Severokorejský David proti Goliášovi: Námořní střet u Chumonchin Chan

Severokorejský kapitán Kim Kun Ok nařídil zvýšit otáčky svého malého plavidla a člun doslova letěl po hladině vstříc šedivým siluetám tří nepřátelských lodí.
Torpédové roury však zely prázdnotou. Čím bude útočit, to sám nevěděl

04.08.2022 - Vojtěch Slavíček



Ačkoliv námořní síly komunistického státu sestávaly pouze z malého počtu starších torpédových a dělových člunů, od počátku konfliktu vedení KLDR počítalo s jejich nasazením do akce. Tyto síly se měly uplatnit především v pobřežních vodách, kde dostaly za úkol podnikat akce proti (taktéž poměrně slabému) jihokorejskému námořnictvu. Hlavní role však spočívala především v krytí pozemních operací z moře, tedy v minových operacích a v případě potřeby také v omezené palebné podpoře postupujících jednotek podél pobřeží.

Severokorejské námořnictvo vykazovalo od začátku války značnou aktivitu. Vzhledem k síle obou marin většina střetů měla charakter potyček malých rychlých plavidel – většinou dělových člunů, stíhačů ponorek, či torpédových člunů. Střetávaly se navzájem, případně se snažily působit škody námořní přepravě protivníka. Ta kvůli hornatému terénu Korejského poloostrova v kombinaci s absencí lepší vnitrozemské sítě silničních a železničních komunikací nabyla značné důležitosti. 

Nepřítel na obzoru

Dne 2. července roku 1950 operoval u východokorejského pobřeží spojenecký svaz složený z amerického lehkého křižníku (někdy také řazeného mezi protiletadlové) USS Juneau, britského protiletadlového křižníku HMS Jamaica a šalupy HMS Black Swan. Zatímco obě britská plavidla pamatovala ještě boje druhé světové války, americký křižník spustily na vodu loděnice v New Jersey až v roce 1945 a války se již nestihl zúčastnit. Nejsilněji vyzbrojené plavidlo svazu – Jamaica – neslo na palubě celkem 12 děl ráže 152 mm, čtyři kanony ráže 102 mm a velké množství protiletadlových děl ráže 40 a 20 mm.

Krátce po čtvrt na sedm ráno spatřily hlídky zmíněných plavidel na obzoru šest malých ozbrojených člunů, které tvořily doprovod asi desítce nákladních trawlerů. Onen svaz právě vyložil náklad munice v přístavu Chumonchin Chan a směřoval zpět na základny. Ve snaze napadnout slabšího protivníka křižníky zvýšily rychlost. K překvapení spojeneckých posádek se eskorta konvoje – čtyři torpédové a dva dělové čluny – nerozhodla prchnout, ale zamířila vysokou rychlostí vstříc nepříteli.

Tyto lodě dodal severokorejskému námořnictvu Sovětský svaz. Jejich hlavní výzbroj tvořily dva torpédomety, těžký kulomet a v některých případech také lehké rychlopalné dělo, většinou ráže 37 mm. U varianty bez torpédometů tvořilo výzbroj více rychlopalných děl a kulometů. Díky silnému dvanáctiválcovému motoru člun dokázal vyvinout rychlost, která se blížila 100 km/h. Díky této skutečnosti se – v kombinaci s malou siluetou – stával těžko zasažitelným cílem a torpéda zároveň představovala nebezpečí i pro ta největší plavidla spojenců.

Sebevražedný slalom

Na vzdálenost přibližně devíti kilometrů zahájila HMS Jamaica palbu z děl kalibru 152 a 102 mm. Jediný zásah z takové ráže, ačkoliv docílený spíše náhodně, by vzhledem ke vzdálenosti a rychlosti člunů znamenal jistou zkázu zasaženého plavidla. Jakmile se vzdálenost zkrátila, do boje se zapojily baterie rychlopalných děl ráže 40 a 20 mm z křižníku HMS JamaicaUSS Juneau. Ta se zaměřila jak na rychle se blížící ozbrojené čluny, tak na nákladní trawlery, které se mezitím snažily uniknout. Proti rychlopalbě neměly ani vzdálenější cíle mnoho šancí a během deseti minut čtyři nákladní plavidla z celkových deseti klesala ke dnu.

Mezitím se křižníkům podařilo vážně poškodit palbou svých nejtěžších děl torpédový člun No. 24, který se následně potopil. No. 23 těžce poškodila lavina granátů z rychlopalných protiletadlových kanonů a následně najel na mělčinu, kde došlo k jeho definitivnímu zničení. Palbě „čtyřicítek“ a „dvacítek“ neunikly ani dva malé dělové čluny stejně jako No. 22. Všechna tři plavidla se po mnoha zásazích také potopila.

Když není čím střílet

Spojenecké posádky z vody vylovily dva severokorejské námořníky. Po jejich výslechu se podařilo vyřešit největší záhadu celé bitvy: proč nedošlo ze strany rychlých člunů k využití torpéd, tedy zbraně, které se spojenecké lodě nejvíce obávaly. A to zvláště za situace, kdy vzdálenost mezi protivníky i počáteční pozice pro útok skýtaly poměrně slušné šance na úspěch. Zajatci vypověděli, že ani jeden z člunů torpédy prozatím nedisponoval. Speciální výcvik pod dohledem sovětských vojenských poradců měl, k smůle námořnictva KLDR, proběhnout až o týden později.

Za předpokladu plného vyzbrojení torpédy mohlo mít střetnutí docela jiný průběh. Záhadou však zůstává, proč se čluny nevybavené torpédy vrhly vstříc nepříteli, ačkoliv posádky věděly, že šance na vítězství je nulová. Pouze snaha krýt nákladní lodě může působit věrohodně, ale ztratit několik vojensky cenných, ač malých, plavidel na úkor záchrany několika nákladních trawlerů nemůže působit dostatečně věrohodně.

Kapitán s bujnou fantazií

Nejzajímavější dohru celé akci udělal severokorejský tisk a propaganda. Kapitán jediného uniknuvšího torpédového člunu No. 21 – Kim Kun Ok po akci tvrdil, že torpédy zasáhl a potopil americký těžký křižník USS Baltimore. Tuto událost komunistický režim dodnes oslavuje připomínkou plakátu v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. V mnoha námořních bitvách dochází ke špatné identifikaci potopených nebo poškozených plavidel, avšak v tomto případě jde o zcela zjevný výmysl.

Propagandistická severokorejská instalace v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Nejenže onoho dne velmi pravděpodobně neměl kapitán Ok čím těžký křižník potopit, ale především USS Baltimore dlel tou dobou v přístavu Bremerton ve státě Washington, navíc pouze v rezervě, nikoliv již zařazen jako aktivní válečná loď. Navíc se jednalo o podstatně větší plavidlo než všechna, která se bitvy účastnila, tudíž by jeho případná identifikace neměla činit nepříteli potíže.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Ovšem ani v takovém případě by se nedalo příliš spoléhat na dostatečné identifikační schopnosti severokorejských námořníků zvláště za předpokladu, že mnohé americké těžké i lehké křižníky postavené v období druhé světové války měly pro nevycvičené oko prakticky totožnou siluetu.


Další články v sekci