Sedm století lidského šílenství: Pohnutá historie londýnského ústavu pro choromyslné

06.04.2019 - Barbora Jelínková

Psychiatrické léčebny tvoří oblíbené kulisy hororových příběhů a není divu: Za jejich zdmi se ještě nedávno skutečně odehrávaly scény, při nichž tuhne krev v žilách. A některé z nich, například londýnský Bethlem, fungují dodnes

<p>Za zdmi impozantní budovy Bethlemu se skrývala noční můra, v níž se lékaři pokoušeli uzdravovat mučením.</p>

Za zdmi impozantní budovy Bethlemu se skrývala noční můra, v níž se lékaři pokoušeli uzdravovat mučením.


Reklama

Úplné počátky Bethlemské královské nemocnice neboli Bethlem Royal Hospital s péčí o duševně choré nijak nesouvisely: Podobně jako řada jiných evropských „blázinců“ představoval i ten londýnský původně převorství, spravované katolickým řádem Panny Marie Betlémské, odkud také vzešel jeho pozdější název. Budovy stávaly v místech, kde se dnes nachází jedna z nejrušnějších stanic londýnského metra, Liverpool Street Station. Důležitý dopravní uzel využije přes šedesát milionů lidí ročně. Jen málokdo z nich však tuší, že právě tam zakládali řádoví mniši v roce 1247 útočiště pro chudé. 

Jeho proměna v domov pro choromyslné byla ovšem šokující. Nejvýmluvnější důkaz pověsti, jakou si Bethlem v počátcích své více než sedm set let trvající existence vysloužil, najdeme v jeho názvu. Do anglického slovníku se totiž postupným zkomolením dostal výraz „bedlam“, znamenající doslova „chaos, poprask či blázinec“. Pobyt v útrobách nejstarší psychiatrické nemocnice v Evropě přinášel pacientům po dlouhá staletí namísto úlevy od duševního utrpení fyzická muka. Valná část z nich navíc nevyšla z bran instituce živá a ti, které lékaři přece jen propustili, se mnohdy nedokázali vrátit k běžnému životu.

Od charity k mučírně

Dodnes nevíme jistě, kdy a za jakých okolností se prvotní účel – poskytování almužen potřebným – začal měnit a z Bethlemu se stalo lékařské zařízení. Již v roce 1403 však v ústavu podle dochovaných záznamů přebývalo šest pacientů mužského pohlaví popisovaných jako „mente capti“ neboli „duševně nemocní“. 

V prvních staletích provozu realita Bethlemu skutečně připomínala scény z hororového filmu: Spíš než k nemocnici se jeho prostory daly přirovnat k vězení. Ačkoliv se pacienti mohli procházet po okolí, uvnitř byli drženi v naprosto nevyhovujících podmínkách, kde vládl chaos a špína, tedy ideální prostředí pro potkany a roztoče. Jediný ústupek základním pravidlům hygieny představovaly nočníky, díky nimž nemuseli chovanci vykonávat potřebu na zem (třebaže mnozí z nich to dělali). Vodu nosili zaměstnanci v kbelících z jediné nádrže, nebyla však právě čistá, protože první bethlemský areál stával v bezprostřední blízkosti stoky sloužící širokému okolí. 

Zbohatnout na utrpení

Změna k lepšímu přišla po prvním stěhování v roce 1666, kdy téměř celý Londýn lehl při obrovském požáru popelem. Nové působiště v právě vybudovaných prostorách ve čtvrti Moorfields přineslo mimo jiné větší důraz na životní komfort pacientů. Nočníky nahradily latríny, potřebným se dostávalo oblečení a hygiena se rázem ocitla na seznamu priorit. Tehdy se také proměnil systém vedení instituce, jenž dosud spoléhal na jediného profesionálního lékaře: Po vzoru standardních nemocnic na pacienty nově dohlíželi alespoň tři odborníci – lékař, chirurg a farmaceut

