Stalinovy varhany: Raketomet BM 13-16 Kaťuša

27.06.2016 - JUDr. Stanislav Körner

14. července 1941 se na německé síly, vojáky a bojovou techniku, soustředěné na železniční stanici Orša, snesl příval ohně a železa, rozsévající smrt a chaos. To byl výsledek první salvy baterie reaktivních minometů BM-13-16, zvané „Kaťuša“


Reklama

Přes těžkosti a nedostatky v práci zbrojních podniků a jednotlivých odvětví obranného průmyslu Sovětského svazu, stejně jako přes nelítostné stalinské čistky probíhající ve druhé polovině 30. let minulého století, jimž padla za oběť řada elitních sovětských velitelů a dalších vojenských odborníků, se léta 1937–1938 stala mezníkem ve vybavování Rudé armády rozličnou výzbrojí, která odpovídala potřebám té doby. 

Nejenže se podařilo rozpracovat řadu zcela nových vzorů zbraní a bojové techniky, ale podařilo se je i zavést do výroby a postupně jimi přezbrojovat útvary a jednotky. Kromě nových pěchotních zbraní, především samonabíjecích pušek a kulometů, a nových typů dělostřeleckého materiálu, kde dominovaly projekty známých dělostřeleckých konstruktérů V. G. Grabina, F. F. Petrova, L. I. Gorlického a dalších, byl ovšem v prosinci roku 1938 vyroben také zkušební prototyp odpalovacího zařízení k vypouštění reaktivních granátů salvami na pozemní cíle. Sestrojila jej skupina konstruktérů pod vedením K. K. Glucharjova, L. E. Švarce a I. I. Gvaje. Na základě zkoušek prototypu pak záhy nato zkonstruovali V. N. Galkovskij a P. A. Pavlenko šestnáctihlavňový raketomet na automobilovém podvozku, pozdější proslulou „Kaťušu“

Nová zbraň potom na podzim roku 1939 úspěšně prošla státními zkouškami a mohla být zavedena do výzbroje dělostřelectva Rudé armády. Raketomet „Kaťuša“ se stal jednou z nejúčinnějších zbraní druhé světové války. Jedna salva „Kaťuše“ představovala náklad 78,4 kilogramů tříštivotrhavé náplně, která dopadla během deseti sekund na plochu půl hektaru, což je téměř stejný účinek, jakého by bylo dosaženo jednou salvou houfnicového dělostřeleckého pluku, který například v roce 1941 disponoval šestnácti houfnicemi ráže 122 milimetrů vzor 1938.

Sovětské raketomety

První pracoviště pro zkoumání možnosti výroby raketové zbraně bylo založeno již v roce 1921, v jeho čele byl inženýr chemie N. I. Tichomirov. V roce 1928 dosáhla laboratoř inženýra Tichomirova prvních výrazných úspěchů při vývoji bezdýmného lisovaného prachu pro pohon raketových motorů a v témže roce byla přemístěna do Leningradu, přejmenována na Laboratoř dynamiky plynů a podřízena vojenskému velení. V třicátých letech začaly vznikat pod hlavičkou Osoaviachimu skupiny pro studium reaktivního pohybu, které kromě přípravy budoucích kádrů pro raketovou techniku také pracovaly na vývoji kapalinových raket. 

V roce 1933 Vojenská revoluční rada nařídila sloučení všech pracovišť, zabývajících se vývojem raketových zbraní, do Vědeckého výzkumného ústavu reaktivního, prvního ústavu svého druhu na světě. V ústavu postupně pracovaly desítky později známých vědců a raketových konstruktérů, ústav od samého vzniku spolupracoval s K. E. Ciolkovským, „otcem raketové teorie“.

Byly to především prachové neřízené rakety, na jejichž vývoj pro potřeby polního dělostřelectva a letectva byl kladen největší důraz a které přinesly ústavu a posléze i sovětskému dělostřelectvu největší slávu a věhlas. Téměř desetiletý vývoj, od počátečních problémů s pohonnými hmotami přes experimenty zkoumající vliv polohy těžiště, velikosti, tuhosti a nastavení stabilizátorů raket na stabilitu vlastní střely, byl završen zkonstruováním salvového raketometu a jeho následným zavedením do výzbroje. 

Orientace ústavu na prachové rakety se ukázala po vypuknutí Velké vlastenecké války jako více než oprávněná, což potvrdily zkušenosti získané během těžkých válečných let. Výroba těchto raket nebyla příliš náročná, v polních podmínkách se prachové rakety vyznačovaly vysokou spolehlivostí, jednoduchou obsluhou a především bezpečnou manipulací s nimi.  

Jako první ovšem vyzkoušelo prachové rakety v bojovém střetnutí nikoli pozemní vojsko, ale sovětské letectvo, a to na Dálném východě v roce 1939, kdy u řeky Chalchyn-gol Japonci zaútočili na Mongolsko. Zkušební roj pěti stíhaček I-16, vyzbrojených leteckou verzí neřízených prachových raket RS-82 ráže 82 milimetrů, pod velením kapitána N. I. Zvonarjeva sestřelil během čtrnácti akcí třináct japonských letadel, první z nich 21. srpna 1939. 

