Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (3)

31.05.2019 - Jan Škarka

K rozsáhlému použití raketometů Kaťuša došlo na závěr roku 1942. K podpoře průlomové operace zahájené 19. listopadu, která doslova smetla rumunské a italské jednotky u Stalingradu, nastoupily stovky raketometů

<p>Raketomet Kaťuša lafetovaný na podvozku ZIS-6</p>

Raketomet Kaťuša lafetovaný na podvozku ZIS-6


Reklama

Kvůli nedostatku automobilů sice velká část střel musela startovat ze stacionárních ramp, ale Rusům se podařilo přípravy dobře utajit. Díky dokonalému překvapení se hromadné nasazení raketometů stalo jedním z rozhodujících činitelů, který umožnil vítězství ve stalingradské bitvě, protože palba soustředěná na malý prostor zlikvidovala obranu a otevřela cestu tankovým formacím.

Na fordech a studebakerech 

Od roku 1943 došlo rovněž k pronikavé změně v možnostech nasazení raketometů. V rámci americké pomoci dorazily k Sovětům stovky moderních amerických terénních náklaďáků typů Ford, Marmon-Herrington, Chevrolet a především Studebaker US6. Hlavně tato vozidla přednostně dostávala jako nástavbu odpalovací rampy a s nimi vešla ve známost. Vysoká rychlost a dobrá terénní průchodnost umožnily pružnější operační nasazení kaťuší a jejich rychlé soustředění na místech, kde se objevily pro ně odpovídající cíle.

To se poprvé rozsáhle projevilo v bitvě u Kurska a později i v podpoře všech důležitých průlomových akcí Rudé armády. Po celou dobu se reaktivní střely vyvíjely podle poznatků a zkušeností z operačního nasazení. Konstruktéři se snažili zvýšit dosah a přesnost raket. Ta bohužel nevyhovovala kvůli nedostatečné stabilitě střel – jejich rozptyl dosahoval až dvacetkrát vyšších hodnot než u granátů polního dělostřelectva.

Nový tvar stabilizátorů a účinnější pohonná prachová slož nakonec částečně přesnost zlepšily a zvýšily dolet. Pro rakety ráže 82 mm vznikla i nová průbojná hlavice určená k ničení odolnějších cílů. Obdobným způsobem se podařilo upravit i projektily M-13, u nichž se ještě experimentovalo s přídavnou rotací pomocí bočních trysek. Kvůli unifikaci oba typy střel znovu zavedlo letectvo a s úspěchem je používalo jako výbavu bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik proti tankům a odolným cílům. 

Menší dostřel

Úspěchy reaktivních střel vedly ke konstrukci nových typů větší ráže, které by umožnily rozsáhlejší poškozování pevností a odolných staveb. Z toho důvodu se zrodily M-30, vytvořené modifikací M-13, k jejímuž tělu byla připojena mohutná nadrážová hlavice obsahující 29 kg amatolu. Její ničivý potenciál ovšem na druhé straně vedl k nárůstu hmotnosti, kvůli čemuž dostřel klesl na pouhých 2 800 m a muselo pro ni vzniknout i nové rámové odpalovací zařízení pro osm raket.

Od roku 1943 přicházely vrhače těchto vysoce explozivních střel k jednotkám, v praktickém boji se však příliš neosvědčily, protože přece jen jejich nízký dostřel vyžadoval, aby se přiblížily až těsně k frontové linii. Proto došlo ke konstrukci dalšího typu – pro osvědčenou hlavici M-30 vzniklo nové tělo o větším průměru, které umožnilo zvětšit objem hnací náplně a prodloužilo tak maximální dostřel na 4 300 m. Ke zvýšení účinku jedné salvy konstruktéři navrhli i nové odpalovací zařízení pro 12 střel, které se montovalo na těžké třínápravové nákladní automobily.

Destruktivnější váňuše

Tento komplet nesl označení BM-31-12 a od června 1944 se začaly formovat baterie těchto raketometů s účinkem hrozivějším než u kaťuší. Vojáci na frontě jim začali říkat „váňuše“. Rudé armádě patří nepochybně primát v hromadném nasazení raketometů a nejvíce se také zasloužila o rozvinutí jejich taktického potenciálu. Jen v období od konce roku 1941 do prosince 1944 dodaly sovětské muničky na frontu přes 12 milionů raket všech typů.

I když Němci mohli se Sověty v posledních měsících války soutěžit v počtu použitých odpalovacích zařízení, rudoarmějci nasazovali své raketomety mnohem účelněji a s větším efektem. Sloužily nikoliv k přesnému zasahování bodových a blízkých cílů, ale především k plošné devastaci rozlehlých pozic protivníka před zahájením velkých průlomových operací, v nichž se dal akceptovat jejich příliš velký rozptyl. Přesto se jednotky gardových raketometů potýkaly s hrozivými ztrátami.

TIP: Příběhy z boje o Berlín: Hrdinové posledních dnů 2. světové války

Z komplexů nasazených od počátku války na frontě jich boje přečkala jen polovina. Navzdory tomu, že mnoho úkolů hromadně odpalovaných neřízených střel převzaly po válce přesně naváděné střely všeho druhu a nejrůznější varianty inteligentní munice, jejich úloha v moderní válce je stále nezastupitelná. Ve prospěch salvových raket hraje především nižší cena a snadnější hromadná výroba a především skutečnost, že i v moderních válkách a konfl iktech se vyskytuje dostatek plošných vojenských cílů, kde na přesnosti a velkém rozptylu palby zas tak moc nezáleží. 

  • Zdroj textu:

    Zbraně

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pochod žen v roce 1915 v New Yorku. K volbám zde mohly dámy poprvé v listopadu 1918.

Historie

Léčba eboly bude náročná i s fungujícími léky

Věda

Hřebčín v Kladrubech je nejstarším nepřetržitě fungujícím místem svého druhu na světě.

Zajímavosti

Brokovnice TP-82, která byla u ruských kosmonautů součástí tzv. balíčku pro přežití, měla pod dvouhlavní ještě třetí hlaveň, jež mohla vystřelit signalizační náboj.

Vesmír

Nažka pocházející z rozšířené trvalky – hlaváče fialového (Scabiosa columbaria). Snímek slouží zároveň jako srovnání dvou metod mikroskopie. Nalevo je obrázek ze světelného mikroskopu, který je ve skutečných barvách a působí „živěji“, napravo je dobarvený snímek z elektronového mikroskopu, který na rozdíl od prvního poskytuje větší množství detailů a hloubku ostrosti. (Autor: Viktor Sýkora)

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907