O výrazný posun kupředu se však nejednalo, jelikož touhu stanout v čele věhlasného blázince motivovaly převážně peníze. Británie tehdy v Evropě proslula mimořádným počtem ústavů pro choromyslné, které zakládaly soukromé osoby a často jich provozovaly hned několik. Ochota lékařů sloužit v ústavech pro chudinu byla mizivá, ovšem soukromá sanatoria pro měšťanstvo a šlechtu nabízela slušné výdělky, protože za pobyt pacientů platily jejich rodiny. Než v roce 1774 přijal parlament zákon omezující pravidla jejich provozu, existovalo takových azylů jen v Londýně sedmnáct. V těch drahých pobývalo pouze několik movitých pacientů ve vlastních pokojích, v těch nejhorších se tísnilo i na pět stovek nebožáků, kteří spali ve sklepech a na chodbách.  

Uklízení nepohodlných

Až do schválení zmíněného zákona navíc vedení Bethlemu umožňovalo něco, co je v dnešní době naprosto nemyslitelné – zcela volný přístup veřejnosti. Brány instituce zůstávaly nepřetržitě otevřené, a návštěvníci tak byli s pacienty v přímém kontaktu. Opatření však mělo důvod: Slibovalo finanční podporu zejména od bohatších občanů, kteří chovancům často přinášeli i jídlo. Zpočátku totiž Bethlem dotovaly vesměs pouze příspěvky od štědrých donátorů, zpravidla příbuzných. 

V nejednom případě šlo přitom o jakýsi „výměnný obchod“. Řada chovanců se dovnitř dostala jen proto, že se v očích příbuzných stali nepohodlnými osobami. Během staletí tak například skončily v ústavu stovky, ne-li tisíce zdravých žen, jež zaplatily za údajnou neposlušnost vůči manželovi. Tisíce dalších lidí pak byly prohlášeny za duševně choré poté, co spáchali nějaký trestný čin. 

Jak zatočit se šílenstvím?

Příbuzní přitom museli tušit, do jakých podmínek své blízké posílají: Z galerií vybudovaných přímo za tímto účelem totiž mohli sledovat, jak lékaři provádějí experimentální procedury s cílem zlepšit psychický stav svěřenců. Největší vlna návštěvníků přicházela vždy v období svátků a prázdnin. Historikové dokonce hovoří o tzv. azylové turistice, díky níž se Bethlem stal stejně oblíbeným výletním cílem Londýňanů jako zoologická zahrada. 

Podle jednoho z údajů, byť patrně přehnaného, tam v době největší popularity zamířilo ročně na 96 tisíc lidí. Dochované záznamy popisují, že Britové považovali ústav za národní pýchu a jeho návštěvu chápali jako morální povinnost. Spatřit na vlastní oči duševně nemocné totiž sloužilo coby odstrašující příklad toho, v co se může zvrhnout lidská povaha

Jednou z nejobávanějších procedur se začátkem 18. století stala tzv. rotativní terapie. Metoda, jejímž autorem byl Erasmus Darwin – děd slavného Charlese –, se po následující desítky let těšila popularitě napříč psychiatrickými ústavy v celé Evropě a posléze i ve Spojených státech. Její výsledky přitom nebyly nijak prokazatelné: Dřevěná kabina či židle se zavěsila na lanech několik desítek centimetrů nad zem. Lékař umístil řetězy spoutaného pacienta dovnitř a následně s ním pomocí systému pák a kladek velmi rychle točil, přičemž výjimkou nebylo ani sto otáček za minutu

Zchladit hlavu

Trvalo často jen několik desítek sekund, než nešťastníka postihly závratě nebo křeče, načež začal zvracet. Mnohé z „obětí“ také dřív či později přestaly ovládat své svěrače. Jediným výsledkem procedury byla okamžitá ztráta agresivní nálady, což si tehdejší odborníci vysvětlovali jako příznivé znamení. „Už po několika otáčkách jsem pozoroval zklidnění a upokojení, mysl i tělo se utišily,“ poznamenal si bristolský psychiatr Joseph Mason Cox

