Stopaři gepardů: Honba za nejrychlejšími běžci planety

21.11.2020 - Richard Jaroněk

Po bohatých zkušenostech s africkou přírodou může člověk nabýt dojmu, že ho nic nepřekvapí – zvířata, ani lidé. Pak ovšem přijde další zážitek, který jej donutí v pokoře přiznat, že ještě zdaleka nerozumí všemu

<p>Kvůli takovému snímku geparda je nutné lehnout na zem. Problém je, že ostražitá šelma si vás brzy všimne.</p>

Kvůli takovému snímku geparda je nutné lehnout na zem. Problém je, že ostražitá šelma si vás brzy všimne.


Reklama

Naši poslední průvodci po deltě Okavango, černí kluci veselé nátury, nás museli opustit. Skončila jim tříměsíční šichta a teď měli nárok na několik týdnů se svými rodinami a nejbližšími. Naše naivní přesvědčování, uplácení nebo vyhrožování, že je uvážeme přes noc k soše šamana, která zdobila ohniště, nezabralo. Chlapi nám ráno zamávali z malé vrtulové Cesny a my se neradi začali seznamovat s novými rangery. 

Opatrné setkání 

Noví stopaři, Joachym a Andrew působili velmi seriózně, vážně, až namyšleně. Spousta rangerů je hrdá na to, co umí a někteří z nich nabyli denní rutinou s turisty dojmu, že lidé přijíždějící poznat tajemství Afriky jsou tu pro ně, nikoli opačně. Od začátku jsme měli dojem, že naše nová dvojice patří právě do této skupiny průvodců. Joachym, svalnatý černoch se zkřivenými ústy a jizvami na tváři po neštovicích trochu připomínal boxera Mikea Tysona. Úplným opakem byl Andrew, který se sto osmdesáti centimetry výšky a váhou snad kolem padesáti kil působil téměř vyžile. 

První den s nimi, po čtvrté hodině odpolední, nám zaklepali na dveře mohutného stanu a my nedlouho nato nasedli do otevřeného džípu. Pořád je horko, ale my si i tak bereme teplou bundu, protože večery při návratech bývají pěkně chladné. Oba průvodci s vážnými tvářemi sledují okolí a hledají zvířata. Nedalo mi to a jako vždy jsem na seznámení pronesl profláknutou větu, že impaly nás fakt nezajímají. Jediná výjimka je, když budou mít za krkem levharta.

Takhle gepard nechodí

O Joachymovi a Andrewovi jsme si mysleli leccos a předpokládali jsme, že obdobné pocity mají oni vůči nám. V mírně napjaté atmosféře mávl ‚Mike Tyson‘ Joachym rukou na řidiče a když auto zastavilo, seskočil a začal zkoumat ostrou žlutou trávu. Udělal několik kroků a opsal kruh. Naskočil na miniaturní sedátko a ukázal řidiči směr. Když se tato situace třikrát opakovala a já se marně vykláněl z auta, abych zjistil, jaké stopy Joachym zkoumá (ať jsem v trávě pátral jakkoli, neviděl jsem nic), zeptal jsem se ho: „Co vidíš?“ 

„Stopy tří gepardů,“ odpovídá s jistotou: „Byli tady tak před dvěma hodinami!“ Pobaveně se mi zkřivila ústa a po očku jsem kouknul po mé posádce. Dělá si z nás legraci? „A kde? Já nevidím vůbec nic!“ snažím se ještě přijít záhadě na kloub. 

„Tady,“ ukazuje na chomáč trávy, který je možná trochu víc rozevřený než ty okolní. „Tady je stopa geparda, zlomila se pod ním stébla a některá se jen prohnula. Ráno je ještě vlhko, tráva nevyschla od slunce a nenarovnala se. Hned vedle je další stopa,“ a ukazuje do místa, kde jsem samozřejmě taky vůbec nic nápadného neviděl. Stejně jako na tom prvním. „Tady ta druhá stopa je moc blízko první. Takhle gepard nenašlapuje. Musel to být jiný gepard.“ 

Otočil jsem se na kolegy a začali jsme česky vtipkovat. No jasně, už tomu věříme, jak tady z pár ohnutých stébel naši průvodci vyčtou přítomnost tří gepardů. Rangeři si z nás skoro určitě dělají psinu.

