Skandál Watergate odhalil temnou tvář prezidentské moci a donutil Richarda Nixona jako prvního v dějinách USA odstoupit z úřadu

Když republikán Richard Nixon 9. srpna 1974 podepsal pod tlakem důkazů svou rezignaci, bylo to poprvé v dějinách Spojených států amerických, kdy se prezident předčasně zřekl svého úřadu. Skončila tak celé dva roky trvající aféra Watergate vnímaná jako nejhlubší ústavní krize od občanské války (1861–1865).

Skandál představoval jen špičku ledovce, který byl tvořen jednak příliš mocným úřadem prezidenta obecně, jednak obsesemi politika Nixona, který až na vrchol vystoupal z prostých poměrů, byl posedlý snahou vyhrát za každou cenu a cítil se terčem posměchu intelektuálních elit.

Nixonův odchod z úřadu nebyl způsoben primárně politickými chybami, ale selháním charakteru. V jeho imaginaci figurovaly liberální tisk a liberální establishment z východního pobřeží jako povýšení a nemorální aktéři, kteří do něho nespravedlivě kopou. Tato paranoia a představa, že politika je válka všemi prostředky, vytvořily v Bílém domě toxické prostředí.

Republikánská stálice

Nixonova politická kariéra, od kandidatury do Sněmovny reprezentantů v roce 1946, byla založena na využívání strachu z komunismu a apelování na „tradiční americké hodnoty“. Svým politickým vítězstvím byl ochoten podřídit vše, za což si od demokratů vysloužil přezdívku Mazaný Dick.

Prezidentské volby roku 1960 skončily o vlásek vítězstvím J. F. Kennedyho. Těsná prohra Nixona mrzela hlavně právě proto, že ho porazil příslušník vysokých kruhů z východního pobřeží, kterými sám jako společenský selfmademan pohrdal a jejichž pohrdání sám pociťoval.

Nixonovův velký návrat přišel na konci šedesátých let, kdy se stal hlasem „mlčící většiny“ proti aktivistickému hnutí, které označovalo Ameriku za imperialistický a rasistický stát. Do prezidentské kampaně v roce 1968 vstoupil s vizí, že jako jediný dokáže ukončit vietnamskou válku „důstojným mírem“ a udělat pořádek na kampusech i v ulicích. Avšak přes tuto rétoriku, s níž slavil vítězství nad rozštěpenými demokraty, také za jeho prezidentství federální administrativa narůstala. Chtě nechtě navazoval na období předchozích liberálních reforem, neškrtl ani sociální výdaje, ani programy na desegregaci.

Za svou prioritu považoval zahraniční politiku, spolu s poradcem a později ministrem zahraničí Henrym Kissingerem se chápali jako reálpolitici zaměření na národní zájmy, kteří Spojené státy vedou bez ideologických a morálních faktorů. Někdejší lovec komunistů prosazoval otevřenost vůči oběma komunistickým velmocem a v roce 1972 jako první americký úřadující prezident navštívil Čínu a Sovětský svaz, což znamenalo největší obrat zahraniční politiky USA od počátku studené války, a hlavně zpomalení závodů ve zbrojení.

Póza mírotvorce

Již v červnu 1969 navíc začalo stahování 550 000 amerických vojáků z Vietnamu. Nixon však nechtěl Asii opustit poražen, takže zároveň válku eskaloval bombardováním Kambodži a leteckými útoky na Hanoj. Když bylo v lednu 1973 v Paříži podepsáno příměří, jen stěží šlo o „důstojný mír“ – ve skutečnosti nechal prezident jihovietnamský režim napospas komunistům. O Kissingerově pozdějším tvrzení, že pád jižního Vietnamu by bylo možné bez ochromení aférou Watergate odvrátit, je nutné silně pochybovat vzhledem k neochotě Američanů i Kongresu vrátit se k vojenskému řešení konfliktu.

Přesto bylo duo Nixon–Kissinger vnímáno jako mírotvorné a také díky tomu Nixon na podzim 1972 suverénně vyhrál prezidentské volby. I vzhledem k slabému protikandidátovi se jednalo o největší vítězství, jaké kdy představitel republikánů dobyl. O to bolestnější musel být pro Nixona pád až na dno.

Kromě rostoucích cen ropy totiž celé druhé prezidentské období stále silněji ovlivňovala aféra Watergate. Když se Nixon koncem června 1974 vydával na setkání na nejvyšší úrovni v Moskvě s nadějí, že si přiveze druhou odzbrojovací dohodu SALT, kritikové žertovali, že tam chce požádat o azyl. To, že Sověti aféru Watergate líčili jako komplot proti politice uvolnění, mu skýtalo jen slabou útěchu.

Všichni prezidentovi muži

Nixonovy úspěchy nakonec zastínil řetěz tajných a ilegálních aktivit jeho spolupracovníků. Vloupání do luxusního kancelářského a hotelového komplexu Watergate ve Washingtonu v červnu 1972 bylo jedním z článků tohoto řetězu. Předcházely mu mnohé špinavé triky, například zneužívání FBI či daňových úřadů k diskreditaci politické konkurence. Cílem byli mimo jiné významní přispěvatelé demokratické strany, konkrétně podle Nixona „bohatí Židé“, které neváhal označovat za „sráče“.

