila, ačkoliv problémy s poloprázdnými obchody se opakovaně vracely například při zásobovacích potížích v roce 1961, způsobených nákupní horečkou v době berlínské krize a hroutící se třetí pětiletky.

Obecně rétoriku studené války střídal pomalý přesun k socialistickému konzumerismu, který lze zjednodušeně popsat jako zlepšení zásobování, mírné snižování cen a zvyšování mezd a zrušení lístkového hospodářství. Třídní hledisko ovšem nezmizelo, preferována měla být v první řadě centra těžkého a důlního průmyslu, kam bylo v případě potřeby posíláno zboží i z jiných míst republiky. Také proto se některé zemědělské oblasti musely smiřovat s trvalým nedostatkem masa či vajec, byť se po dokončení kolektivizace v šedesátých letech poměry na venkově zlepšovaly.

Nejvíce privilegované postavení měla i z důvodu spádovosti milionová Praha (ovšem nižší ve srovnání s hlavním městem Německé demokratické republiky, které bylo přímo konfrontováno s výsledky hospodářského zázraku v Západním Berlíně), kde se v roce 1955 realizovalo skoro 11 % z celkového prodeje potravin v republice. V případě ovoce šlo například až o 19 %, u kávy o 25 % a u drůbeže dokonce o 30 % celostátního prodeje, naopak méně než jinde se v české metropoli spotřebovalo „jídla chudých“ – tedy chleba a lihovin.

Svou roli v tom hrál za stalinismu netušený příliv statisíců turistů (včetně těch ze Západu). Praha se měla stát výkladní skříní československého socialismu, a tak zejména v centru bylo otevřeno přes sedmdesát přednostně zásobených prodejen (v ČSSR bylo takových podniků celkem 345), kde bylo možné koupit proslulé potravinářské speciality jako pražskou šunku nebo špičkové druhy českého piva.

Ani metropole se nestala jakýmsi ostrovem dostatku, když například v roce 1959 pracovníci Ústředního národního výboru „přímo u dodavatele prováděli operativní zásahy a dirigovali přísun vajec do klíčových prodejen a provozoven Restaurací a jídelen, zvláště těch se zahraničními hosty“, což dokládá rostoucí váhu konexí konkrétních funkcionářů při distribuci potravin pro „jejich“ region. Kontakty a osobní vliv hrály roli i na straně konzumentů, neboť socialistická rodina většinou neměla problém potraviny zaplatit (to se týkalo spíše průmyslového zboží), ale sehnat je.

Luxusní domácí i zahraniční zboží v bratislavském tuzexu, otevřeném roku 1957 (foto: ČTK)

V uvedeném roce 1959 v pražských obchodech chybělo především vepřové maso a sýry, nakupující nemohli sehnat luštěniny (zájemci nakupovali čočku v Tuzexu), mléčné konzervy, povidla, mák, arašídy, sterilované okurky nebo populární smetanovo-tvarohový krém Pribináček, ale možná překvapivě i cibuli či zelí, jejichž pěstování bylo náročnější na lidskou práci.

Režim své úsilí uspokojit zákazníky soustřeďoval primárně na předvánoční období, neboť oficiální ideologie po roce 1948 raději podporovala konzumního ducha Vánoc na úkor toho křesťanského – například tropické ovoce se v padesátých letech do Československa dováželo prakticky jen před vánočními svátky. 

Éra samoobsluh

Ani obrovský boom samoobsluh s potravinami (první byla otevřena v roce 1955 na Žižkově a v roce 1970 jich v ČSSR fungovalo již přes 10 tisíc), který opět zažívali jak například východní Němci, tak Rakušané, problémy s potravinami nevyřešil. Výpadky dodávek byly na rozlehlých regálech vidět víc než u pultového prodeje, průmysl nebyl schopen zajistit dostatek obalů a chladících zařízení a zákazníci si stěžovali na neochotný personál, například v anonymním článku Občané a občanky, poslužte si sami (1957). 

