Se svářečkou a sbíječkou v ruce: Komunistický převrat nahnal ženy do továren

10.12.2020 - Denisa Nečasová

„Dnes už bych bez továrny nemohla být,“ sdělila časopisu Vlasta Růžena Bičišťáková a stejné nadšení z práce se odráželo v usměvavých tvářích mnoha dělnic na plakátech a fotografiích stalinistického Československa. Být spokojenou ženou tehdy znamenalo nosit montérky, být umazaná od oleje a vykonávat fyzicky náročnou práci

<p>Svářečka na obálce časopisu Vlasta z roku 1955 je kolorována tak, aby měla jak ženskou krásu, tak prezentovala komunistické budovatelské úsilí.</p>

Svářečka na obálce časopisu Vlasta z roku 1955 je kolorována tak, aby měla jak ženskou krásu, tak prezentovala komunistické budovatelské úsilí.


Reklama

Komunistický převrat v roce 1948 přinesl mnoho zásadních změn a také otevřel dveře radikální proměně představ o zaměstnanosti žen. Zvýšil se tlak na to, aby všechny obyvatelky Československa chodili do zaměstnání a zároveň pracovaly hlavně v továrnách. 

Božka jde do dolů

Přednostní zájem vedení státu o zaměstnanost žen měl několik důvodů. První z nich spočíval v nedostatku pracovních sil, který se projevil již po skončení druhé světové války. Jednoduché řešení, jak získat nové pracanty a obnovit zničené hospodářství, údajně spočívalo ve využití „ženské síly“, především žen v domácnosti. Ty byly vnímány jako dosud nepříliš využitá zásobárna skrývající v sobě silný potenciál, který je nutné využít. 

Druhý důvod ležel v restrukturalizaci státem řízené ekonomiky a jednostranné orientaci na těžký průmysl. Změna výroby v mnoha továrnách, které se dříve zaměřovaly na produkci spotřebního zboží, umocnila nedostatek pracovníků a pracovnic v hutnictví, slévárenství či hornictví. Nestačilo, aby ženy vstoupily do zaměstnání, ale aby si také začaly myslet, že doposud oblíbená povolání švadlen nebo kadeřnic nejsou tolik zajímavá. V jednom z mnoha agitačních textů zaznělo:

„Myslíte, že Božka půjde do učení do kadeřnictví, Jiřka, že se bude učit šít a Marie prostě zůstane doma, aby se naučila vařit? Kdepak! Boženka, Jiřka i Marie jdou do hornictví!“ 

Tak pravil Lenin

Ideologickou záštitu poskytl marxismus-leninismus, který ve výdělečné práci žen viděl rozhodující faktor emancipace žen. Jedině svojí finanční nezávislostí, sociální zkušeností z továrny a prací pro blaho celku se měla žena vnitřně osvobodit a postavit na roveň mužům. Údajné dřívější „buržoazní“ uzamčení v soukromé sféře domovů ženy ničilo a mrhalo jejich tvůrčím potenciálem. 

Velmi sugestivně popisoval pocity žen Vladimír I. Lenin, skoro jakoby se domácím pracím někdy sám intenzivně věnoval: „Žena zůstává domácí otrokyní přes všechny osvobozovací zákony, neboť ji deptá, rdousí, otupuje a ponižuje drobné domácí hospodaření, připoutává ji k rodině a k dětskému pokoji, plýtvá její tvůrčí silou na práci až k zbláznění neproduktivní, malichernou, unavující, otupující a ubíjející.“

Teprve v zaměstnání se naplno rozvine osobnost žen. A samozřejmě jen tam nedochází k plýtvání jejich tvůrčí silou, kterou mohou věnovat pro blaho celku a budování socialismu. 

Náborová střediska

Komunisté nenechávali ženy rozhodovat podle vlastní vůle, ale vyvinuli masivní kampaň vedoucí k vyššímu počtu šťastných hornic a slévaček. Ústřední výbor KSČ vypracoval podrobný a velmi rozsáhlý seznam metod, které využívaly ministerstva, národní výbory i masové organizace. Velký důraz se kladl na agitace s přímým kontaktem. Jednalo se o besedy, přednášky či nábory v podnicích. Například do malé slezské obce Klimkovice přijely v březnu 1951 opěvovat krásy svého povolání traktoristky z Ostravy, které chtěly přivítat mezi sebe další řidičky „novodobého tanku míru“. 

Mezi další způsoby náboru patřily cílené návštěvy žen v domácnosti, za nimiž se vydávaly dvojice podle předem obdržených seznamů. Nezvané návštěvnice klepaly na dveře potenciálních dělnic a snažily se je přemluvit, aby již neztrácely čas „malichernou a neproduktivní prací“, ale změnily svůj život k lepšímu a staly se budovatelkami nové společnosti.

Do této kategorie spadal od roku 1950 i vznik náborových středisek Služba ženám, kterých do dvou let existovalo v celé republice již přes dvě stě. Centra shromažďovala informace od jednotlivých podniků o jejich potřebách a volných místech, o počtu nezaměstnaných žen v daném regionu a v neposlední řadě o kapacitách školek, jeslí a závodních jídelen. Práce chtivé ženy sem chodily pro radu či přímo doporučení konkrétního zaměstnání. Podle souhrnných hlášení se například v Opavě, Krnově a Ostravě během tří měsíců zapojilo do pracovního procesu přes 16 000 nových zaměstnankyň. Většina plánovaných strategií ale spočívala v mediálním tlaku novin, časopisů, rozhlasu i filmu.

