Reklama


Spíš pobudové než umělci: Proč měli harfeníci tak špatnou pověst?

23.09.2018 - Tomáš Novák

Když tě neuživí fabrika, uživí tě muzika, říkalo se v 19. a na začátku 20. století. Platilo to i pro harfeníky. Ovšem jejich osudy mají dosti pikantní nádech a praktiky jejich band poněkud kriminální rysy!


Reklama

Právě ve Východních Čechách nejčastěji vznikaly party lidových muzikantů. Doma jim pšenka nekvetla, vydali se proto do světa. Do té doby obvyklé vybavení – housle a harmoniku doplnili o tzv. lidovou harfu. Od klasické královny hudebních nástrojů se lišila. Byla menší a snadněji se na ni hrálo. Konzervatoří pro zájemce byla ulice, městské dvorky a různé hospody.

Staré pověsti harfenické

Pro jednoho ze salonních harfeníků (nehrál totiž na ulicích, ale byl zván do měšťanských salonů) ledacos složil i Wolfgang Amadeus Mozart. Přesto tento muž jménem Copánek, ve své době opravdový světák, skončil ostatně jako jeho skladatel v bídě.

Ctitelem tohoto druhu hudby byl i Richard Wagner. Jednou si prý zahrál s partou harfeníků a ještě ke všemu skladbu od konkurence - Beethovenův septet. Mezi urozené ctitele „malých harf“ patřil i básník Goethe či hrabě Harrach. Z hlediska sociologického zajímaly tyto muzikální party i T. G. Masaryka

Když dva dělají totéž...

Harfeníci byli žádaní. Měli vlastní kapely i své šéfy. Ti nemuseli ani hrát, ještě důležitější bylo naplánoval trasu a jednat s úředními osobami i s majiteli hostinců a jiných k produkci vhodných míst. Vybrané peníze se dělily fifty-fifty. Půlka připadla impresáriovi a zbytek se rozdělil všem ostatním.

Dobové zprávy o zbohatlých harfenících, kteří si po návratu z cest postavili dům, se tak týkají většinou manažerů potulné party. K nim ještě blíže. Někteří z nich byli dnešními slovy „genderově korektní“. Obzvlášť pokud s nimi cestovala manželka. Jiní považovali harfenice za členky vlastního harému. Jisté je, že v orchestru bývaly celé rodiny i s dětmi školního věku. Někteří šéfové dbali na jakous takous občasnou výuku trivia – tedy čtení, psaní a počítání. Žádné velké úlevy však děti neměly. Dospělí s nimi jednali drsně, dnes bychom to občas klasifikovali i jako pedofilii. Ovšem v oněch časech se vdávala děvčata velmi, velmi mladá. 

Za kopečky a ještě dál

Některé skupiny působily v okruhu pár desítek kilometrů od místa bydliště. Jiné směřovaly do c.k. měst zaslíbených - do Prahy, Vídně nebo do ne až tak vzdáleného zahraničí. Za dobré štace se považovaly Drážďany a Berlín. Mnozí se ovšem pustili za hranice všedních dnů i tehdejší představivosti. Zemí zaslíbenou bylo Rusko. Harfenická elita hrála carovi v Petrohradě, sklízela ovace v Moskvě, brnkala s úspěchem i na Sibiři. Nadšené publikum nalezli v Gruzii, Arménii, na Krymu či v Palestině. Někteří odešli i do Ameriky, tam se ale příliš neprosadili. Úspěšní byli v Kahiře, v dnešním Istanbulu a v Persii. Vystupovali coby „bémáci“. Ve světě je ovšem i vzdělanci považovali za Rakušany. Obrozenecké duše to nijak netrápilo. Obvykle nebylo o co stát, tím méně národ propagovat. Namátkou cestovatel Vráz popsal své pocity studu a znechucení, když slyšel v Číně hrát české harfeníky Kde domov můj. Byli otrhaní a podnapilí.  

Obchod s „harfenickým masem“

JuDr. Bohuslav Gebauer, soudce v Novém Bydžově a autor knihy Východočeské otrokářství vydané roku 1906 poukázal na dvojí kruté vykořisťování dětí. Budoucího harfeníka pronajmou rodiče podnikatelům v oboru. Plat za onen nájem jde jen dospělým. Ani vedlejší příjmy pronajímatel dětem nenechá. V lepším případě se s nimi o ně dělí. Jde o sumy získané krádežemi a prostitucí. Obvyklá parta čítá kolem 20 členů. Nejvhodnější prý bylo kočovat se sudým počtem harfeníčků, kdy polovinu tvoří jedno a polovinu druhé pohlaví. Nejvýhodněji totiž, z hlediska utržených financí, „prodávala“ kombinace hoch a dívka. 

