Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

12.11.2021 - Miroslav Mašek

Území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka. Za Velké války tomu nebylo jinak, jenže zákopy buď znemožnily infanterii pohyb úplně, nebo ho dovolily pouze za cenu neakceptovatelných ztrát. Jako řešení se jevila podpora různých druhů zbraní, které by „blátošlapům“ prorazily cestu

<p>Německý pozorovatel s fotoaparátem, takovýto průzkumník se dokázal dostat daleko nad nepřátelské území.</p>

Německý pozorovatel s fotoaparátem, takovýto průzkumník se dokázal dostat daleko nad nepřátelské území.


Reklama

Vzdušní průzkumníci za první světové války přivolávali dělostřeleckou palbu na pozemní jednotky a jediný způsob, jak jim zabránit v práci, představoval sestřel jejich stroje. Právě z tohoto důvodu se zrodily první stíhačky, obvykle vyzbrojené jedním nebo dvěma kulomety. Ty pak mohly postřelovat letouny nepřítele, ale i pozemní cíle v čele s živou silou nebo dopravními prostředky.

Předchozí část: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (1) 

Déšť olova z nebes

Pěšáci obou stran zpočátku pozorovali vzdušné souboje s nadšením, fandili svým pilotům a sázeli se, kdo v řeži nad jejich hlavami zvítězí. Ve druhé polovině války už si však nemohli být jisti, zda se některý stroj nespustí střemhlav nad jejich zákop, nebo se „nepřiplíží“ přízemním letem a nepokropí je dávkou. Tak se zrodili první bitevní piloti – byť zatím nelétali na specializovaných strojích.

Ačkoliv vzdušný průzkum zůstával hlavním úkolem pilotů, letectvo se od prvopočátku využívalo i ke shazování bomb. Nejprve šlo o čistou improvizaci – letci ručně svrhávali drobné pumy nebo ruční granáty. K prudkému rozvoji bombardérů došlo až roku 1917, kdy mechanici upravili vysoké počty starších průzkumných letounů instalací speciálních závěsníků.

Zrod bombardérů

Takto vybavené stroje se stávaly vzdušným dělostřelectvem, které poskytovalo infanterii dosud nevídaně flexibilní podporu. Navíc disponovalo řádově vyšším „dostřelem“ než polní houfnice a – slovy historika Petera Harta – „…mohlo účinněji narušovat a ztěžovat pohyb nepřátelských vojsk. Letci se totiž zpravidla pokoušeli napadat mosty, železniční tratě, nádraží nebo silniční křižovatky“.

Kooperace průzkumných, bombardovacích i bitevních letounů s příslušníky pozemních vojsk se ukázala jako mimořádně účinná. Pokud počasí dovolilo vzlet a stíhači dokázali udržet vzdušnou nadvládu v daném sektoru fronty, šance protivníka na skryté přesuny a utajení pozic klesaly k nule. Co si letouny vypátraly, to také napadaly – a šetřily tak práci pěšákům i dělostřelcům. Defenzivní linie oslabené leteckými pumami představovaly pro útočící pěchotu menší hrozbu. I kdyby se osádkám bombardérů nepodařilo své cíle zničit, jejich přítomnost měla na nepřítele alespoň demoralizující účinek.

Obrněná beranidla

Patová situace na západní frontě stála též u zrodu tankové zbraně a její následné spolupráce s infanterií. Obrněnce měly působit jako beranidlo, jež prorazí díru v nepřátelské obraně a poskytne krytí pěchotě postupující v závěsu. Pro takové zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si díky pásům poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě.

Dokončení: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

Šlo de facto o obdobu válečných lodí nasazenou do pozemní bitvy. Z jiného úhlu pohledu můžeme tanky z let 1916–1918 popsat jako samohybnou artilerii. Její palebná síla měla ničit bunkry, zatímco infanterie by se během postupu ukrývala za masou pancíře. Taková kooperace přinášela výhody i tankistům, neboť pěšáci odráželi pokusy nepřítele napadat stroje zblízka třeba výbušninami.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907