Tohle ženská nedokáže

Příběhy hlavních postav filmových pláten, stejně jako reportáží a článků v tisku, ale neměly sloužit pouze jako vzor, ale přinášely také návod, jak se vyrovnat s některými problémy na novém působišti. Novodobé hrdinky práce zde totiž neměly na růžích ustláno. Typický modelový příběh začínal nástupem ženy na pracoviště, který vyvolal mezi jejími kolegy nevoli. Nová kolegyně se často dočkala posměchu, který směřoval k podceňování jejích intelektových i fyzických schopností, vytrvalosti a doporučení, ať se raději vrátí zpátky k plotně. Spolupracovníci jí také nechtěli zaučit, neporadili jí a první dny jí rovněž opepřili nějakým drobným naschválem. V časopise Vlasta o svých začátcích hovořila Zdeňka Kodadová z Motorletu: „Nabrečela jsem se hodně, kolikrát bych byla od stroje nejradši utekla. Ale řekla jsem si, že zrovna ne, když mužští říkali, že to ženská nedokáže.“  

Problémy na pracovišti…

Uvedené překážky v těchto stále se opakujících příbězích ale nebyly zcela smyšlené. Vypovídaly o reálném střetu s tradičními představami o mužích a ženách. V archivních materiálech a také v těchto propagačních story se odrážely lety reprodukované ideály o typických vlastnostech obou pohlaví. Ženy měly vyhrazeny škatulku láskyplné starostlivosti, mateřské trpělivosti nebo poslušné poddajnosti, které bylo vhodné rozvíjet při ručních pracích, vaření nebo během působení ve školství a zdravotnictví.

A když se po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 otupilo ostří radikálního stalinismu, komunisté zčásti tyto „maloměšťácké“ hodnoty oprášili. V slavnostním projevu k Mezinárodnímu dni žen v roce 1956 byla zdůrazňována jemnost, vkus, zručnost a smysl pro čistotu a pořádek. Předchozí náborové akce volající pracovnice do továren stály v kontrastu s těmito představami – ve slévárně, na stavbě či při obrábění kovů jemnost a vkus pravděpodobně příliš prostoru k využití nedostaly. 

… a nesnáze doma

Peripetie na pracovištích se přelévaly i do soukromé sféry. Vedle hrozby narušení obvyklých vzájemných představ partnerů se objevoval strach ze zavádění různých domácích novot, které budou mít zničující následky. O těchto obavách hovořil mimo jiné prezident Antonín Zápotocký v roce 1954: „Velmi často jste slyšely a i dnes slyšíte námitku, že zařazení žen do práce rozbíjí rodinu.“

Vstup žen do zaměstnání znamenal narušení každodenních zvyklostí. Manželky vykonávající valnou část domácích prací včetně péče o potomky často nenacházely podporu partnerů. Božena Slunková se v časopise Vlasta svěřila: „Měl starost, že doma bude všechno hynout, bál se věčně studené plotny, ušmouraných, zanedbaných dětí, šlo mu jistě i o kousek osobního blaha.“

TIP: Tragédie jménem kolektivizace: 50. léta změnila tvář československého venkova

Ačkoli do zaměstnání nastoupila během dalších let většina žen produktivního věku, otázka slaďování péče o domácnost a potomstvo nebyla uspokojivě vyřešena. Stát sice zvyšoval počet mateřských škol a jeslí stejně jako prádelen či čistíren, které měly ze zaměstnaných žen sejmout tíhu domácích prací. Počet těchto zařízení ani kvalita nabízených služeb však neodpovídala skutečným požadavkům většiny rodin. Výsledkem se stalo zatížení žen dvojím břemenem, po návratu ze zaměstnání nastávala ženám „druhá směna“ doma.

Náborové kampaně nesoucí v sobě riziko destabilizace zavedených pořádků a představ o mužích a ženách postupně ubývaly, stejně jako se vytrácely usměvavé postavy traktoristek a dělnic v montérkách. Přibližně od konce padesátých let 20. století byla na většině vyobrazení žena spokojená tehdy, když si oblékla zástěru a místo kladiva držela v ruce vařečku. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Než Zdena zjistila, co se děje s jejím tělem a duší, uběhlo mnoho let. Narodila se s rozštěpem šourku. Znamená to, že jeho pohlavní orgány se více podobaly ženským, ačkoliv byly mužské.

Zajímavosti

Potulná planeta s měsíce, na němž může být kapalná voda.

Vesmír

DiMaggigo poslední slova prý zněla: „Konečně zase uvidím Marilyn!“

Historie

Snímek z kalifornské Santa Clarity kde v listopadu 2019 šestnáctiletý střelec Nathaniel Berhow zabil dva studenty a další tři spolužáky postřelil.

Věda

Červeně vybarvené chloupky vylučují olej, žlutými oválky průduchů list dýchá.

Příroda

Sto tisíc křížů

Křesťanské poutní místo, ale také symbol odporu Litevců vůči okupačnímu sovětskému režimu. To je Hora křížů. Na uměle vybudovaný pahorek, který se nachází nedaleko litevského města Šiauliai, lidé první kříže vztyčili v první polovině 19. století na památku obětí polského listopadového povstání z roku 1831. I dnes sem poutníci přináší nové kříže a odhaduje se, že se jich na kopci tyčí již více než sto tisíc. (foto: Wikimedia Commons, Liilia MorozCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907