Obklopen poklonkovači, mezi něž patřili šéf štábu Bílého domu Harry R. Haldeman a vnitropolitický koordinátor John Ehrlichman, přestal rozeznávat hranice mezi legitimní opozicí a podvratnou činností. Ve spolupráci s Kissingerem byly sestavovány seznamy „nepřátel“ či odposlouchávány telefony kritických novinářů nebo členů Národní bezpečnostní rady.

Vzniklo také tajné uskupení „instalatéři“, jejichž úkolem bylo zabránit únikům choulostivých informací do tisku. Když však přesto v červnu 1971 začaly New York Times zveřejňovat tajnou studii ministerstva obrany o počátcích americké účasti na válce ve Vietnamu (Pentagon Papers), Nixona popadl vztek. Chtěl zdiskreditovat informátora listu, bývalého spolupracovníka Národní bezpečnostní rady Daniela Ellsberga. „Instalatéři“ se vloupali do pracovny jeho psychiatra, ale nenašli nic použitelného. 

Vloupejte se tam!

Nixon vše podřizoval úspěchu v blížících se prezidentských volbách. Během volebního roku 1972 zahájili bývalí agenti CIA a FBI, konkrétně E. Howard Hunt a G. Gordon Liddy, skrytou kampaň podněcující ke sporům a zmatkům v táboře demokratů. Neustálé snahy o diskreditaci oponentů zahrnovaly i špehování senátora Edwarda Kennedyho nebo plán na odcizení tajných vládních dokumentů o vietnamské válce a kompromitaci administrativy někdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona. Nixon to viděl přímočaře: „Vloupejte se tam a seberte ty složky. Vylomte sejf a seberte to.“ 

Také vloupání do ústředí Demokratického národního výboru v komplexu Watergate je spjato s předvolební kampaní roku 1972. „Instalatéry“ do kanceláře umístěné odposlouchávací mikrofony ale nefungovaly, a při pokusu o jejich výměnu bylo 17. června 1972 pět vetřelců překvapeno hlídačem a zatčeno. Jako vůdce byl identifikován James McCord, bývalý agent CIA a bezpečnostní šéf Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREEP).

O něco později policie zjistila, že v pozadí akce stáli Hunt a Liddy. Ačkoli Nixon Watergate označil za „třetiřadé vloupání“, obával se, že vyšetřování povede k odhalení dřívějších, mnohem závažnějších nezákonných aktivit Bílého domu. Spolu s Haldemanem se shodli, že napojení na CREEP je nutné ututlat, a pověřili ctižádostivého mladého asistenta Johna Deana, aby obžalovaným předal peníze za mlčenlivost a FBI pod záminkou národní bezpečnosti odradil od vyšetřování.

Jak vše ututlat?

Krycí operace měla zprvu úspěch a Watergate se naštěstí pro Nixona skutečně nestala tématem vrcholící volební kampaně. Vloupání tak vyšlo na světlo především díky vytrvalé snaze reportérů Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina a také vlivem neúnavného šťourání soudce Johna J. Sirica. Tomu v březnu 1973 poslal McCord dopis, v němž uvedl, že na něj byl vyvíjen tlak, aby mlčel.

James McCord byl prvním z mnoha udavačů a kajícníků v melodramatu, které se rozvinulo během následujících dvou let a už v roce 1976 dostalo ikonickou filmovou podobu Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Dva roky probíhalo shromažďování důkazů nejen soudcem Siricem, ale také zvláštním výborem Senátu a řadou zvláštních veřejných žalobců včetně harvardského profesora práva Archibalda Coxe. 

Na začátku roku 1973 začala krycí operace nabírat trhliny mimo jiné v důsledku eskalujících požadavků na peníze za mlčení, které proudily například rodině E. Howarda Hunta. V březnu 1973 proběhla schůzka, při níž Dean varoval Nixona, že v Bílém domě bují „rakovina“, tedy že aféra a snaha ji zakrýt ničí důvěru a morální integritu prezidentství zevnitř. Setrvávat v krytí bylo podle něj dál neudržitelné, jelikož vyplacení peněz za mlčení by v budoucnu vyžadovalo milion dolarů.

Nixon na to reagoval slovy: „Vím, kde by se daly sehnat.“ Prezident se snažil bránit akce „instalatérů“ jako oprávněné národní bezpečností, ale svým mužům vytýkal, že vloupání byla „zatraceně nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel“.

