S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (3)
Slovo invaze vyvolává v obyvatelích Británie odedávna hrůzu a nejinak tomu bylo i roku 1940, kdy se už pár týdnů po porážce Francie ozvaly hlasy varující před německým vyloděním. Celá země se ihned začala chystat na odražení nepřítele
Místo dlouhých linií se budovaly opevněné body a bunkry na důležitých místech a dopravních uzlech. Zatímco v tuzemsku se pro tento typ fortifikace vžil název řopík (od ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací), v Anglii se vzhledem ke specifickému tvaru objektů rozšířil výraz pillbox (krabička na léky). Britská obdoba ŘOP nazvaná Directorate of Fortifications and Works vytvořila několik modelů pillboxů různých velikostí. Nejvíce se rozšířil Type 24 se šestiúhelníkovou základnou a stěnou o minimální tloušťce 30 cm, zodolněná varianta se mohla pochlubit stěnami silnými až 127 cm. O rychlosti výstavby pillboxů svědčí fakt, že jich v roce 1940 vyrostlo na 28 000. Součástí opevnění se staly i speciální pasti, například zamaskované jámy s naostřenými kůly na dně.
Předchozí části:
Ropa, miny a plyn
Generalita si uvědomovala, že fortifikační práce nemusejí stačit, a přistoupila k dalším opatřením. Ve snaze dezorientovat nepřítele nařídilo ministerstvo vnitra koncem května 1940 odstranit ukazatele a místní názvy z nádraží, pošt a policejních stanic. Další krok spočíval v budování zátarasů, které civilisté nadšeně vršili i v sebemenších vesničkách. Při stavbě barikád posloužilo vše, co bylo po ruce – zatímco v Chillinghamu místní použili klády, v Newing Green zatarasili cestu pluhem, parním kotlem a popelářským vozem.
Uplatnění nacházely i pytle s pískem, dlažební kostky či sudy. Barikády téměř zastavily silniční provoz, k čemuž přispělo i označení většiny čerpacích stanic cedulkami „benzin není“. Někteří majitelé neváhali své benzinky zaminovat, jiní si nachystali kádě s vodou, která měla palivo v případě dobytí oblasti nepřítelem znehodnotit. Pro vlastníky automobilů platilo přísně kontrolované nařízení: při zaparkování odstranit palec rozdělovače, aby vůz nemohl zneužít špion nebo parašutista.
Sázelo se také na vojenské využití ropných produktů a zrodilo se dokonce specializované oddělení Petroleum Warfare Department, jehož experti vyráběli improvizované plamenomety a nastražovali ohnivé pasti. Kromě statických léček vznikla i jejich mobilní podoba, kdy nákladní auta měla vypustit obsah cisterny do jámy a zapálit ho. Velkého rozšíření se dočkala zařízení zvaná „flame fougasse“ – miny, jež využívaly explozi nálože k vržení hořící kapaliny na cíl. Armáda jich po Anglii a Skotsku rozmístila více než 50 000. Neúspěchem skončily pokusy o ochranu pláží podmořským potrubím vypouštějícím ropu, jež měla být při přiblížení invazních plavidel zapálena. Vzhledem k nedostatku konvenčních zbraní Brooke uvažoval též o využití otravných plynů přímo na plážích, kam by yperit či fosgen dopravily bombardéry.
Bez tanků proti tankům
Jak čas běžel, místo výsadkářů se největší hrozbou v britských očích stávaly německé tanky. Vlastních obrněnců i protitankových děl měli Britové stále málo, a tak veteráni španělské občanské války přišli s osvědčeným nápadem v podobě Molotovových koktejlů. Šlo o levný a účinný prostředek, s nímž dokázali bojovat i narychlo cvičení příslušníci Home Guard. Improvizovaný charakter výroby explozivních zbraní odpovídal intenzitě strachu z invaze.
Vojáci objížděli města a vybírali láhve od limonád, octa či whisky (pivní láhve prý měly příliš silné stěny), které se pak plnily zkapalněným dehtem smíchaným s petrolejem. Aby se Molotovovy koktejly v protitankovém boji uplatnily, museli se je vojáci i gardisté naučit vrhat na nejcitlivější místa obrněnců. Důstojníci kreslili na zdi siluety tanků s vyznačenými průzory, na které se při výcviku házelo. Protože koktejlů nikdy nebylo dost, používaly se cvičné dřevěné láhve. Jinde vojáci opatřili stará auta „pancéřováním“ z plechů a tahali je za traktorem, aby domobranci mohli trénovat ničení tanků za pohybu.
Odborníci na guerillu
Paralelně s výcvikem Home Guard i vojáků se v utajení formovaly také partyzánské oddíly skryté pod záměrně matoucím označením Auxiliary Units (pomocné jednotky). U jejich zrodu stál sám Churchill, který tímto úkolem pověřil plukovníka Colina Gubbinse – experta na guerillový boj s praxí z občanského konfliktu v Rusku i irské války o nezávislost.
Do výcviku nováčků se zapojil též cestovatel Peter Fleming (bratr Iana Fleminga, autora Jamese Bonda), který měl zkušenosti o přežívání v přírodě. Partyzáni se rekrutovali z civilistů – obvykle členů Home Guard – a v případě obsazení Británie měli vést guerillovou válku v týlu nepřítele.
TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?
V Auxiliary Units vyrostla řada špičkových diverzantů, kteří později přešli ke zvláštním oddílům SAS. Žádná z popsaných opatření nakonec nemusela prokázat svou (často pochybnou) účinnost v reálném boji. Němci sice od 2. července 1940 invazi pod označením operace Seelöwe (Lvoun) chystali, avšak nikdy nepatřila mezi Hitlerovy priority. Když stíhací piloti RAF nedovolili Luftwaff e ovládnout oblohu nad Anglií a v září se zhoršilo počasí, diktátor se rozhodl odložit vylodění na neurčito. A poté zcela zrušit, neboť jeho zrak se už upíral k Moskvě.