Kaťuše v boji

První bojové nasazení „Kaťuší“ u Orši a při následném ostřelování německé přepravy přes řeku Oršicu ukázalo jednoznačnou efektivitu nové zbraně. První baterie gardových minometů pod velením kapitána Fljorova pak byla následně nasazena během úporných obranných bojů u Rudni, pod Smolenskem, u Jelni, Roslavli a Spas-Děmjansku. Německé velení vyvíjelo značné úsilí k tomu, aby zjistilo pozici baterie a zničilo ji, proto nepřátelský průzkum pracoval nepřetržitě. Přesto baterie pokračovala v zasazování těžkých úderů na živou sílu nepřítele a jeho techniku. Kromě ničivého účinku dopadajících střel zde sehrál velkou roli i psychologický efekt nové zbraně na morálku protivníka, který tyto raketomety označil za „Stalinovy varhany“ (viz Proč právě „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?)

Začátkem října 1941, během ústupových obranných bojů, se baterie kapitána Fljorova, působící v sestavě vojsk Západního frontu, ocitla v německém týlu. Při přesunu k linii fronty v noci na 7. října 1941 byla baterie ve vesnici Bogatyr ve Smolenské oblasti vypátrána a zaskočena nepřítelem. Nová zbraň Rudé armády byla v ohrožení, ale všichni příslušníci baterie, věrni své vlasti a vojenské přísaze, bojovali až do konce. Poté, co příslušníci baterie na povel svého velitele vyhodili do vzduchu zbývající zásoby munice a totálně zničili svěřenou techniku, aby nová zbraň nepadla do rukou nepřítele, podstoupili nerovný boj, v němž převážná většina sovětských vojáků, včetně jejich velitele, padla. 

Ve výrobě dalších „Kaťuší“ ovšem Sovětský svaz pokračoval a postupně je ve stále větším množství zařazoval k nově formovaným jednotkám a útvarům. Jestliže v červenci 1941 na frontě operovala jedna jediná baterie těchto raketometů, do července následujícího roku to už bylo 216 oddílů a na počátku roku 1945 přes pět set oddílů gardových minometů. Během necelých čtyř let, od července 1941 do prosince 1944, sovětské závody vyrobily a dodaly na frontu téměř dvanáct miliónů dělostřeleckých a leteckých raket různých ráží.   

Gardové minomety prošly všemi bojišti na východní frontě, významně se podílely i na porážce japonské kvangtungské armády na Dálném východě během ofenzívy Rudé armády v Mandžusku v srpnu a září roku 1945. Staly se jedním z nejvýznamnějších faktorů vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.

Proč vlastně „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?

Proč se vlastně raketometu BM 13-16 přezdívá „Kaťuša“? Existuje několik vysvětlení. Nejvíce pravdě bude asi to, které tvrdí, že při jednom z prvních bojových nasazení proti německému uskupení na Trhovém náměstí ve městě Rudňja baterie pálila z vysoké hory s přímým zaměřením, což vyvolalo u vojáků asociaci s populární předválečnou písní Kaťuša. V této známé písni dívka jménem Kaťuša také „vyšla na vysoký strmý břeh a zpívala píseň pro svého milého“.

Jméno „Kaťuša“ dal gardovým raketometům bývalý seržant štábní roty 217. samostatného spojovacího praporu 144. střelecké divize 20. armády Andrej Sapronov, v současnosti vojenský historik. Když dorazil k baterii krátce poté, co ukončila palebný přepad německých vojsk v Rudni, jeho průvodce, rudoarmějec Kaširin, pouze udiveně řekl: „To je ale píseň!“, na což seržant Sapronov pouze odvětil: „Kaťuša“.

Přes spojovací uzly se zpráva o nové zbrani s názvem „Kaťuša“ během několika dní rozšířila po celé 20. armádě a přes její velení do celé země.

Pro úplnost, 13. července 2010 se veterán a „kmotr“ „Kaťuši“ Andrej Sapronov dožil 89 let. Zatímco pro sovětské pěšáky byl „zpěv“ sovětských „Kaťuší“ velice příjemným zvukem, totéž v žádném případě nemohli tvrdit němečtí vojáci, kteří ze dvou důvodů novou zbraň Rudé armády překřtili na „Stalinovy varhany“. Prvním z nich byla jistá vnější podobnost odpalovacího zařízení se systémem varhanních píšťal a druhým důvodem byl mohutný ohlušující řev „Kaťuší“, který doprovázel odpal raket.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE Speciál: Legendární zbraně 20. století

  • Zdroj fotografií: wikipedia.org, sinopa.ee

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V křesťanské společnosti se konzumace masa rozšířila ve 4. století. Značná část raných křesťanů pravděpodobně byla vegetariány.

Zajímavosti

Trénink s hologramem

Věda

Milovníci rozpálených skal

Kozorožec núbijský (Capra nubiana) je jediným druhem kozorožce, jenž je adaptován pro život v horkých a suchých oblastech. Žije v horských regionech severovýchodní Afriky a na Středním východě v nadmořských výškách do 3 000 metrů, kde si vybírá ty nejodlehlejší, nejvyšší a nejstrmější skalní stěny. V rámci tohoto druhu je velmi výrazný pohlavní dimorfismus – samci váží kolem 60 kilogramů a dorůstají délky kolem 125 cm, zatímco samice jsou maximálně kolem 30 kg těžké a ne delší než 105 cm. Vroubené rohy samců mohou být až 120 cm dlouhé a docházejí uplatnění při bojích o dominanci. Jejich srážky ale jen zřídka končí zraněním. (foto: Shutterstock)

Příroda

Slunce pohledem americké obervatoře Solar Dynamics Observatory z února 2015. (foto: NASA/SDO, CC0)

Vesmír

Představa létající lodě Sky Cruise (foto: Profimedia, Hashem Al-Ghaili)

Revue

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907