Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (1)
Území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka. Za Velké války tomu nebylo jinak, jenže zákopy buď znemožnily infanterii pohyb úplně, nebo ho
dovolily pouze za cenu neakceptovatelných ztrát. Jako řešení se jevila podpora různých druhů zbraní, které by „blátošlapům“ prorazily cestu
Zatímco kavalerie krátce po začátku konfliktu pozbyla většinu svých tradičních funkcí, moderní zbraně se ukázaly jako podstatně účinnější. Právě v letech 1914–1918 se zrodila úzká kooperace pěchoty s letectvem, dělostřelectvem, tankisty a ženijními oddíly, jejíž zásady se v poválečném období dočkaly dalšího rozpracování.
Všudypřítomné dělostřelectvo
Co se týče artilerie, zprvu dominovaly lehké polní typy, které měly podporovat pěší i jízdní divize při očekávaném manévrovém boji. Teprve když německé moždíře „rozlouskly“ forty v Luchytu či Namuru, uvědomili si generálové význam těžkých děl. Ačkoliv se s nimi původně počítalo jen proti opevněním, uplatnila se též přímo v poli. Metrákové náboje zahnaly vojáky do zákopů, jejichž odolnost záhy vzrostla natolik, že přinutila inženýry vyvíjet stále účinnější zbraně i munici.
Tento vývoj vyvolal také proměnu taktiky dělostřelecké přípravy před útokem pěchoty. V prvních měsících války začínala obvykle soustředěnou palbou na obranná postavení protivníka, a jakmile infanteristé vyrazili na zteč, kanony přenesly palbu na cíle v týlu nepřítele. Tato jednoduchá taktika však pěšákům v podstatě nepomáhala, neboť je během nejkritičtější fáze útoku nepodporovala přímou palbou, jež by držela v šachu kulometná hnízda.
Palebná přehrada
Po vybudování zákopů a odolnějších opevnění vyvstala roku 1915 potřeba provést před každou ofenzivou těžké ostřelování houfnicemi velkých kalibrů. Taková metoda sice mohla obranné linie narušit (byť jen zřídkakdy zničit), znamenala ale pro útočníka ztrátu momentu překvapení. Méně se rozšířil jiný způsob palebné přípravy, jíž se někdy říká „hurikánová“. Šlo o velmi intenzivní, ale časově krátké ostřelování.
Za nejdokonalejší formu palebné podpory bývá považována pohyblivá přehrada. V takovém případě se dopadová linie granátů posouvala před postupující infanterií, čímž měla potlačovat obranu do okamžiku, kdy se vojáci dostanou na dohled nepřátelských pozic. Tato metoda se Dohodě osvědčila třeba v říjnu 1916 u Verdunu. Jednalo se nicméně o nebezpečný a náročný podnik, který často končil ztrátami – stačila drobná chybička a granáty zdecimovaly vlastní muže. Jediný recept spočíval ve zdokonalení výcviku, kdy infanterie a dělostřelectvo trénovaly vzájemnou koordinaci a velitelé od obou zbraní diskutovali o potřebách svých mužů
Létající oči
V roce 1909 přeletěl Louis Blériot průliv La Manche a po přistání prohlásil, že „při pohledu dolů viděl krajinu tak, jako nikdo před ním“. Tato slova definovala hlavní účel vojenských letounů: poskytnout velitelům pozemních sil pohled na bojiště z ptačí perspektivy. Aparát těžší než vzduch přitom nabízel zajímavější parametry než upoutané horkovzdušné balony (navíc extrémně zranitelné kvůli plynové náplni).
Nebyl vázán na jediné místo a díky své rychlosti dokázal propátrat velké plochy. Navíc mohl operovat i nad územím ovládaným nepřítelem, což představovalo splněný sen každého generála. Skutečnou revoluci přinesly průzkumné stroje v roli „létajících fotoaparátů“. Na vyvolaných snímcích se pak daly odhalit detaily, které jinak pozorovateli snadno unikly.
Pokračování: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)
Experti dokázali fotografie zvětšit až do té míry, že analytici rozeznali jednotlivá kulometná hnízda či velitelská stanoviště. Aby výhod nebylo málo, generálové se základní informace dozvěděli ještě před přistáním – pozorovatel ve dvoumístném stroji býval vybaven telegrafem a nejdůležitější fakta ihned hlásil. Díky tomu se letecký průzkum stal prospěšným nejen pro infanterii, ale i artilerii. Zatímco před bitvou určil kanonýrům polohu cílů, v jejím průběhu letci dělostřelbu řídili a koordinovali.