Nixon má problém

Na konci dubna 1973 Nixon přijal „rezignace“ Haldemana a Ehrlichmana a propustil Deana. O pár dní později nervózně ujišťoval v televizi: „Nejsem zločinec.“ Jeho snaha tvářit se jako neviňátko a neustále odvádět pozornost veřejnosti od skandálu tím, že poukazoval na triumfy v zahraniční politice, kolidovala s televizními přenosy výslechů před zvláštním výborem Senátu, který zasedal od května 1973. John Dean tam prezidenta nařkl, že pokus o zametení aféry pod koberec inicioval. A nakonec šéf Nixonovy kanceláře Alexander Butterfield v pátek 13. července 1973 senátnímu výboru odhalil, že veškeré rozhovory v Oválné pracovně jsou skrytě nahrávány – systém nařídil nainstalovat v únoru 1971 sám Nixon.

Existovaly tedy záznamy rozhovorů mezi prezidentem a jeho muži, které mohly odpovědět na rozhodující otázku: o čem prezident věděl a kdy? 

O vydání těchto pásků se rozpoutala tuhá právní bitva mezi vyšetřovatelem Coxem a Bílým domem, jež vyvrcholila „masakrem sobotní noci“ v říjnu 1973. Tehdy Nixon nařídil propustit Coxe, což vyvolalo vlnu veřejného pobouření. Tyto kroky jen prohloubily podezření, že Nixon skrývá svou vinu, a prezidentovi nezbývalo než jmenovat nového zvláštního vyšetřovatele.

Jestliže ještě v únoru 1973 podle Gallupova institutu souhlasilo s Nixonovou politikou 65 % dotazovaných, v srpnu to bylo už jen 31 %. Od konce října 1973 jednal právní výbor Sněmovny reprezentantů o takzvaném impeachmentu, tedy ústavní obžalobě prezidenta z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů. Když Bílý dům nakonec v dubnu 1974 zveřejnil 1 200 stran rozsáhlého, nicméně stále neúplného přepisu záznamu z Oválné pracovny, Američanům docházela trpělivost.

Usvědčující důkazy

Konec přetahované nastal na přelomu července a srpna 1974. Nejvyšší soud 24. července přikázal, aby Bílý dům vydal všechny požadované nahrávky, a právní výbor Sněmovny reprezentantů na konci července doporučil obžalovat prezidenta z porušení tří zákonů: z bránění spravedlnosti podplácením svědků a zatajováním důkazů; z užívání federálních institucí k porušování ústavních práv občanů a z odepření poslušnosti Kongresu tím, že nevydal pásky. Pod tímto tlakem zveřejnil Nixon 5. srpna záznam rozmluvy s Haldemanem z 23. června 1972, jenž odhalil přímé zapojení do snahy o zablokování vyšetřování pomocí CIA.

Jasný důkaz byl na světě, ale Nixon trval na své nevině. Ztratil však podporu i mezi svými nejvěrnějšími spojenci z řad republikánů – vedení strany mu dalo najevo, že pro zbavení úřadu by se pravděpodobně našla potřebná většina. Osmého srpna 1974 Nixon v televizi oznámil, že následujícího dne odstoupí, protože prý ztratil politickou základnu. Předáním úřadu viceprezidentovi Geraldu Fordovi 9. srpna předešel odvolání. Ford pak navíc amnestoval všechny trestné činy, jichž se Nixon mohl dopustit, a tím jej ušetřil i pokořujícího procesu. Záznamy totiž Nixona usvědčovaly z mnohem větší míry zneužívání vládní moci, než se předpokládalo. Ostatně do vazby putovalo 25 Nixonových vysokých úředníků včetně čtyř členů vlády.

Zarputilý důchodce

Vedený Kissingerovými ujištěními, že vstoupí do dějin jako jeden z velkých prezidentů, vedl Richard Nixon až do své smrti boj za svou rehabilitaci. Vydal devět solidně napsaných a úspěšných knih, v nichž tvrdošíjně opakoval, že aféra Watergate byla komplot jeho celoživotních nepřátel.

Veřejnost ani historici jeho tvrzení nikdy neakceptovali a jeho jméno se stabilně nachází v poslední čtvrtině žebříčku popularity amerických prezidentů. Na druhou stranu, když v dubnu 1994 zemřel, neměl sice obvyklý státní pohřeb, ale řeč nad hrobem osobně pronesl prezident Bill Clinton.

Nikdy nebylo prokázáno, že vloupání nařídil Nixon nebo že o něm věděl. Avšak od samého začátku se angažoval v zakrývání faktů a použil svou moc, aby zdiskreditoval a zastavil vyšetřování. Nejznepokojivější patrně bylo zjištění, že krádež ve Watergate byla pouze zlomkem rozsáhlejší korupce a zločinů, schválených Nixonovým Bílým domem. Již od roku 1970 si totiž prezident najímal zpravodajské služby na sledování jeho odpůrců a otvírání jejich pošty. Nixonova posedlost bojem proti kritikům a nepřátelům byla tak silná, že ji upřednostňoval před konstruktivní politikou.

Skutečnou americkou tragédií však bylo, že v republikánské straně získali po Nixonově pádu navrch náboženští fundamentalisté a ideologové kapitalismu volné soutěže. Byla tak promarněna šance pokračovat v umírněné orientaci na sociální stát a vytrvat v pragmatické mezinárodní politice.