Švédský Stridsvagn 103: Jak si vedl bezvěžový tank v boji?

První vozidla zavedená do služby nesla označení Strv 103 A ještě neměla radlici a chybělo jim skládací zařízení pro plavbu. Většina vyrobených kusů odpovídala verzi B a kromě radlice či plováků dostaly ještě jednoduchý systém nočního vidění. Na tento standard u Boforsu upravili také všechna vyrobená áčka.

Předchozí části:

Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

V roce 1986 pak začala rozsáhlejší modernizace přece jen zastarávajícího typu. Strv 103 C se mohl pochlubit systémem palby doplněným o balistický počítač, laserový dálkoměr (měl zvýšit pravděpodobnost zásahu cíle prvním výstřelem) i pasivními noktovizory. Úprav doznal též pohon, když motor K60 nahradil vznětový Detroit 6V53T o výkonu 216 kW. Dále konstruktéři nainstalovali novou převodovku a zvětšili palivové nádrže. Přibylo též přídavné pancéřování chránící stroj proti kumulativním střelám a dvojice vrhačů světlic Lyran pro osvětlování cílů v nočním boji.

Konec kariéry i designu

Přes úspěšnou modernizaci začala švédská armáda v 80. letech uvažovat o nástupci bezvěžového S-tanku. Nový koncept nesl název Strv 2000 a měl královským tankistům poskytnout supervýkonný obrněnec čtvrté generace. Konstruktéři tentokrát upustili od kasematového uložení kanónu a prototyp se vyznačoval relativně konvenční konstrukcí s malou otočnou věží. Nesl extrémně silnou výzbroj v podobě 140mm kanónu a 40mm rychlopalného kanónu proti slabě pancéřovaným cílům.

Bezkonkurenční pancéřování mělo ze Strv 2000 učinit nejlépe chráněný tank všech dob, avšak vynikající výkony znamenaly také neúměrný nárůst nákladů na vývoj a výrobu. Začátkem 90. let vláda smetla projekt ze stolu a dala přednost nákupu tanků ze zahraničí. Ve výběrovém řízení nakonec zvítězil německý Leopard 2, jenž do švédských služeb vstoupil pod označením Stridsvagn 122. Kontroverzní stotrojka tak dodnes zůstává jediným bezvěžovým tankem, který se dočkal masové výroby i dlouhé aktivní služby. 

Přežil by S-tank v boji?

Stridsvagn 103 nikdy nezasáhl do boje a experti se dodnes přou, zda by se neotřelá konstrukce ukázala jako úspěšná. Mnohé však napovídají výsledky testů a cvičení, které s S-tankem absolvovaly armády různých států NATO.

Norská armáda provedla v roce 1967 porovnávací test švédského obrněnce s Leopardem I. Zjistila, že pokud tanky bojovaly se zavřenými poklopy, osádky S-tanků spatřily včas více cílů a vypálily na ně rychleji než tankisté v leopardech. Pokud ovšem šly obrněnce do akce s otevřenými poklopy, situace se obrátila.

Stridsvagn 103

• Délka: 7,04 m (8,99 m včetně kanónu)
• Šířka: 3,62 m
• Výška: 1,90 m (po střechu), 2,14 m (po velitelskou věžičku)
• Hmotnost: 39,7 t (verze B), 42,5 t (verze C)
• Síla Pancéřování: čelní 192–337 mm, boční 40–70 mm
• Max. rychlost: 50 km/h  (na silnici)
• Dojezd: 390 km
• Max. úhel stoupání: 60 %
• Max. úhel bočního náklonu: 40 %
• Překročitelnost příkopu: 2,3 m
• Brodivost bez plováků: 1,5 m
• Osádka: 3 muži
• Výzbroj: kanón Bofors L74 (105 mm), 3× kulomet KSP 58 (7,62 mm)

Během roku 1968 testovala dvojici strojů britská tanková škola v Bovingtonu a závěrečná zpráva konstatovala, že „bezvěžové uspořádání vykazuje značnou výhodu oproti věžovým tankům“.

V roce 1972 testovaly S-tanky i britské jednotky dislokované v západním Německu. Britské osádky absolvovaly šestitýdenní výcvik a následovalo devítidenní cvičení, při němž švédské stroje „bojovaly“ po boku výkonnějších chieftainů. Dle závěrečné zprávy přesto „nebylo možné prokázat žádnou nevýhodu plynoucí z neschopnosti švédského tanku střílet za jízdy“. O dva roky později se dvojice strojů přestěhovala až za oceán, když je americká armáda zkoušela ve Fort Knox. Cvičné střelby prokázaly, že střílí přesněji než M60, avšak v průměru asi o půl vteřiny pomaleji.