Reklama


Spíš pobudové než umělci: Proč měli harfeníci tak špatnou pověst?

23.09.2018 - Tomáš Novák

Když tě neuživí fabrika, uživí tě muzika, říkalo se v 19. a na začátku 20. století. Platilo to i pro harfeníky. Ovšem jejich osudy mají dosti pikantní nádech a praktiky jejich band poněkud kriminální rysy!


Reklama

Právě ve Východních Čechách nejčastěji vznikaly party lidových muzikantů. Doma jim pšenka nekvetla, vydali se proto do světa. Do té doby obvyklé vybavení – housle a harmoniku doplnili o tzv. lidovou harfu. Od klasické královny hudebních nástrojů se lišila. Byla menší a snadněji se na ni hrálo. Konzervatoří pro zájemce byla ulice, městské dvorky a různé hospody.

Staré pověsti harfenické

Pro jednoho ze salonních harfeníků (nehrál totiž na ulicích, ale byl zván do měšťanských salonů) ledacos složil i Wolfgang Amadeus Mozart. Přesto tento muž jménem Copánek, ve své době opravdový světák, skončil ostatně jako jeho skladatel v bídě.

Ctitelem tohoto druhu hudby byl i Richard Wagner. Jednou si prý zahrál s partou harfeníků a ještě ke všemu skladbu od konkurence - Beethovenův septet. Mezi urozené ctitele „malých harf“ patřil i básník Goethe či hrabě Harrach. Z hlediska sociologického zajímaly tyto muzikální party i T. G. Masaryka

Když dva dělají totéž...

Harfeníci byli žádaní. Měli vlastní kapely i své šéfy. Ti nemuseli ani hrát, ještě důležitější bylo naplánoval trasu a jednat s úředními osobami i s majiteli hostinců a jiných k produkci vhodných míst. Vybrané peníze se dělily fifty-fifty. Půlka připadla impresáriovi a zbytek se rozdělil všem ostatním.

Dobové zprávy o zbohatlých harfenících, kteří si po návratu z cest postavili dům, se tak týkají většinou manažerů potulné party. K nim ještě blíže. Někteří z nich byli dnešními slovy „genderově korektní“. Obzvlášť pokud s nimi cestovala manželka. Jiní považovali harfenice za členky vlastního harému. Jisté je, že v orchestru bývaly celé rodiny i s dětmi školního věku. Někteří šéfové dbali na jakous takous občasnou výuku trivia – tedy čtení, psaní a počítání. Žádné velké úlevy však děti neměly. Dospělí s nimi jednali drsně, dnes bychom to občas klasifikovali i jako pedofilii. Ovšem v oněch časech se vdávala děvčata velmi, velmi mladá. 

Za kopečky a ještě dál

Některé skupiny působily v okruhu pár desítek kilometrů od místa bydliště. Jiné směřovaly do c.k. měst zaslíbených - do Prahy, Vídně nebo do ne až tak vzdáleného zahraničí. Za dobré štace se považovaly Drážďany a Berlín. Mnozí se ovšem pustili za hranice všedních dnů i tehdejší představivosti. Zemí zaslíbenou bylo Rusko. Harfenická elita hrála carovi v Petrohradě, sklízela ovace v Moskvě, brnkala s úspěchem i na Sibiři. Nadšené publikum nalezli v Gruzii, Arménii, na Krymu či v Palestině. Někteří odešli i do Ameriky, tam se ale příliš neprosadili. Úspěšní byli v Kahiře, v dnešním Istanbulu a v Persii. Vystupovali coby „bémáci“. Ve světě je ovšem i vzdělanci považovali za Rakušany. Obrozenecké duše to nijak netrápilo. Obvykle nebylo o co stát, tím méně národ propagovat. Namátkou cestovatel Vráz popsal své pocity studu a znechucení, když slyšel v Číně hrát české harfeníky Kde domov můj. Byli otrhaní a podnapilí.  

Obchod s „harfenickým masem“

JuDr. Bohuslav Gebauer, soudce v Novém Bydžově a autor knihy Východočeské otrokářství vydané roku 1906 poukázal na dvojí kruté vykořisťování dětí. Budoucího harfeníka pronajmou rodiče podnikatelům v oboru. Plat za onen nájem jde jen dospělým. Ani vedlejší příjmy pronajímatel dětem nenechá. V lepším případě se s nimi o ně dělí. Jde o sumy získané krádežemi a prostitucí. Obvyklá parta čítá kolem 20 členů. Nejvhodnější prý bylo kočovat se sudým počtem harfeníčků, kdy polovinu tvoří jedno a polovinu druhé pohlaví. Nejvýhodněji totiž, z hlediska utržených financí, „prodávala“ kombinace hoch a dívka. 