Cesta beze smyslu?

Následující dvě hodiny jako by měly potvrdit naše podezření. Kličkovali a jezdili jsme křížem krážem v okruhu dobrých dvaceti kilometrů. Mnohdy jsme jeli i půl hodiny a ani jsme nezastavili. Hlavní stopař se kochal okolím a pozoroval na obzoru kroužící supy. Po nějakém čase, zřejmě aby se neřeklo, seskočil Joachym z džípu a pátravým pohledem zhodnotil terén. Uklidnil nás informací, že stopu stále držíme a všichni tři gepardi jsou pořád někde před námi. „Ježkovy voči, on tomu sám věří,“ prohodím směrem k posádce, která je už pěkně nervózní z promarněného odpoledne a pohledem pátrá v dálce alespoň po nějakém slonovi.

Postupně jsme k novým průvodcům úplně ztratili respekt. Sedl jsem si na rám dělící předek vozu pro řidiče od „turistické“ části a probírali jsme všechno možné. Auto ještě několikrát zastavilo a já se ani nenamáhal otáčet, abych pozoroval Joachyma, jak ze zlomené trávy čte, že před sedmi a půl minutami tady prošli tři gepardi. Určitě by ještě dodal, že jeden z nich je samice v pokročilém stádiu březosti a tak týden před vrhem.

Když vůz s mírným trhnutím opět zastaví, neobtěžuji se ani pohlédnout přes rameno. „Richarde…!“ šeptá mi naléhavě do zad řidič auta, ale já se otáčím jen velmi neochotně. „Co je?“ odpovídám nevrle, ale další slova mi zamrznou na jazyku. Vedle auta, pod mohutným stromem obestavěným termitištěm, leží tři gepardi.

Za záběrem k zemi

Nechávám doznít vlastní překvapení a zároveň rozdělávám stativ, který pevně zakliňuji do plechové podlahy džípu. Věnuji pozornost trojici skvrnitých koček, ale zároveň s okem přilepeným k hledáčku pronáším: „Kluci, musím se vám omluvit. Myslel jsem, že nás vodíte za nos, ale jste fakt dobří.“ Gepardi se líně válí a nafouknutá břicha napovídají, že jsou po večerní žranici. Olizují se a omývají tlapy. Občas se líně zvednou jen proto, aby se k mé nelibosti skoro okamžitě zase svalili do nějakého stínu. Slunce ztrácí sílu a rudě oranžová barva slábne. Krajina začíná šednout. 

Rudý kotouč si vybírá místo, kam se schovat a já přemýšlím, jak využít jeho nádhernou barvu. Gepardi nejsou sloni ani žirafy a mít je na společném záběru se zapadajícím sluncem znamená dostat se co nejníž. Hlavou se mihne nápad, který okamžitě nahlas konzultuji s průvodci: „Co kdybych si lehl vedle auta? Potřeboval bych zabrat šelmy skrz trávu směrem ke slunci…“

„Proč ne,“ odpovídá celkem překvapivě statný Joachym. „Lehni si ale za kolo. Nesmí tě být vůbec vidět, nebo hned utečou!“ V dálce zahřmělo a oblohu dokonce protnul blesk. Gepardi leží v prašné cestě a náš džíp je tak čtyři pět metrů od nich. Opatrně sestupuji do trávy a hned uléhám na břicho. Plazím se podél auta a jen doufám, že mě obezřetné kočky neuvidí. 