Zklidnit neovladatelné svěřence však dokázaly kromě rotativní terapie i jiné techniky. Viktoriánští psychiatři se s oblibou uchylovali k různým formám hydroterapie, tedy léčby vodou: Po přijetí čekal téměř každého pacienta šok v podobě náhlého ponoření do kádě ledové kapaliny, kde skončil spoutaný a zakrytý plachtou tak, že mu koukala ven pouze hlava. V této pozici mnohdy nebožák zůstal i několik hodin, a v extrémních případech dokonce dnů. 

Systém se mění

Ani po vysvobození z ledové lázně ovšem nepřicházela úleva. Bez ohledu na diagnózu, kterou lékař většinou ani nezjišťoval, se následně pacientovi podávala silná dávidla a projímadla. Zřejmě nejkrutější ze všech forem hydroterapie bylo sprchování nahého svěřence silným proudem horké či ledové vody, často po dobu mnoha minut

Díky několika osvíceným osobnostem, jejichž věhlas se postupně rozšířil za hranice jednotlivých evropských zemí, se však nakonec podařilo i v oblasti psychiatrie prosadit dnes již samozřejmý humánní přístup. Největší zásluhy nejspíš můžeme připsat lékaři Philippu Pinelovi, působícímu v zemi galského kohouta v období Velké francouzské revoluce. Ten byl přesvědčen, že se pacienti chovají nezvladatelně proto, že se s nimi nevhodně zachází. Navzdory dobovým pravidlům se tedy rozhodl cíleně omezovat násilnické praktiky užívané k jejich zklidnění: Namísto bičů a řetězů kladl důraz na vlídný přístup a tzv. mravní převýchovu. Jako první také zavedl terapii prací, s níž pak slavil nečekané úspěchy.

Konečně lidský přístup

Čím byl pro francouzské psychiatry Philipp Pinel, tím se pro Bethlem stal William Charles Hood. V roce 1852 tam nastoupil jako ředitel a po následujících deset let neúnavně pracoval na zlepšování podmínek svěřenců. Zaměřoval se převážně na to, aby se podařilo důsledně oddělit skutečně choromyslné od „pouhých“ kriminálníků. V Bethlemu začali zaměstnávat zdravotní sestry specializované na kontakt s nemocnými a pacienti se dočkali něčeho nevídaného: Vůbec poprvé v historii se dbalo na jejich psychickou pohodu. Ošetřovatelé s nimi cvičili, umožňovali jim rozvíjet vlastní zájmy a zabavovali je jednoduchou činností.

TIP: Bizarní léčebné postupy: 5 slepých uliček k lidskému zdraví

V polovině 19. století už byl Bethlem známý jako místo, kde se k chovancům přistupuje s ojedinělou vstřícností. Inovativní způsob komunikace s pacienty zahrnoval mimo jiné naprostý odklon od fyzických omezení v podobě pout a dalších nástrojů – i bez nich byli přitom svěřenci popisováni jako spokojení a klidní. V roce 1930 se pak ústav opět stěhoval: Tentokrát již natrvalo zakotvil ve čtvrti Beckenham na jihu Londýna. Nyní stojí uprostřed více než sta hektarů zeleně a jeho součást tvoří i muzeum duševního zdraví. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

I když se Anna z incidentu téměř úplně zotavila, koncem roku 2009 stále ještě trpěla menšími symptomy na rukou a nohou, které způsobilo poranění nervů.

Zajímavosti
Věda

Britské „muničky“ se podílely na produkci 80 % zbraní i nábojů pro královské vojsko

Válka

Oranžově dráha mezihvězdné komety Borisov.

Vesmír

Londýnské metro, snímek z oslav 150. výročí zprovoznění.

Historie

Královna korpulence - vítězkou letošního klání o nejvypasenějšího medvěda se stala medvědice Holy.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907