Gebauerova knížka přináší řadu “otřesných případů z bezbožného života tohoto“. Dnes bychom mluvili o kazuistikách z praxe. Jejich obsah jsem podrobil analýze diskursu. Jde o moderní metodu zaznamenávající a shrnující – zjednodušeně - obsah „toho podstatného, o čem je v mluveném či psaném řeč“. Co čteme o dívkách zaměstnaných v tlupě? Záznam je sice lakonický, leč obraz ze střípků různých osudů přesvědčivý.

Jedna vypověděla, že když spaly, cpal jim jejich opilý šéf do úst koňské výkaly a tloukl je a když utekly, nechal je hledat četnictvem. V dopise rodičům si stěžovala, že místo jídla dostává bití, zvlášť, když přinese málo peněz. Jenže domů se z Omsku vrátit nemůže, nemá na to prostředky a tak slouží u jedné paní v domácnosti. Když ji zaměstnavatelka za přečin praštila lahví do oka, až oteklo, vyžebrala alespoň v tomto stavu 100 rublů denně.

Jenže i to se zdálo šéfovi bandy málo. A tak se chytla podůstojníka od maríny, pak druhého, ale nakonec ji námořníci vyhodili a naverbovala ji jakási Violetta, jež měla v Pekingu nevěstinec. Konzul jí odebral pas a poslal ji domů postrkem. Po vlacích, kde hrála, se vozila zadarmo, zvlášť když se jako bonus prostituovala kondukterům. Lékařské ohledání této dívenky neudiví: je syfiliticky nakažena, konstatoval doktor. V Čechách ji tak nečekalo mnoho lepšího. Obdobné historky se v různých variantách obměňují. Osudy chlapců se příliš neliší.

Ten, kdo uměl porozumět již tehdy neviditelné ruce trhu a uměl se otáčet bez skrupulí,  mohl dopadnout zcela jinak. Namátkou citace z dobového tisku: „Harfenistářství již zanechal. Dnes žije v Nechanicích jako značně zámožný občan. Má hostinec a je členem obecního zastupitelstva...“

Úřady bdí a války likvidují 

Je psáno, že roku 1896 generál Trepov, nový šéf moskevské policie z města harfeníky vyhnal. Z pozdějšího dobového domácího pramene zjišťujeme, že “velikou práci na potlačení hudebnictví potulného vykonaly okresní soudy s presidiem krajského soudu v Hradci Králové, jež zvláštním cirkulářem dovolává se součinnosti nejširší veřejnosti. C.k. místodržitelský rada Steinfeld např. varuje před kapelníkem Bohumilem Marečkem, známým pořádáním produkcí ve městech sibiřských a východoasijských. On i jeho manželka žádají na ženských členech své kapely, aby hostům restaurace, kde se právě produkce konají, dávaly naději na pohlavní obcování, aby je tím k vyšší útratě svedly. Kromě toho jest Mareček oddán pití a nakládá zle se svými podřízenými. Vzhledem k tomu ohrožují se tělesně i mravně nezletilé dívky jím najaté...“ 

Varující hlasy vzdělanců ani jejich poukazy na mravní bídu ba přímo prohnilost harfenických rodů příliš nepomáhaly. Tvrdou ránu tomuto způsobu obživy zasadila až válka rusko-japonská. Do té doby i za náznak umění vděčné Rusko v důsledku bojů přestalo být zemí zaslíbenou a k potulování tolerantní. Ještě daleko razantněji zapůsobila 1. světová válka. Když po 28. říjnu 1918 československé úřady aktivity „žebrochtivců“ zakázaly docela, měly poměrně snadnou práci. Nejen z Východních Čech tato profese navždy zmizela.  

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Pixabay

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Autory názvu kakao jsou Aztékové. Ti pro ně používali slovo cacahuatl čili „hořká voda“.

Historie
Zajímavosti
Věda
Zajímavosti

Leonardo da Vinci, pravděpodobný autoportrét, kolem roku 1512.

Věda

Ponorka č. III před novým spuštěním na Dunaj

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907