Poll na Brón je dolmen nebo portálová hrobka necházející se na nejvyšším místě v irském Burrenu. Vystavěn byl někdy mezi 4200 až 2900 lety před naším letopočtem.
Jak dokázala primitivní civilizace vztyčit mnohatunové kamenné bloky? Objevila se mnohá vysvětlení, leckdy fantastická: Vedle středověkých obrů můžeme zmínit i moderní dohady, že neolitickým lidem pomáhali mimozemšťané. O nejpravděpodobnější metodě stavby menhirů se už v roce 1714 rozepsal münsterský lékař Cohausen: „Známe přece docela jednoduché způsoby, jak pomocí tyčí a dřevěných válců podle libosti pohybovat s tělesy nesmírné váhy, v neposlední řadě za pomoci velmi silných pák – našich končetin.“
K budování dolmenů a menhirů se zřejmě využívaly nejen volné balvany v krajině, ale i odštěpené kusy skal. K jednoduchým starým metodám lámání skály patří zahřátí a rychlé zchlazení, případně zasazení dřevěných klínů, jež po polití vodou nabobtnají a materiál roztrhnou. Stejné způsoby sloužily už starým Indům a dodnes se uplatňují u některých primitivních národů.
Po oddělení od skály se kamenný blok po dřevěných kůlech přesunul na místo určení. Díky podkládání vrcholového konce a s využitím pák se zasadil do připravené jámy a dalším podkládáním a tahem se vztyčil. S mnohem náročnějším úkolem se potýkali stavitelé dolmenů, kteří na svislé kameny umisťovali několikatunové překlady.
TIP: Záhadné menhiry: Vznikly slavné megalitické kamenné aleje lidskou rukou?
S vysvětlením zde vědcům pomohla náhoda v podobě nedokončené hrobky na ostrově Jersey u francouzských břehů. Její obvodové kameny už stojí, ale překlad ještě nebyl položen. Hrobka je zasypaná hlínou až k vrcholům pilířů a do stejné výšky i zvenku, kde materiál utvořil šikmou rampu. Právě po takových náspech se zřejmě překlad posouval pomocí pák až na místo, načež se hlína vybrala a vznikla kamenná komora.
Výraz „megalit“ pochází z řeckého „megos“ neboli „velký“ a „lithos“, tedy „kámen“. Označení „menhir“ pak vzešlo z bretonštiny, kde „men“ znamená „kámen“ a „hir“ je „dlouhý“.
VesmírMagnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.
PřírodaMexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.
Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice
