Síla upřeného pohledu: Zírání do očí působí podobně jako drogy

18.11.2021 - Barbora Jelínková

Ne nadarmo se říká, že oko je oknem do duše. Co se stane, pokud někomu upřeně pohlédnete do očí? Záleží na tom, jak dlouho bude interakce trvat. Krátkodobý oční kontakt pravděpodobně nezpůsobí nic zvláštního. Zato vydržíte-li deset minut, začnou se dít divy…


Reklama

Italský psycholog Giovanni Caputo z univerzity v Urbinu se touto otázkou začal zabývat již před jedenácti lety. V ojedinělém experimentu tehdy zavřel padesátku dobrovolníků do místnosti vybavené zrcadly a zadal jim zdánlivě jednoduchý úkol: po dobu deseti minut sledovat vlastní obraz. Zní to možná jako nudná ztráta času (a u leckoho nejspíš vyvolá pochybnosti, zda jsou zdroje na financování vědy vynaloženy správně), závěry italského výzkumníka však prokázaly, že i na první pohled zbytečný pokus může přinést nečekané výsledky. 

Vidět mrtvé předky

Stačilo jen několik desítek sekund a obličej v zrcadle se začal měnit. Jak zúčastnění později vypověděli v dotazníku, v jednu chvíli jejich tvář najednou nabývala neobvyklých rysů a její tvary a obrysy se natolik zkreslily, že spíše než lidskou připomínala zvířecí. Mnozí namísto vlastního obličeje spatřili tváře zemřelých předků, a nebylo výjimečné vidět dokonce různé nadpřirozené bytosti, případně monstra.

Už to samo o sobě psychology – a bezpochyby i samotné dobrovolníky – samozřejmě překvapilo. O dva roky později však šel Caputo ještě dál: Experiment zopakoval s tím rozdílem, že původní zrcadla nahradily oči jiného živého člověka. A jak se ukázalo, zúčastnění tentokrát zaznamenali ještě pozoruhodnější prožitky.

Caputo shromáždil čtyřicet dobrovolníků, jimž oznámil, že se budou účastnit jednoduché studie o meditaci. Následně je rozdělil do dvou skupin a každou z nich ještě do dvojic. Zatímco členové první skupiny dostali za úkol sedět zády k sobě a zírat do holé zdi, druhé požádal sednout si naproti sobě ve vzdálenosti jeden metr. Osvětlení v místnosti Caputo záměrně ztlumil do té míry, že bylo možné sice relativně dobře rozpoznat změny ve tvářích druhého, ale nestačilo to například k vnímání barev.

Mimo vlastní tělo

Co se stalo během následujících deseti minut, zřejmě nečekal nikdo. Dvojice hledící si navzájem upřeně do očí již za tak krátkou dobu zjistily, že se před jejich očima – a nejen tam – odehrávají nečekané scenerie. Stejně jako při výše popsaném pokusu s hleděním do zrcadla i nyní se tvář druhého člověka rychle zdeformovala (stalo se to u 90 % účastníků), u podobně vysokého podílu (75 %) se změnila v podivné bytosti a někteří rovněž spatřili dávno mrtvé příbuzné.

Ovšem oproti prvnímu případu tentokrát přibylo ještě něco: „obyčejné“ iluzorní představy vystřídaly prožitky připomínající dění ve snu. Pohled do očí druhého člověka vyvolal změněné vnímání barev, které se náhle jevily intenzivnější a jasnější než obvykle. Kromě toho bylo slyšet nepřirozeně hlasité zvuky, mnohým dokonce připadalo, jako by se ocitli mimo vlastní tělo, a zdálo se jim, že čas náhle běží pomaleji než obvykle. 

Co dokáže zírání do zdi

Všechno to jsou projevy tzv. disociace, tedy změněného stavu vědomí – ten lze přitom jinak navodit jen několika málo způsoby, a to pomocí halucinogenních látek, hypnózou nebo smyslovou deprivací. Caputova hypotéza předpokládá, že při jeho experimentu hrála roli poslední jmenovaná příčina: Účastníci se do transu dostali v důsledku nedostatečné stimulace mozku, již vyvolalo dlouhodobé strnulé zírání na jedno místo. Jak je ale možné, že u těch, kteří sledovali holou zeď (a nikoliv oko živého člověka), k ničemu takovému nedošlo?

Zde se dostáváme k jevu známému jako „Troxlerův efekt“. Tato optická iluze, kterou již v roce 1804 popsal švýcarský lékař Ignaz Troxler, popisuje důsledek dlouhého zírání na jediný nehybný bod (například tečku v bílém poli, nebo právě oční zornici): Pozorovatel začne rychle vnímat okolí tohoto bodu jako rozmazané a blednoucí, až nakonec vymizí úplně. Ostatně můžete si to snadno vyzkoušet sami na obrázku.

Když budete fixovat zrak přímo do středu tohoto obrázku, pastelové pozadí po několika sekundách „zmizí“. Tento klam je dnes známý jako Troxlerův efekt. (foto: Wikimedia Commons, BautschCC0)

Vrátíme-li se ke Caputovým experimentům, pak lze vlastně podivné prožitky jeho účastníků vysvětlit docela prostě právě s pomocí Troxlerova jevu. Zatímco člověk upřeně hledí do očí naproti sedící osoby, veškeré vizuální podněty z jejího okolí se náhle rozmažou a vytratí. Mozek se následně uchýlí ke své přirozené schopnosti domýšlet si „prázdno“ něčím, co je mu důvěrně známé. Namísto původního obličeje tedy dosazuje jiné tváře a podobné tvary. Čím déle udržujeme oční kontakt, tím aktivnější jsou oblasti zodpovědné za představivost a fantazii, takže „halucinace“ jsou o to pestřejší a mnohdy i děsivé a nesmyslné. 

Zrcadlové neurony

V průběhu experimentu si Caputo zaznamenal ještě jedno zajímavé zjištění: k asociativním prožitkům u dvojice pozorujících se osob docházelo zpravidla přesně ve stejnou dobu, jako by se jejich mozky dokázaly navzájem synchronizovat. Ačkoliv to zní velmi nepravděpodobně, neurologové nabízejí relativně snadno uchopitelnou teorii, proč tomu tak je: ke slovu zde přichází schopnost vcítění se do druhého na základě jeho výrazu.

Díky tzv. zrcadlovým neuronům lidský mozek disponuje schopností představit si pocity či prožitky druhého člověka, kdykoliv spatří mimiku v jeho tváři. Snadno tak nejen pochopí například to, že dotyčný cítí bolest, ale sám ji krátkodobě pocítí také. Děje se tak mnohdy nevědomky – na tomto principu funguje například nechvalně známá „nakažlivost“ zívání. Konkrétní výraz ale dokážeme napodobit i záměrně, čímž v sobě vyvoláme odpovídající emoce.

TIP: Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

Mnozí vědci dokonce považují tuto schopnost za jeden z hlavních rysů, kterými se lišíme od zvířat – umožňuje nám totiž empatické uvažování. Právě zrcadlové neurony mohly sehrát klíčovou roli i v experimentu s halucinogenním pohledem z očí do očí. Jakmile totiž jeden z účastníků začal vykazovat stav disociace, v jeho tváři se promítl změněný výraz a druhý z dvojice jej podvědomě napodobil. Vzápětí se podobná reakce objevila i u něj a trans se tak dále prohloubil.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907