Gebauerova knížka přináší řadu “otřesných případů z bezbožného života tohoto“. Dnes bychom mluvili o kazuistikách z praxe. Jejich obsah jsem podrobil analýze diskursu. Jde o moderní metodu zaznamenávající a shrnující – zjednodušeně - obsah „toho podstatného, o čem je v mluveném či psaném řeč“. Co čteme o dívkách zaměstnaných v tlupě? Záznam je sice lakonický, leč obraz ze střípků různých osudů přesvědčivý.

Jedna vypověděla, že když spaly, cpal jim jejich opilý šéf do úst koňské výkaly a tloukl je a když utekly, nechal je hledat četnictvem. V dopise rodičům si stěžovala, že místo jídla dostává bití, zvlášť, když přinese málo peněz. Jenže domů se z Omsku vrátit nemůže, nemá na to prostředky a tak slouží u jedné paní v domácnosti. Když ji zaměstnavatelka za přečin praštila lahví do oka, až oteklo, vyžebrala alespoň v tomto stavu 100 rublů denně.

Jenže i to se zdálo šéfovi bandy málo. A tak se chytla podůstojníka od maríny, pak druhého, ale nakonec ji námořníci vyhodili a naverbovala ji jakási Violetta, jež měla v Pekingu nevěstinec. Konzul jí odebral pas a poslal ji domů postrkem. Po vlacích, kde hrála, se vozila zadarmo, zvlášť když se jako bonus prostituovala kondukterům. Lékařské ohledání této dívenky neudiví: je syfiliticky nakažena, konstatoval doktor. V Čechách ji tak nečekalo mnoho lepšího. Obdobné historky se v různých variantách obměňují. Osudy chlapců se příliš neliší.

Ten, kdo uměl porozumět již tehdy neviditelné ruce trhu a uměl se otáčet bez skrupulí,  mohl dopadnout zcela jinak. Namátkou citace z dobového tisku: „Harfenistářství již zanechal. Dnes žije v Nechanicích jako značně zámožný občan. Má hostinec a je členem obecního zastupitelstva...“

Úřady bdí a války likvidují 

Je psáno, že roku 1896 generál Trepov, nový šéf moskevské policie z města harfeníky vyhnal. Z pozdějšího dobového domácího pramene zjišťujeme, že “velikou práci na potlačení hudebnictví potulného vykonaly okresní soudy s presidiem krajského soudu v Hradci Králové, jež zvláštním cirkulářem dovolává se součinnosti nejširší veřejnosti. C.k. místodržitelský rada Steinfeld např. varuje před kapelníkem Bohumilem Marečkem, známým pořádáním produkcí ve městech sibiřských a východoasijských. On i jeho manželka žádají na ženských členech své kapely, aby hostům restaurace, kde se právě produkce konají, dávaly naději na pohlavní obcování, aby je tím k vyšší útratě svedly. Kromě toho jest Mareček oddán pití a nakládá zle se svými podřízenými. Vzhledem k tomu ohrožují se tělesně i mravně nezletilé dívky jím najaté...“ 

Varující hlasy vzdělanců ani jejich poukazy na mravní bídu ba přímo prohnilost harfenických rodů příliš nepomáhaly. Tvrdou ránu tomuto způsobu obživy zasadila až válka rusko-japonská. Do té doby i za náznak umění vděčné Rusko v důsledku bojů přestalo být zemí zaslíbenou a k potulování tolerantní. Ještě daleko razantněji zapůsobila 1. světová válka. Když po 28. říjnu 1918 československé úřady aktivity „žebrochtivců“ zakázaly docela, měly poměrně snadnou práci. Nejen z Východních Čech tato profese navždy zmizela.  

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Pixabay

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Souboje vozatajů bývaly nesmírně vypjaté. Závodníci si mohli vydělat ohromné peníze, stejně tak ovšem často končili jako mrzáci.

Zajímavosti

Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů.

Historie
Zajímavosti
Věda

Planeta WASP-69b s heliovým ohonem u své hvězdy

Vesmír
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907