Kdo je tady doma

Nos mám zabořený do trávy a před kolo vystrkuji jen fotoaparát. Sotva vidím do hledáčku. Přecpaná a líně se povalující kočka ovšem najednou zvedá hlavu, podívá se mým směrem a prudce vyskočí. Přikrčí se a naježí. Tělem mi projíždí neuvěřitelné napětí. Být s kočkovitou šelmou na stejné úrovni očí je úplně jiný pocit, než pořizovat snímky z bezpečí auta. I když gepard nepatří mezi agresivní kočky, které napadají člověka, je to přece jen skvěle vyzbrojený lovec, který si zaslouží patřičný respekt.

Vůbec nechápu, jak mě mohl jeden z odpočívajících gepardů uvidět. Vždyť jsem ležel ve vysoké trávě a posunoval jsem se po centimetru. Lehkým kviknutím, které zní jako mňouknutí kočky domácí, dává elegantně štíhlý běžec povel svým dvěma bratrům a všichni pomalu odcházejí. Těžká břicha se jim houpou v rytmu každého kroku. Lovec na stráži ze mě ještě chvíli nespouští upřený pohled a pak se přidává ke svým druhům. 

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

„Ve vteřině o mně věděl!“ kroutím hlavou. Průvodci se jen usmívají a Andrew prohodí větu, kterou už dávno znám, ale občas je dobře si ji připomenout: „To víš, oni jsou tady přece doma!“

Sledujeme gepardy ještě pár desítek minut. Je už tma a oblohu co chvíli protne oslnivý blesk. Zatím neprší, ale delta Okavanga burácí v toužebném očekávání nebeského přívalu. Období dešťů má několik měsíců čas. Ve tmě se mi promítají výjevy z dnešního odpoledne: stébla trávy, dlouhá jízda a nakonec překvapivé rozuzlení. A jako tečka věta: „Oni jsou tady doma.“ To přece platí i o našich průvodcích. Dívám se Joachymovi do očí a pronáším slova uznalých díků. Ještě budeme mít hodně času a já třeba zjistím, jak rozeznají vůbec nějaké stopy v místech, kde my vidíme jen trávu.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nový sedmý div světa 

Velká čínská zeď | Čínské císařství | 3. století př. n. l. až 17. století

Příběh Velké čínské zdi je notoricky známý, proto si jen shrňme základní údaje. Tato nejdelší stavba světa se táhne napříč severní Čínou, ale její původní verze, o dost nižší a skromnější, byla zbudována ve 3. století před naším letopočtem za vlády prvního císaře z dynastie Čchin. Tato zeď také ležela úplně jinde – o dost výše na sever, tam, kde nejvíce hrozily útoky nájezdníků. I když ji Číňané nazývali Wan-li čchang-čcheng čili Zeď dlouhá deset tisíc li, nemysleli tím žádné konkrétní číslo. Li totiž znamená nesmírně mnoho. Jak přesně je Velká čínská zeď dlouhá, se dodnes neví – má totiž nejrůznější odbočky a souběžné linie a neustále se také nacházejí nové polorozpadlé a v nánosech věků a zeminy pohřbené fragmenty. Za oficiální údaj se dnes považuje délka zhruba 8 851 kilometrů

Co je uvnitř mohutných hradeb? Důkladně udusaná hlína a mnohdy také spojovací chodby a skladiště! Kamennými kvádry a pálenými cihlami byla zeď pouze obestavěna. Po několika stovkách metrů vždy pás hradeb korunuje pozorovací věž, z níž bylo možné vyslat kouřový signál dalším nejbližším hlídkám. Po těle kamenného hada se tak informace o nebezpečí šířily poměrně rychle a spolehlivě. Tři takové signály například znamenaly 1 000 nepřátelských bojovníků.

Historie

Žluté hory patří mezi nejpitoresknější a nejvíc navštěvovaná pohoří Číny.

Zajímavosti

Vše nasvědčuje tomu, že školky megalonů byly v třetihorních oceánech běžné. Velcí megalodoni se v nich starali o novou generaci.

Věda

V běžném životě je směr času samozřejmý a nepochybný, ve fyzice nikoliv.

Vesmír
Revue

Příslušníci divize během bitvy u Kurska.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907