Stockholmský syndrom: Proč oběti podléhají svým únoscům?

V srpnu 1973 došlo ve švédském Stockholmu k události, která se navždy zapsala do dějin psychologie. Tamní pobočku banky Sveriges Kreditbank přepadli maskovaní ozbrojení lupiči a jako rukojmí si vzali čtyři zaměstnance – tři ženy a jednoho muže. Požadovali výkupné ve výši tří milionů švédských korun, které jim měl doručit přímo premiér Olof Palme. Své oběti mezitím zavřeli do bankovního trezoru, kde pak nešťastníci nedobrovolně zůstali šest dnů, než je vysvobodila policie. 

Po 130 hodinách vyjednávání nakonec policejní komando vpustilo do pobočky banky slzný plyn a vtrhlo dovnitř. Drama skončilo bez jediného výstřelu a oba zločinci, recidivisté Jan-Erik Olsson a Clark Olofsson, se vzdali. Soud jim nakonec vyměřil deset let za mřížemi.  

Jeden svět nestačí

Případ měl ovšem zvláštní dohru kvůli zajatcům. Psychologové u nich totiž zaznamenali, že místo očekávané úlevy ze znovunabyté svobody vykazovali zcela opačné emoce – všichni čtyři se shodli, že se ve společnosti únosců cítili bezpečně a důvěřovali jim. Tato nečekaná vyjádření odborníky dokonale zmátla a přiměla je podívat se na celou záležitost podrobněji. 

Nakonec se ukázalo, že se obdobné iracionální reakce u obětí traumatických únosů objevovaly čas od času i v minulosti, nikdo jim však do té doby nevěnoval větší pozornost. Teprve když incident ze švédské metropole proslul ve světě, zavedli vědci pojem „stockholmský syndrom“. A během následujících 45 let tento zvláštní fenomén – který je sice odborně popsaný, ale nikoliv vysvětlený – inspiroval mimo jiné řadu spisovatelů a režisérů. Například podle filmové databáze IMDb už vzniklo 47 snímků, v nichž motiv stockholmského syndromu figuruje: K nejznámějším přitom patří „bondovka“ Jeden svět nestačí. 

Milosrdný kat

Statistiky amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů. Společným rysem je kromě výše popsané náklonnosti k násilníkům také skutečnost, že oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. 

Podobná situace nastala i ve Stockholmu, kde jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, ve vypjaté chvíli dokonce obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Údajně se bála, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zas později vyprávěl, jakým způsobem si ho Olsson naklonil: Když na něj totiž únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu zastřelením, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít.

Podaří-li se rukojmí osvobodit a útočníky zadržet, jako v případě stockholmské loupeže, pak oběti u soudu většinou svědčí ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a někdejší zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života. 

Dali mi květiny!

Do jakých extrémů může situace vyústit, dokládá jeden z vůbec prvních popsaných případů stockholmského syndromu: Odehrál se sice 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. 

V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji gang čtyř bratrů odvlekl přímo z koupelny, spoutal ji a uvěznil ve sklepě opuštěné farmy v Kansasu. Její zámožný otec sice požadované výkupné sehnal už po 29 hodinách a všechny pachatele se podařilo zatknout – dívka nicméně u následného soudu vypovídala velmi neurčitě, nebyla schopná únosce přesvědčivě identifikovat a trvala na tom, že se k ní chovali ohleduplně. Od jednoho z bratrů prý dokonce dostala květiny. 

Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. Když byli o dva roky později odsouzeni k smrti, protestovala šokovaná žena přímo u guvernéra a žádala prominutí trestu. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou uvedla: „Mí čtyři únosci byli zřejmě jediní lidé na Zemi, kteří mě nepovažovali za úplného blázna. Prosím, dejte jim šanci.“

Dětství ve Stockholmu

Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie se sice často rozcházejí, ale jedno mají společné: Pokoušejí se spojit rozvoj zvláštního syndromu s hluboce zakořeněným instinktem k přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. Podle některých za tím stojí nedostatečné uspokojení elementární potřeby bezpečí. Vyděšená oběť má proto sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy u pachatele. 

Psychiatr Frank Ochberg, jenž se zabýval psychologií únosců i jejich obětí a pojem „stockholmský syndrom“ zpopularizoval, se v dané souvislosti proslavil hypotézou o závislosti na matce. „Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod,“ tvrdí. Zajatci se tak symbolicky vracejí do raného dětství, kdy byli zcela odkázáni na asistenci jiné osoby, k níž chovali bezmeznou důvěru. Pouto k únosci se obvykle vyvine ve chvíli, kdy násilník oběti prokáže – přinejmenším z jejího pohledu – určitou míru milosrdenství. Například nedopustí-li se vůči ní žádného násilí, může to rukojmí považovat za důkaz, že má co do činění s někým „lidštějším“. 

Nechuť zabíjet

Své poznatky z výzkumu chování únosců a jejich obětí později Ochberg využil při působení u FBI, s níž spolupracoval jako krizový vyjednavač. Uvědomil si totiž, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem: Princip syndromu lze aplikovat i opačným směrem – u pachatele se může vyvinout zcela nečekaná náklonnost k oběti. 

Třebaže jsou takové případy mnohem vzácnější, mají rovněž vlastní odborné označení, a to opět podle místa, kde byl popsán první z nich – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, když vtom slavnostní shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny. Zajali sice mnoho rukojmích, ale již po několika hodinách je začali dobrovolně pouštět, neboť k nim pociťovali náklonnost. Drama však neskončilo rychlým „happy endem“: Po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na plných 126 dní. Obležení přerušil až vpád vojenského komanda, které všech 19 násilníků zabilo.  

Děláme, co je potřeba

Zkoumání stockholmského syndromu se nezastavilo pouze u lidí: Určité podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně některých plazů a primátů. Vedlo je to k domněnce, že může mít záhadné chování obětí evoluční kořeny – zvlášť s přihlédnutím k faktu, že v mnoha pravěkých kulturách lovců a sběračů bývaly únosy poměrně běžné. Jejich cílem se většinou stávaly ženy, čímž by se vysvětlovala statistika, podle níž jsou také k projevům syndromu náchylnější.

Právě vysoké riziko zajetí by mohlo být důvodem, proč se u něžného pohlaví vyvinula obranná strategie. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si – byť proti své vůli – osvojily vzorce chování, které danou pravděpodobnost snižují. Mnohé zajatkyně začnou k únosci postupně pociťovat skutečnou náklonnost, neboť podvědomě cítí, že to muže potěší, a tudíž jim neublíží.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí: Jeho oběti totiž často chtějí zůstat u svého násilnického partnera, přestože dostanou šanci na nový začátek.