Intenzivně budovaná nová sídliště se časem neobešla bez místní samoobsluhy, byť většinou přetížené a postavené s velkým zpožděním. Jiné propagované nové formy distribuce se příliš neuchytily. Například nákup s donáškou, který se údajně velmi osvědčoval v Sovětském svazu, narážel na příliš vysokou cenu nabízené služby a nedostatek pracovních sil.

V první československé samoobsluze na pražském Žižkově se zboží ukládalo do vozíků na kolečkách podobně jako dnes (foto: ČTK)

Technooptimisté si hodně slibovali od zavádění prodejních automatů bez lidské obsluhy, ty však skomíraly následkem nedostatku údržby i problémů se zásobováním. Prodejny a výrobny polotovarů, další novinka s problematickými výsledky, měly pomoci především stále více zaměstnaným ženám. Podle historika Martina France tyto podniky přispěly k rozšíření smaženého sýra. Sýr za socialismu patřil mezi dotované potraviny, takže například ve srovnání se stejným množstvím masa vyšel daleko levněji.

Stálice domácích regálů

Podle expertů se měla nedílnou součástí socialistického životního stylu stát zdravá a vyvážená strava. Ve skutečnosti podobu jídelníčku často předurčoval stav zemědělské produkce a zásobování, kdy třeba v případě nadúrody jablek zdůrazňovala propaganda jejich prospěšnost. Do výživové politiky silně zasahovala potravinářská lobby i laické názory členů nejužšího stranického vedení, které odpovídaly spíše představám typickým pro proletářské prostředí – první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný si někdy i v poledne vystačil s 15 dkg tlačenky, kusem salámu, rohlíky a chlebem. 

Rudé elity ovšem měly přístup k jinak nedostupným požitkům a privilegované vrstvy nakupovaly zahraničí zboží za bony v obchodech Darex, od roku 1957 Tuzex. V témže roce byl na Václavském náměstí naproti Národnímu muzeu otevřen Dům potravin, nejexkluzivnější potravinářský obchod s restaurací v zemi otevřený pro širokou veřejnost, kde bylo možné sehnat i „tuzexové jídlo a pití“. Jeho prvním ředitelem se stal bývalý zaměstnanec firmy Kuklík a vedoucí velkoprodejny č. 1 v ulici Na Příkopě (dříve Lippert) Karel Pikola.

Sortiment čítal tisíce domácích i zahraničních potravin, lahůdek a cukrovinek a uváděly se zde do prodeje veškeré novinky, například Majolka (průmyslově vyráběná majonéza, jež přispěla k popularitě vánočního bramborového salátu), Glutasol (suché polévkové koření), Jesenka (kondenzované slazené mléko v tubě), Laktino (sušené mléko) či Kalorka (ovesná sladká ochucená kaše).

TIP: Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

Dům poskytoval i dodávkovou službu, kterou v roce 1966 využívalo až 500 stálých zákazníků. Několikapatrová prodejna byla zvláště před svátky přecpána, ačkoliv se zde lahůdky díky výjimce prodávaly za vyšší ceny, než určovaly státní normy. Otevření Domu potravin symbolizovalo obnovu přijatelnosti jistého luxusu a jeho zaměstnanci organizovali i nejrůznější spotřebitelské akce. Ženy zde například mohly soutěžit o nejlepší domácí pečivo a pro opačné pohlaví probíhala akce Muži vaří večeře.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dospělá samice skákavky pruhované (Salticus scenicus) z čeledi skákavkovití (Salticidae). (foto: Wikimedia Commons, Kaldari, CC0 1.0)

Věda

Kanadští kulometčíci během bitvy u Vimy, někteří důstojníci je trestali například jen za bláto na kalhotách. (foto: Wikimedia Commons, Library and Archives Canada, CC0)

Válka

Půlmetrový meteorit CNEOS 2014-01-08 je podle vědců nejstarším známým mezihvězdným návštěvníkem. V roce 2017 astronomové zaznamenali průlet objektu 'Oumuamua a o dva roky později průlet mezihvězdné komety 2I/Borisov

Vesmír
Revue
Zajímavosti

Lýdský král Kroisos ukazuje své pohádkové bohatství, autor Gaspar van den Hoecke (kolem 1630) (ilustrace: Wikimedia Commons, Národní muzeum ve Varšavě, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907